3 min

Často povyšujeme “duchovní” věci nad ty “tělesné”

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Podle lingvistů i psychologů existují věci prvního, druhého a třetího řádu. Ani jedna z nich není méně důležitá než jiná. Rozdíl tkví v tom, že věci prvního řádu jsou nevyslovitelné, věci druhého řádu lze sdělit alespoň částečně (poezie, hudba, malba, tanec, fotografie) a konečně věci třetího řádu představují bazální záležitosti, bez nichž se neobejdeme.

Často povyšujeme “duchovní” věci nad ty “tělesné”

Zdroj:

Jistě existují básně, které nikdo nenapsal, i když mohl, neexponované fotografie i horce zadýchaná místa v denících, o nichž nasvědčují jen tři tečky. Věci prvního řádu nás hrbí i rozechvívají v lemu srdce. Jsou natolik podstatné, jak moc toužíme odevzdat druhému své chtonické hlubiny, neboť i v jizvách proudí krev. Vprostřed snad promlouvá probuzený hlas, zatímco z daimonia odpovědí pokoj nepřichází, snad jen další ponížení, smutek, stud a pouta. Tady je však ticho nikoliv mlčenlivé, ale zcela vysvlečené.

Věci druhého řádu jsou pak prahem těla k tomu prvnímu a branou duše k třetímu. Zde se podobáme té, která nás stvořila ke svému obrazu. A tak i my tvarujeme po svém z hlíny slov, tónů, olejových barev, clon a pohybu světla. Pod hřbety a ořízkami na mém okně, byste teď našli červenou knihu, hymnus o perle, stébla trávy, sbírky blízkých i nejbližších, a jistojistě Janovo evangelium založené na jeho první straně (slovo se stalo tělem). Na mých stěnách si prohlédnete fotografie autorů všech světových stran a pohlaví, a na skříni s oblečením krabici od bot. V ní pak polaroidové obrázky dětství, obrázky s tátou, dědou, řekou, i obrázky poraněné ve vzpomínkách.

Na cigaretově žlutých zdech, je velké okno. Dívám se jím ven z otisků minulosti na oblohu. Zvlášť teď v noci. Také vy asi máte své popraskané buklety podobných či docela odlišných žánrů a pohledů, které vám pomáhají či brání být. Bez věcí druhého řádu by člověk zůstal hladký, jako když někdo pískne na píšťalku a zakřičí štronzo. Bohu díky, že sklo je průsvitné a praská. Nic, kromě dřevěnících nohou, by nás nebolelo a otupělost v tom skrytou, by časem považoval za žádoucí stav, který se musí jen opakovat. Tak jako by člověku scházela úcta k sobě, chtěl by život jen zoufale padělat, prost intuice, naslouchání srdci a byl by zbaven vyživující nejistoty, zda něco zaznamenal, že se pokusil o účast na životě.

Strach nám stále svazuje ruce

Sdílet

Předměty třetího řádu neprávem přehlížíme, začneme-li usilovat o spiritualitu. Ach ano, usilovat, jinak to přece napoprvé nejde. Třetímu upíráme svatost pro předznamenanou sprostotu. Považujeme je za poslední, aniž bychom slyšeli, že poslední budou prvními, a nestydíme se přitom říkat: „Já jsem praktikující…“ Zabarvujeme je neúctou žvástu v bezvědomí kulturní revoluce a nestoudné kapitalizace čehokoliv.

Třetí věci splývají z nebe do hmotného světa zdánlivě samozřejmých věcí. Nejsou dotovány žádným ministerstvem, ale vlastním dechem. Přesto ráno umyjeme své tělo bez známek soucitu, bez jemnosti, kterou nám prokáže sprchová hadice mnohem milosrdněji než vlastní mysl. Vypijeme čaj, aniž bychom si uvědomili jeho chuť a ocenily tisíceré tvary prstů, které jej posbíraly, zabalily a dopravily až k nám, hluboko pod cenou darovaného času.

V přívrženeckém odpojení se fanaticky stavíme na odpor čemukoliv, tak často a rychle, že není jisté, zda jsme niterně přesvědčeni o všech informacích, které povyšujeme na poznání, nebo se jen bojíme vlastního středu mezi stehny. Třetí věci křižujeme a podrobujeme, pro jejich nehotovost, z níž jsme usoukáni, namísto bdělé vděčnosti nad tímto hmatatelným znamením nekonečného. Ačkoliv je naše bdělé účastenství na životě skryto v nejprostší lidskosti papírových ubrousků, tašky s jídlem, přírody, intimity zubních kartáčků až k posteli na níž se objímáme či souložíme, chceme uletět vysoko nad sebe sama.

Jednoho dne ale přijde vyvolený čas, kterému Řekové říkali Kairos. Vše se milosrdně zlomí a tudy se teprve začneme vracet k ryzosti třetích, druhých a nakonec i prvních věcí. Zdá se, že nejslabší a tisíckráte zapírané místo je podsvětním východem z Hádu oddělenosti a nelze jej naštěstí obejít. Neboť tak Bůh (Velká Matka a Velký Otec) miluje svět. Ale to už se opět dotýkám nevyslovitelného.

Foto: Ahmad Odeh/unsplash

Reklama

Další články z Proboha!

Filip Turek převrátil sanitku, postoj pokání ale neukázal. A my?

Je to jako déjà vu na konci dějin. Proč se v knize Zjevení konec vrací znovu a znovu?

7. díl série Zjevení Zjevení Janovo bývá často mylně považováno za přesný kalendář lidského konce. Ve...

Epstein s ní chtěl mít dítě, manžel ji fyzicky napadal. Kdo je Virginia Roberts Giuffre?

Její tvář zná celý svět z ikonické fotografie, na níž ji kolem pasu drží britský princ Andrew. Svět ji...

Kvůli pouti LGBT katolíků jim vyhrožoval celý internet. Reakce arcibiskupa (ne)překvapila

Často se mi stává, že když někde něco prohlašuju o tom, jak něco zvládám, netrvá dlouho a přijde...

Apokryfy vracejí do dějin křesťanství ženy, intimitu i překračování rolí

V prvním díle jsme se podívali na to, jak starozákonní apokryfy a starověké tradice nahlížely na Sodomu či...

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Často povyšujeme “duchovní” věci nad ty “tělesné”

Leoš Mareš si umí představit, že už jako moderátor nebude potřeba. A není to kvůli věku

Zemřel režisér Jean-Paul Rappeneau. Točil s Belmondem i Binocheovou

Zrádci odhalili prvních 8 soutěžících. Dorazí ale žena s radarem na lži i muž, který umí využít chybu soupeře

Zmenšuje se penis s věkem? Medicínský pohled do trenýrek, který rozptýlí všechny pochybnosti lépe než kamarádi v hospodě

Bunyip měl číhat v řekách, bažinách a billabonzích. Australské monstrum může skrývat tuleně, megafaunu i mnohem starší příběh