No. Pohoda to tedy úplně nebyla. První týden byl nadšený. Spal do osmi, četl noviny, šel si koupit rohlíky, pak něco dělal v garáži. Já jsem byla ráda, že je doma. Po čtyřiceti letech práce si to přece zaslouží. Jenže už po třech týdnech mi začal lézt na nervy. Kvůli maličkostem.
Například já jsem byla zvyklá, že dopoledne mám byt pro sebe. Uklidila jsem si, pustila rádio, někdy jsem si jen sedla ke kafi a nic nedělala. A nikdo se mě neptal, proč teď utírám prach, proč dávám ručníky do téhle skříně a jestli opravdu musím mýt okno právě dnes.
Teď mám doma kontrolora.
„Proč pereš jen na čtyřicet?“
„Kam dáváš ten Jar?“
„Tohle vyhazuješ? Vždyť to se může hodit.“
„Proč je v lednici tolik jogurtů?“
Člověk by nevěřil, kolik otázek se dá položit během jednoho dopoledne.
Nejhorší bylo, když začal pomáhat. Já vím, zní to hrozně. Žena si stěžuje, že jí manžel pomáhá. Jenže on nepomáhá tak, že by něco udělal a bylo hotovo. On pomáhá tak, že u všeho stojí, přemýšlí, jak by se to dalo udělat lépe, a pak mi to vysvětluje.
Myčku jsem prý celá léta skládala špatně.
Brambory skladuju špatně.
Nádobí mám nelogicky rozmístěné.
A největší překvapení našeho manželství přišlo, když zjistil, že máme doma vysavač, který se musí čas od času vyčistit.
Najednou měl čas a začal si všímat věcí, které předtím čtyřicet let neviděl. Já jsem zase začala zjišťovat, jak moc jsem byla zvyklá být sama. Ne osamělá. Sama. To je rozdíl.
Mám svého muže ráda. Jsme spolu přes čtyřicet let a nechci jiného. Ale zjistila jsem, že člověk může někoho milovat a přitom ho nepotřebuje mít tři metry od sebe od rána do večera. Dřív jsme se na sebe vlastně těšili. On přišel z práce, řekl, co bylo nového. Já mu pověděla, co jsem dělala. Dali jsme si večeři, podívali se na televizi.
Teď ráno vstanu a on tam je. Jdu do kuchyně a on tam je. Jdu na zahradu a za chvíli slyším: „Co tam děláš?“
„Nic, Karle. Zakládám tajnou organizaci mezi rajčaty."
Samozřejmě mu to neříkám. Tedy většinou. Jednou jsme se kvůli tomu pohádali. Úplně zbytečně. Kvůli polévce. Vařila jsem vývar a on mi začal vysvětlovat, že podle nějakého pořadu v televizi se má cibule nejdřív opéct. Řekla jsem mu, že vařím vývar čtyřicet let a zatím ho vždycky snědl. On řekl, že jen navrhuje zlepšení. Já řekla, že když chce zlepšení, může si uvařit vlastní. A už to jelo.
Nakonec jsme se nebavili půl dne a večer jsme se tomu smáli. Ale taky jsme si poprvé řekli něco, co jsme asi měli říct hned na začátku. Že důchod není jen změna pro něj, je to změna i pro mě. On přišel o svůj pracovní režim, kolegy, pocit, že někam ráno patří. A já přišla o svůj klid a svůj zavedený denní režim. Ani jeden jsme s tím vlastně nepočítali. Můj muž si navíc první měsíce očividně nevěděl rady s časem. Pořád tvrdil, jak se na důchod těšil, ale pak chodil od ničeho k ničemu. Něco začal, pak si sedl, pak zase něco hledal. A byl mrzutý. Teprve později mi došlo, že možná neleze na nervy jen mně. Možná lezl na nervy i sám sobě.
Pomohlo, když jsme si to vyříkali. A dohodli jsme se, že si každý bude aspoň část dne dělat, co chce.
Začal zase chodit na ryby s kamarádem. Dvakrát týdně jezdí dopoledne na naši zahradu za město. Občas zajede za bývalými kolegy a jdou společně na pivko. Přestal mít pocit, že důchod znamená, že musíme dělat všechno společně. Pochopil, že každý potřebujeme něco svého. A kupodivu je nám spolu zase líp.
Někdy jedeme na výlet. Někdy jdeme na oběd. Někdy sedíme každý v jiné místnosti a celé dopoledne spolu skoro nepromluvíme. Máme takové nepsané pravidlo, že když se jeden z nás zavře do pokoje nebo jde někam sám, druhý se neptá, co se děje. Neděje se nic. Oba jsme pochopili, že někdy je nejlepší způsob, jak spolu vydržet, nebýt chvíli spolu.
Mimochodem, myčku pořád skládám po svém. A manžel už radši mlčí.
(Redakčně zpracováno na základě vyprávění čtenářky, která si nepřála uvést celé jméno. Fotografie je ilustrační. Máte také nějakou životní zkušenost, o kterou byste se rádi podělili s našimi čtenáři? Svůj příběh můžete vložit prostřednictvím čtenářského profilu, anebo poslat mailem na adresu i60@i60.cz.)