Ocitl jsem se bohužel v té druhé, horší skupině. Nezvyk učit se doma, dlouhými lety vypěstovaný stereotyp hodit školní tašku do kouta a věnovat se knihám, mě zařadil mezi trojkaře až čtyřkaře. Tedy, spíš mezi trojkaře. Pro život budoucí to nebyla dobrá příprava. Tady excelovala především děvčata, nad kterými jsme v základce ohrnovali nos a která hrdě a s náležitým sebevědomím nosila tehdy na hrudi pyšně rudý pionýrský šátek. Inu, život má mnoho tváří. Někdy je skutečně lepší být tím šprtem. Vše je relativní.
Ne každá tvář tehdejšího života však byla nepříjemná. K těm podstatně příjemnějším patřily bezesporu taneční.
Tanec je velmi příjemná aktivita. Tedy velice příjemná, pokud člověk není od přírody úplné dřevo a dokáže vnímat hudbu a v rytmu té hudby se i pohybovat. Kde jinde může nesmělý puberťák, stydící se před děvčaty, říkat i ty nejobyčejnější banality, docela legálně sevřít dívku do náruče a pár minut s ní hopsat po parketu. Tancem přece může vyjadřovat své pocity, své nálady a i ten největší lotr se v tanečním objetí umravňuje a snaží se vypadat inteligentně. Dokonce jsem tam tehdy poznal kluka, který, byť měl zrak jak ostříž, nosil ke zlepšení svého image brýle, aby před děvčaty vypadal jako inteligent.
Moje seznámení s ním bylo velmi originální. Natáhl jsem ruku, abych se s ním o přestávce pozdravil a představil se mu. Říkám – Honza Zelenka. On se trochu pozastavil, ale potom mi nabízenou ruku stiskl a řekl s těžko utajovaným smíchem – Honza Červenka. To už jsme nevydrželi a rozesmáli jsme se všichni jako blázni, až přiběhl taneční mistr a vynadal nám, že strašně řveme. Příští taneční večer Honza přinesl malou lahvičku rumu, kterou jsme spolu svorně na toaletě vypili.
Waltz, tango, valčík, polka, jive, charleston, foxtrot, slowfox, cha-cha, rumba, mazurka. Snad jsem na nic nezapomněl. Vstřebat všechny tyto tance a přitom neublížit svým partnerkám, bylo docela náročné. A k tomu ještě nezvyklý tmavý oblek, bílé rukavičky, upnutá košile, která obvykle škrtila u krku, a motýlek, který bych nejraději hodil cestou do Vltavy.
Konečně nastává delší přestávka. Bílé rukavičky putují s úlevou do kapes, škrtící košile s motýlky se povolují a v předsálí stojí spolužačky z gymnázia a smějí se strnulým postojům a trochu toporným krokům svých spolužáků, snažících se co nejlépe zvládnout tuto společenskou událost a neudělat ze sebe před svou tanečnicí blbce. Pro jednoho teenagera je toho až dost. A v šestnácti letech vám výčepní pivo na kuráž nenalije.
S velkým povděkem jsem kvitoval skutečnost, že taneční toho roku absolvovala také Milada, dcera ředitele kralupské pošty. Poprvé jsem ji viděl na jednom z poštovních výletů, když jí bylo asi dvanáct let. Mně bylo v té době čtrnáct. A po celý ten dvoudenní výlet jsem se snažil jí být nablízku. Úplně mě okouzlila. Měla velmi světlé, skoro bílé, kudrnaté vlasy a modré oči. Takový malý andílek. Andílek, který od té doby povyrostl do tanečních střevíčků a stal se mojí krásnou, i když ne jedinou tanečnicí. Alespoň pro tu malou chvíli tanečních. A také velkou, platonickou láskou. Když jsem s ní tančil, připadalo mi, jako bych držel sen. Sotva se nohama země dotýkala. Měla pro tanec úžasný cit. A já se snažil moc ho nekazit. Když taneční mistr řekl - pánové, zadejte se - ve všeobecném zmatku, který náhle na parketu nastal, viděl jsem Miladu, jak vyráží směrem ke mně. Uprostřed parketu jsme se potkali a já jsem se opatrně, jako kdybych bral do ruky křehkou a vzácnou vázu z křišťálového skla, dotkl s úklonou jejího ramene. Smím prosit? Odpovědí mi byl vždy její zářivý úsměv.
Při polce se řítíme parketem, jak utržený vagon. Milada má hrůzu v očích a já se všemožně snažím, aby mi ji v obrátkách neodnesla odstředivá síla. Ustáli jsme to oba. I při té rychlosti se ale vznášela po parketu lehce jako víla a každý tanec s ní byl úžasným zážitkem. Nikoli však pro ostatní, kteří nám na poslední chvíli museli rychle utíkat z cesty. Pouze jednou nám štěstí nepřálo, to když se Miladě podařilo šlápnout vysokým podpatkem jinému tanečníkovi do záložky kalhot. Při naší rychlosti to tehdy způsobilo doslova masakr.
Tanec však netrvá věčně. Bohužel. Po pár minutách obvykle skončí. Určitě jsem však při něm býval jistější než při tom, co následovalo potom. Promenáda kolem parketu bývala pokaždé traumatickou záležitostí. Alespoň pro mne tomu tak bylo vždy. Obávám se, že Milada, jako skvělá tanečnice, si mne tehdy vybrala jako svého tanečníka nejen proto, že jsme se už léta znali, ale spíš proto, že jsem s tancem neměl, na rozdíl od většiny svých tehdejších známých a přátel, sebemenší potíže. Byl jsem dobrým žákem své matky, která byla skvělá tanečnice a doma mne učila tancovat ještě před tanečními.
„Povídej mi něco.“ Kolikrát jsem tuto děsivou frázi od té doby slyšel! Dívka od svého tanečníka očekává nějaký duchaplný a inteligentní proslov, úměrný té slavnostní chvíli tanečních. A nebohý tanečník prochází dokonalou lustrací. Pokud tímto lustratiem projde ke spokojenosti své partnerky, je mu dovoleno provést očistnou oběť své bohyni, tedy přijít opět při příštím tanečním kole a pronést znovu tu tajemnou formulku – smím prosit? Co má ale takový kluk pořád říkat? Konverzaci, zcela běžnou v klukovských partách, zde může jen těžko použít. A tak chodíme s Miladou kolem parketu, zavěšeni do sebe, a mně hlavou probíhají všechny možné myšlenky, jak tu nádhernou blonďatou a kudrnatou holku oslnit.
Během první promenády jsem se zmohl pouze na to, že jsem jí pochválil vlasy. Ty byly bez nadsázky úžasné. Přemýšlím, kam až v té chvále mohu zajít, aby to bylo ještě slušné. Snažím se uplatnit určitou míru dominance a můj zrak tak cestuje nejen po jejích vlasech, ale i po ostatních částech jejího těla. Intenzita mého pohledu Miladu mírně znervózňuje a dívá se po svých šatech, jestli někde náhodou nepovolil nějaký neposedný knoflík.
Zaplaťpánbůh mě po chvíli napadlo probrat náš společný poštovní výlet do Moravského krasu před dvěma lety. Už tehdy, jako dítě, byla neobyčejně krásná a já jsem si při pohledu do hloubi Macochy představoval, jak ji budu zachraňovat při nějaké nečekané příhodě. Malér se ale žádný nekonal a já byl tak o to potěšení připraven.
Když jsem se pak v noci v posteli s blokem a tužkou v ruce pouštěl do zamilovaného básnění, Milada byla pro mne velkou básnickou inspirací. Bohužel, nikdy jsem jí žádnou svou báseň neukázal. Strašně jsem se styděl. Malá ukázka z jedné básně té doby.
Jsi jako vlna stříbropěnná,
do níž se každý vnoří rád,
jsi jako krása beze jména
a já chci snít a naslouchat.
Malér se dostavil až v tanečních. Při dalším večeru jsem uviděl Miladu v živé debatě s nějakým vysokým klukem. Když mě spatřila, věnovala mi jeden ze svých nádherných, zářivých úsměvů a jenom pokrčila rameny. Domyslel jsem si, co to znamená. Bylo po námluvách, sotvaže začaly.
Pro šestnáctiletého, nebo sedmnáctiletého kluka jsou první taneční kroky vlastně jeho prvním vstupem do dospělého života. A tento krok může mít celou škálu hodnot. Od traumatického poklesu sebevědomí, přes etapu vzdoru – no, bóže, tak neumím tancovat, ale zato dobře válím fotbal -, až po zjištění, že jsem vlastně takový lev salónů, který si může nabalit holku, jakou bude chtít.
Vzhledem k tomu, že jsem si v stařičkém sále Libuše získal určité taneční renomé, nemám o tanečnice nouzi. Občas se podívám po parketu a vidím blonďatou, kudrnatou hlavu Milady a je mi docela líto, když ji vidím pokaždé s někým v živém rozhovoru. Klidně bych vyměnil svou dvojku ze zeměpisu za jen trochu lepší schopnost balit holky. Ale myslím si, že by starý gymnaziální profesor Macák měl na tento můj problém jiný názor.
„Podívej, Honzíku,“ řekla mi někdy, už v průběhu tanečních, moje kralupská teta Mařka.
„Ty přece chodíš do tanečních. A Janebovic Jana tady od sousedů taky. Nemohl by ses jí trochu věnovat? Znáš ji přece, ne? Ona nemá žádného stálého tanečníka, a moc ji to tam proto nebaví.“
Zkuste takovou žádost odmítnout. Když jsem příští taneční uviděl v davu tanečníků blonďatou hlavu Milady z pošty, neměl jsem vůbec čas ani touhu sledovat, jestli se s někým baví, či nikoli. Zavěšen do malé, temperamentní Jany, jsem bedlivě naslouchal vodopádu slov, řinoucího se z jejích drobných úst. Občas jsem zkoušel proud její řeči přerušit svou nenápadnou poznámkou, ale většinou mi k tomu nedala šanci. Měl jsem tehdy moc rád dívky, které člověka vůbec nepustily ke slovu. Alespoň jsem nevypadal jako blbec.
Trochu obavu jsem měl jen na naší první schůzce večer na Dvořákově stezce u Vltavy, když jsme se měli poprvé políbit. Nakonec mě uklidnilo, že ona to neuměla taky.
Miladu jsem ale vídal skoro každý den, když jsem šel ráno z nádraží do kralupského gymplu. Ona vystoupila z průjezdu pošty, já jí z druhé strany ulice ledabyle kývl na pozdrav. A ona se zdálky na mne usmála tím svým zářivým úsměvem. A pokývla hlavou. Když jsem ji pak viděl na chodbě školy nebo u oběda, moje kuráž byla najednou ta tam. Neměl jsem odvahu. A tak jsme kolem sebe chodili, usmívali se a já jsem pravděpodobně vypadal jako úplný blbec. Po maturitě se naše osudy rozešly každý jiným směrem. Nikdy jsme se od té doby už neviděli.
Taneční v kralupské Libuši byly velmi úspěšné a trochu pozvedly moje sebevědomí. Alespoň podle počtu kapesníčků s pečlivě vyšitými monogramy mých tanečnic. Nevím, jestli tato pěkná tradice přetrvává dodnes. Pokud ne, je to škoda. Kapesníčky bohužel nepřežily mé časté stěhování, o bílé rukavice se postarali moli a zatuchlý sál kralupské Libuše, ve kterém při pravidelných nedělních čajích musela obvykle zasahovat Veřejná bezpečnost, po nějakém čase ustoupil modernizaci města.
Largo
1961
Když slyším tiché Largo hrát,
má mysl zalétá
až tam,
co vidím dívky stát.
co akát zavoněl,
až tam,
co bílé šaty jdou,
jak bílé husi po vodě.
Až tam Tě vidím vlát,
co stojí dívky s ruměncem,
co stojíš ty,
až tam,
fotograf v koutě
ptáček letí.
Až tam jsme šli,
co voní parfém z kapesníčků,
kde voní dálka,
svítí světla,
a dívky s chlapci
tančí polonézu.
Až tam jsme došli
cesta končí
i tiché Largo,
Nový svět
*
Úvodní foto: Taneční, Kralupy 1961, z archivu Jana Zelenky