Přijímat změny
Ó, jak moc tuto dovednost potřebujeme. Zápolím s tím natolik, že bych téma mohla rozpracovat i do rubriky "co mi komplikuje život". A protože s tím zápolím, tak o tom přemýšlím. Jak o tom přemýšlím, leccos se mi vybaví. Třeba cesta v době mé mladší dospělosti s maminkou na borůvky. Maminka určila směr a vyrazily jsme do míst, kam ona chodívala s kamarádkami jako děvče. Pak tam byla několikrát s námi, když jsme byly malé děti. A pak nejméně dvacet let ne. Asi nemusím vyprávět, že les vyrostl, přestalo se hospodařit na přilehlé vlhké louce, těžko se tam dalo projít a po borůvčí ani stopy. A tak jsme na borůvky musely jinam, kam maminka jako děvče nechodila, ale borůvky tam byly.
Jiný příběh. Při svých potulkách lesem, jsem si někdy říkala: "Kdyby zrovna v tomhle místě nebyl ten les tak vysoký, byla by odtud krásná vyhlídka na protilehlé lesy a kopec." Čas trhl oponou, přišel kůrovec a z lesa se stala mýtina, zarůstající trávou a ostružiním. Letos na konci léta jsem si bláhově myslela, že když jsme tudy vždycky chodili, že si cestu zkrátím. No, to jsem si dala, chvílemi jsem myslela, že nedojdu. Zastavila jsem se, abych se nedechla. Otočila jsem se. Viděla jsem krásnou vyhlídku na protilehlý kopec. No vida. Nakonec jsem cestu domů zvládla, i když to bylo úmorné. Přesto jsem začala ve vysoké trávě vnímat nové stromky. Musela jsem dávat pozor, abych jim neublížila. Příroda je prostě pořád v pohybu. Někde něco zaniká, ale vlastně nezaniká, proměňuje se. Někdy to vypadá horší, pak se objeví zase něco nového nebo staronového (třeba vlci) a my se s tím musíme vyrovnat, Stejně se proměňuje všechno kolem nás v civilizované společnosti. Někdy si zkomplikujeme život, když změnám nevěnujeme pozornost a zájem. Když si nechceme připustit, že cesty vedou jinudy nebo když si nevšimneme nových "stromků" v našich životech a hloupě po nich šlapeme.
Trpělivost
Trpělivosti mě učí hlavně zahrádka. Asi by mnozí k tomuto tématu měli co říci. Dalo by se vyprávět o klíčení, rozvíjení poupat, dozrávání plodů i o urputném boji s plevelem. Ze všech možných příkladů jsem si vybrala naši velkou třešeň na malé zahrádce. Jak by bylo příjemné jednou vyhrabat tu záplavu padajícího listí a mít od toho pokoj. Jenže naše třešeň má svůj čas. Nejprve shodí jednu várku lupení. A protože ho je hodně a nechceme žlutý trávník pod listím, poctivě hrabeme. Za pár dní náš velikán odloží další várku, my znovu poctivě hrabeme. Půlka listopadu a strom na nás pomkrkává, že ještě nehodlá skončit.
V souvislosti s tím se mi vybavuje příhoda, kterou vypráví můj muž z vojny. Sloužil na letišti. Kolem byly stromy, z toho plyne, že se lupení též muselo uklízet. Jednou čekali nějakou vizitaci či delegaci. Listí na stromě nemínilo na povel spadnout samo, aby mohlo být vzorně uklizeno. A tak řadoví vojáci hráběmi česali listí se stromů. Bylo to v době, kdy se věřilo, že poručíme větru, dešti.
Teď se na chvíli vrátím k boji s plevelem. Jasně, že se plevel musí likvidovat, ale dá se taky pozorovat. Takže vyhubit drchničku rolní (na úvodním obrázku), díky její kráse, nedokážu.
A tímto jsem si postavila "oslí můstek", po němž Vás pohodlně převedu k tématu třetímu.
Úžas
Tuhle dovednost učí sama příroda, ale probouzejí ji rodiče, učitelé případně jiní bližní. Měla jsem v životě velké štěstí. Rodiče nás volali na terasu podívat se, jak krásně vykvetly modré svlačce, nahlas projevovali radost z rosy na travinách, den se chodil doprovázet za kůlnu, protože tam bylo vidět na slunce zapadající za hluboké lesy. Jásalo se nad roztomilým štěnětem, radost se projevovala, když se ptáci slétali na krmítko. Jak jsem rostla, naučila jsem se nejen spoustu věcí pojmenovat, ale taky pochopit. Přesto jsem dodnes pochopila jen velmi málo, a tak mi nezbývá než žasnout a obdivovat. Snažím předávat cit pro krásu a tajemství přírody dětem a vnoučatům, i když vím, že ten údiv musí každý zažít sám. Nejlépe tak, že zůstane "bez dechu" stát. Jako se to stalo kdysi mně.
Tenkrát jsem byla malá školačka na jarních prázdninách u babičky. Třetí březnová dekáda a v srdci Vysočiny ještě spousty sněhu. První jarní den podle kalendáře začínal v bílém hávu. Po snídani jsme my děti vyběhly na bílou louku. V azurovém vzduchu stoupalo slunce výš a výš. Najednou se mi začaly bořit nohy a v každé šlápotě se dělalo maličké jezírko čisté vody. Se střech stékala voda a zurčela v okapech a za chvíli bublala i ve stružkách pod sněhem na louce. Velkolepý chorál jara. Na to se nedá zapomenout. Ta volnost v louce a ta síla slunce.
A tak to prostě bylo, je a kéž bude.