4 min

Hvězdy minulosti vzpomínají na zážitky z monackého knížectví

Sdílet

Dennívýzva

Podnik Monaco Grand Prix Historique není pouze jedinečnou přehlídkou zajímavých závodních vozů. Stále rostoucí počet velkých osobností sportu tento závod využívá k jakémusi "aktivnímu zavzpomínání".

Zdroj: SvětFormule.cz

Roman Klemm se optal čtyř hrdinů minulosti na jejich nejhezčí a i na nejhorší zážitky z knížectví a chtěl i vědět, proč se přijeli do Monaka podívat znovu.

84letý Howden Ganley jel 35 velkých cen za týmy BRM, Williams, March a Maki. Mimo to byl jedním z prvních zaměstnanců začínající stáje Bruce McLarena a později založil svou vlastní značku Tiga: „Monako pro mne ztělesňuje hned několik milníků mé kariéry. Poprvé jsem sem přijel roku 1966 coby jeden ze dvou (!) mechaniků nové stáje Bruce McLarena. Byla to první velká cena značky McLaren vůbec, takže dosti významný den. Rád myslím i na rok 1969, kdy jsem zde poprvé nastoupil coby závodník, ve formuli 3. Také Grand Prix roku 1973 mi utkvěla pozitivně v paměti. Startoval jsem tehdy za Franka Williamse a podařilo se nám auto na tento okruh senzačně nastavit. Mým posledním vrcholem v Monaku pak byla pozvánka knížete k slavnostnímu banketu před několika roky.“

„Snad nejhorší víkend jsem zde zažil roku 1972. Jel jsem na BRM P180 a celý trénink nás trápila technika. V neděli lilo. Problémem bylo, že rovinka podél přístavu tehdy měla betonový povrch a voda na něm stála. Když jsi jel za jiným vozem, tak nebylo vůbec vidět. Brzdné body jsem si pamatoval podle špiček stromů, které tehdy ještě rostly podél boxů. Ani to ale nepomohlo. Právě jsem se řítil do vlásenky Gazometre, když přede mnou najednou stál Mike Hailwood. Vletěl jsem do něj a rozmlátil mu nádrž oleje pod křídlem. Oba jsme se pak ještě dovlekli do boxů, závod tím ale pro nás skončil. Bylo to škoda, protože se auto v dešti chovalo dobře – nakonec vyhrál můj týmový kolega Beltoise…“

„Monaco Historique si nenechám nikdy ujít, protože je jednoduše fantastická. Je tu tolik aut, které jsem již léta neviděl, některá jsem dokonce neviděl ještě nikdy. A pak ta spousta zajímavých lidí. Letos je tu například pan Ono, v jehož Maki jsem si roku 1974 na Nürburgringu zle polámal nohy. Již dlouho jsme se neviděli…“

Emanuele Pirrovi z Říma je již 64 let a pětkrát vyhrál v Le Mans. Mimo toho vystartoval do 37 velkých cen a v posledních letech je často komisařem FIA ve formuli 1. „Můj nejlepší rok tady byl 1991, když jsem dokázal na Dallaře-Judd dojet šestý. Výsledek byl jistě mnohem lepší, než to auto. Byla to nádherná zkušenost! Mé vítězství při „Historique“ před čtyřmi lety v mém starém Martini-F3 je ovšem také něco, na co rád myslím.“

„Nejhorší zážitek jsem tu měl roku 1990. Kvalifikoval jsem se jak dobrý devátý, naše auto ale nechtělo před startem v uličce boxů naskočit! Ani jsem do závodu nevystartoval… Něco horšího si člověk nedokáže představit – ještě dnes cítím to zklamání. Monaco Historique je pro mne jako probudit se do krásného snu. Kolem je tu tolik aut, o kterých jsem jako malý kluk snil.“

Šedesátiletý Němec Marco Werner vyhrál v Le Mans třikrát a dokonce v Monaku jednou triumfoval – v rámcovém závodě formule 3: „To vítězství s formulí 3 roku 1992 je pro mne pochopitelně nejhezčí vzpomínka na Monako. Až do konce osmdesátých let to bylo tak, že kdo tenhle závod vyhrál, byl jednou nohou ve formuli 1. Za mých časů už to ovšem tak jednoduché nebylo. Před závodem mne ale oslovil Ken Tyrrell a slíbil, že mne nechá testovat vůz F1, když vyhraji. Vyhrál jsem a k testu skutečně mělo dojít. Když jsem ale dorazil do Anglie, tak se už zase jen mluvilo o penězích – a ty jsem neměl…“

„O rok dříve se mi tu dařilo mnohem hůře. Ve formuli 3 tehdy vládla válka mezi výrobci pneumatik Michelin, Bridgestone a Yokohama. Byli jsme naivní a do kvalifikace jsme nastoupili s normálním obutím pro závod. Výsledkem bylo místo v předposlední řadě, což vůbec neodpovídalo mým představám (i když jsem byl rychlejší, než dvacítka dalších jezdců). V závodě jsem pak jen sbíral zkušenosti a dojel jedenáctý…“

Poslední, kdo si zavzpomínal byl Alex Caffi. 62letý v Monaku žijící Ital byl jedním z nejslibnějších talentů přelomu osmdesátých a devadesátých let a odjel 56 velkých cen za značky Osella, Dallara a Arrows: „Nejraději myslím na rok 1989. Dojel jsem čtvrtý a byly to nejen první body mé kariéry, ale i první body pro Dallaru. Mimo to jsme díky tomuto výsledku mohli opustit předkvalifikaci… “

„Za to bylo Monako roku 1991 opravdovou osobní katastrofou. Před koupalištěm jsem měl těžkou nehodu. Do svodidel jsem tam vletěl takovou rychlostí, že to můj Arrows-Porsche rozpůlilo. Týdny mě bolelo od hlavy až k patám celé tělo a musel jsem několik závodů vynechat. Když jsem se pak vrátil, tak byla v týmu mizerná nálada. Mnohé se za tu dobu změnilo. Ta nehoda v Monaku byla v zásadě začátkem konce mé kariéry ve formuli 1.“

„V Monaku žiji již 23 let a na každou Historique jsem se byl podívat. Ten podnik pro mne představuje něco jako „mašinu času“, se kterou se mohu vrátit do dob, kdy závodní auta ještě byla „opravdová“.“

Reklama

Další články z SvětFormule.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů SvětFormule.cz

Web přináší aktuální informace, analýzy a komentáře z prostředí Formule 1, doplněné o novinky z dalších motoristických disciplín. Čtenáři zde najdou zprávy z paddocku, přehled výsledků, rozhovory s jezdci i pohledy do zákulisí týmů a závodní techniky. Články kombinují aktuální dění s...

Hvězdy minulosti vzpomínají na zážitky z monackého knížectví

Vystrčil vrátil Číně drsný úder. „Sami rozhodneme, s kým se přátelit,“ vzkázal

"Nepředpokládala jsem, že smrt může být tak jednoduchá," říká Halina Pawlowská

Livia práskla tajemství rodinného kruhu: Václav Klaus nesnáší jedno oslovení, vnoučata mu vymyslela nečekanou přezdívku!

Lidé mají podivně bílé oči. Právě díky nim si možná dokážeme číst myšlenky beze slov

Hana Gregorová si rýpla do syna Ondřeje Brzobohatého. Svatby a rozvody už jsou prý jeho koníček