Nebyla to obyčejná dolina. Mezi skalami tam hřály teplé prameny, pod zemí tiše bublala stará láva a na každém větším kameni byly škrábance po drápech, protože dračata si tam odjakživa zkoušela první skoky, první lety a první pořádné zařvání.
Draci v Dračí dolině byli velcí, hrdí a velmi dbali na tradice.
Každé dračí mládě se muselo naučit tři důležité věci: chr chrlit, křídly vířit prach a dupnout tak, aby se na druhém konci údolí pohnuly šišky na borovicích. Ne proto, aby někoho děsilo doopravdy. To už v těch časech slušní draci nedělali. Ale aby bylo jasné, že drak je drak, ne přerostlá ještěrka se sebevědomím.
Mezi dračaty žil malý dráček jménem Lojzík.
Byl zelený, měl zlaté bříško, rohy sotva jako dva zahnuté lískové oříšky a ocas, který si někdy dělal, co chtěl. Na konci ocasu mu svítila malá oranžová šupinka, podle níž ho maminka vždycky našla, i když se schoval za skálu a tvářil se, že je jen velmi zajímavý mech.
Lojzík byl šikovný dráček.
Uměl fouknout kouřové kolečko.
Uměl se vyšplhat na skálu.
Uměl rozžhavit kámen tak akorát, aby na něm šly upéct kaštany.
Ale nedupal jako ostatní.
Když se dračí učitel Hromburác postavil před mláďata a zahřměl: „Dnes budeme cvičit slavnostní dračí dupnutí!“, všechna dračata se rovnala do řady.
„Pravá tlapa vzhůru!“ velel Hromburác.
Dračata zvedla tlapy.
„A dupnout!“
BUM.
Skály zaduněly.
Ptáci z nejbližších stromů odletěli, přestože už byli na dračí výuku zvyklí a považovali ji za nepříjemný, ale pravidelný přírodní jev.
Pak přišel na řadu Lojzík.
Zvedl pravou tlapku.
Nadechl se.
A místo jednoho pořádného dupnutí udělal:
Klap.
Klap klap.
Šup.
Klapity-klap.
Zadní tlapkou přidal drobný rytmus, předními se rozvážně pootočil a ocasem vesele švihl tak, že zvedl malý obláček prachu. Neotřásla se zem. Nepohnuly se šišky. Zato se ozvalo něco jako malá veselá písnička bez slov.
Dračata ztichla.
Učitel Hromburác ztuhl.
„Lojzíku,“ řekl pomalu, „co to bylo?“
Lojzík se zarazil s jednou tlapkou ve vzduchu.
„Dupnutí?“
„To nebylo dupnutí.“
„Bylo tam několik dupnutí,“ bránil se Lojzík.
„Dračí dupnutí má být jedno, hluboké, hrozivé a důstojné.“
Lojzík se podíval na své nohy.
„Mně se tam samo přidalo pár menších.“
Za skálou se ozvalo zafrkání. To se smál dráček Brumlan, který už uměl dupnout tak silně, že jednou shodil starému strýci Baziliškovi čepici z rohu.
„Lojzík nedupe,“ uchechtl se Brumlan. „Lojzík ťuká.“
Ostatní dračata se zasmála.
Ne všechna zle. Některá jen proto, že když se někdo ve škole zasměje první, ostatní mají pocit, že by jim něco uteklo, kdyby zůstala vážná.
Lojzíkovi zrudly uši.
A drak, který má zelené šupiny a červené uši, vypadá velmi nápadně.
„Znovu,“ řekl Hromburác.
Lojzík zvedl tlapu.
Chtěl dupnout pořádně.
Opravdu chtěl.
Ale jakmile dopadla na zem, druhá tlapka se přidala, zadní udělaly malý poskok a najednou z toho bylo:
Klap-klap, šup, klap!
Tentokrát se zasmál i jeden starší drak na ochozu cvičiště.
Lojzík už nevydržel.
Otočil se a utekl mezi skály.
Ne letěl. To by bylo příliš vznešené.
Utekl po tlapkách, trochu klopýtavě, s ocáskem svěšeným tak nízko, že kreslil v prachu smutnou čáru.
Schoval se do malé jeskyně za Dračí pýchou, největší skálou v údolí. Tam bylo ticho, chladno a na stropě se třpytily kamínky jako zapomenuté hvězdy. Lojzík si sedl, položil bradu na tlapky a zamumlal:
„Já nechci být směšný drak.“
„To je dobře,“ ozvalo se ze tmy. „Směšní draci bývají nudní, když se za každou cenu snaží nebýt směšní.“
Lojzík nadskočil.
V rohu jeskyně seděla stará salamandra.
Byla černá s oranžovými skvrnami, měla oči jako uhlíky a tvářila se, že o dracích ví víc, než by se drakům líbilo. Seděla na kameni u teplé pukliny, jako by tam byla doma už od chvíle, kdy svět poprvé zkusil zatopit pod horami.
„Kdo jste?“ zeptal se Lojzík.
„Jsem Albína.“
„Vy bydlíte v dračí jeskyni?“
„Bydlela jsem tu dřív, než jste si sem začali chodit uraženě sedat.“
Lojzík sklopil oči.
„Já nejsem uražený.“
Albína pomalu zamrkala.
„Samozřejmě. Jen jsi sem přišel velmi nespokojeně mlčet.“
Lojzík chvíli škrábal drápkem do prachu.
„Neumím dupat jako drak.“
„To jsem slyšela.“
„Všichni se smějí.“
„To také.“
„A moje nohy pořád dělají klap-klap-šup.“
Salamandra se naklonila.
„Ukaž.“
Lojzík se zarazil.
„Tady?“
„Ne, ve sněhové bouři na borovici. Samozřejmě tady.“
Lojzík se rozhlédl po jeskyni. Nikdo kromě Albíny tam nebyl. A ta už vypadala, že ji jen tak něco nerozhází.
Postavil se.
Zvedl tlapku.
A udělal svůj nechtěný rytmus.
Klap.
Klap-klap.
Šup.
Klapity-klap.
V jeskyni to znělo jinak než venku.
Ne slabě.
Ne směšně.
Každý úder se odrazil od kamenných stěn a vrátil se zpátky trochu hlubší. Mezi jednotlivými klapnutími se ozvaly malé ozvěny. Šupnutí ocasu rozeznělo prach u teplé pukliny. A z hloubi skály se na okamžik ozvalo tiché zabubnování, jako by pod zemí něco odpovědělo.
Albína otevřela oči dokořán.
„No vida.“
„Co?“
„Ty nedupeš.“
„Já vím,“ řekl Lojzík smutně.
„Ty stepješ.“
Lojzík se zamračil.
„Co je to stepju?“
„Step,“ opravila ho Albína. „Tanec nohou. Rytmus, který se nevalí jako kámen, ale běží jako jiskry.“
Lojzík zvedl hlavu.
„To existuje?“
„Samozřejmě. Jen draci si někdy myslí, že všechno cenné musí dunět.“
„A není to jen pro lidi?“
„Rytmus není pro někoho. Rytmus je tam, kde se něco opakuje a něco překvapí.“
Lojzík se posadil.
Ta věta se mu líbila.
„Takže nejsem špatně?“
„Jsi hlučný jiným způsobem,“ řekla Albína.
To nebyla úplně něžná odpověď, ale Lojzík měl pocit, že je lepší než většina odpovědí, které dnes slyšel.
Albína mu začala dávat lekce.
Tajně.
Každý večer, když se Dračí údolí ponořilo do fialového šera a velcí draci odpočívali po celodenním chrlení, dupání a rodinném mudrování, přicházel Lojzík do jeskyně za Dračí pýchou. Salamandra Albína seděla na kameni a klepala ocasem do skály.
„Rytmus musí mít uši,“ říkala.
„Ale nohy nemají uši.“
„Pak poslouchej celým tělem.“
Lojzík poslouchal.
Nejdřív slyšel jen vlastní tlapky.
Pak kapání vody.
Pak vzdálené bublání lávy.
Pak, když se velmi soustředil, i tiché praskání kamene, šustění netopýřích křídel a hluboký tep hory pod Dračí dolinou.
Klap.
Klap-klap.
Šup.
Klapity-klap.
Postupně se jeho step měnil.
Už to nebylo náhodné ťukání, které se mu přihodilo místo dupnutí. Byla to řeč. Rychlá, veselá, ohnivá. Uměl jí napodobit déšť na kameni, skákání jisker v ohništi i spěch mravenců, kteří zjistili, že jim někdo položil do cesty rozinku.
Albína ho sledovala spokojeně.
„Jednou tím něco otevřeš.“
„Co?“
„To se rytmus rozhodne až ve chvíli, kdy bude mít komu odpovědět.“
Lojzík byl stále nejistý, ale už se tolik nestyděl.
Jenže tajemství nevydrží v dračím údolí dlouho. Zvlášť když je součástí tajemství pravidelné klapání po večerech.
Jednoho dne ho sledoval Brumlan.
Schoval se za skálu a viděl, jak Lojzík stepem rozeznívá jeskyni, zatímco stará salamandra klepe ocasem do rytmu. Ráno to samozřejmě věděla celá dračí škola.
„Lojzík tančí!“ volal Brumlan. „Místo dupání si hraje na dešťovou kapku!“
Dračata se smála.
Učitel Hromburác se mračil.
„Lojzíku, je to pravda?“
Lojzík stál uprostřed cvičiště.
Věděl, že by mohl lhát.
Říct, že jen uklouzl.
Že cvičil bojový pohyb.
Že ho očarovala salamandra.
Jenže od té doby, co poslouchal rytmus, slyšel lež jako falešný tón.
„Ano,“ řekl. „Stepju.“
Albína by ho opravila, ale nebyla poblíž.
„Stepješ,“ řekl Hromburác mimoděk, protože učitel zůstává učitelem i při pohoršení.
„Ano. Stepju.“
Tentokrát už ho neopravoval.
„Draci nestepují.“
Lojzík se nadechl.
„Možná jen proto, že to ještě nezkusili.“
To byla od malého dráčka velmi odvážná věta.
Nebo nerozumná.
V podobných chvílích je rozdíl poznat až později.
Hromburác se narovnal.
„Za tři dny je Slavnost velkého dupnutí. Všechna dračata ukážou, co se naučila. Ty také.“
Lojzík polkl.
„Mám dupat?“
„Máš ukázat, co umíš.“
Brumlan se zazubil.
„To bude klapací ostuda.“
Lojzík se chtěl propadnout do země.
Země však zůstala pevná, což bylo od ní v tu chvíli dost necitlivé.
Tři dny cvičil.
V jeskyni.
Na plochých kamenech.
U teplých pramenů.
Albína mu neříkala, aby se nebál. To by nepomohlo. Jen klepala ocasem rytmus a občas poznamenala:
„Méně zadku, více tlap.“
Nebo:
„Když chceš znít jako jiskra, nepohybuj se jako pytel brambor.“
Lojzík se trochu urážel, ale zlepšoval se.
V den slavnosti se sešlo celé Dračí údolí.
Velcí draci seděli na skalních stupních, mláďata stála v řadě a nad vším visely praporky z červených a zlatých listů. Uprostřed cvičiště ležel velký kruhový kámen, na kterém se předváděla dračí dupnutí.
První šel Brumlan.
Zvedl tlapu, nadechl se a dupnul tak silně, že se na protější borovici opravdu pohnuly šišky. Publikum spokojeně zaburácelo. Jeden starší drak dokonce uronil slzu pýchy, která dopadla na kámen a začala trochu kouřit.
Pak šla další dračata.
Dunění.
Prach.
Malé otřesy.
Všechno podle očekávání.
Nakonec přišel Lojzík.
Na cvičišti se rozhostilo napjaté ticho.
Lojzík se postavil na kámen.
Viděl učitele Hromburáce.
Viděl Brumlana.
Viděl rodiče, kteří se tvářili tak povzbudivě, až z toho bylo jasné, že mají značné obavy.
Viděl Albínu na okraji skály, jak sedí ve stínu a mžourá očima.
Lojzík zavřel oči.
Slyšel vítr mezi rohy dospělých draků.
Slyšel kapku vody z pramene.
Slyšel vzdálenou lávu pod zemí.
A pak začal.
Klap.
Klap-klap.
Šup.
Nejdřív se pár dráčků zachichotalo.
Lojzík pokračoval.
Klapity-klap.
Klap.
Šup-klap.
Rytmus se rozběhl po kameni. Nebyl to jeden obrovský úder. Bylo jich mnoho. Malé, přesné, rychlé, odvážné. Zněly jako jiskry poskakující po kovadlině, jako déšť na horké skále, jako srdce, které se rozhodlo přestat se omlouvat za to, že bije nahlas.
Smích utichl.
Kámen pod Lojzíkovými tlapami začal jemně zářit.
Zpočátku jen slabě.
Pak víc.
Rytmus se šířil do země. Ne otřesem, ale jako zpráva. Odpovídaly mu kameny kolem cvičiště. Jeden tón odsud. Druhý od pramenů. Třetí z jeskyně za Dračí pýchou.
A pak se ozvalo něco, co nikdo nečekal.
Hora zazpívala.
Ne slovy.
Ne písní, jakou zpívají lidé.
Byl to hluboký kamenný zvuk, starý a krásný, který se zvedl z nitra Dračí doliny a spojil se s Lojzíkovým stepem. Údolí nezadunělo hrůzou. Rozeznělo se.
Dračí prameny vyšlehly do výšky v oblacích páry.
Zlaté žilky ve skalách se rozsvítily.
A na stěně nejvyššího útesu se otevřel obraz, který tam předtím nikdo neviděl: staré dračí znamení, vyryté hluboko do kamene a skryté pod prachem staletí.
Hromburác vstal.
„To je Rytmus podzemního ohně,“ zašeptal.
Staří draci ztichli tak uctivě, až i Brumlan zavřel pusu.
„Co je to?“ zeptal se Lojzík, když jeho poslední klapnutí doznělo.
Učitel Hromburác pomalu sestoupil k němu.
„Zapomenutá dračí dovednost. Dřív draci neuměli jen dupat. Uměli mluvit se zemí nohama. Varovali tak před otřesy, probouzeli prameny a uklidňovali skály, když se v nich hromadil žár.“
Lojzík zamrkal.
„Stepovali?“
Hromburác si odkašlal.
„Říkalo se tomu jinak.“
Albína ze stínu poznamenala:
„Ale vypadalo to dost podobně.“
Hromburác se na ni podíval.
„Vy jste o tom věděla?“
„Já vím spoustu věcí. Jen se mě draci zřídkakdy ptají, protože jsem malá a nenosím rohy.“
To byla pravda, která se učiteli neposlouchala úplně pohodlně.
Brumlan popošel blíž.
„Takže Lojzík neťukal?“
„Ťukal,“ řekla Albína. „Ale důležitě.“
Od té chvíle se na cvičišti nikdo nesmál.
Hromburác se otočil k Lojzíkovi.
„Ukážeš nám ten rytmus znovu?“
Lojzík měl chuť říct ne.
Jen trochu.
Protože ještě před chvílí se mu smáli.
Ale pak se podíval na rozzářené skály, na teplé prameny a na svůj ocas, který se pyšně zvedl, jako by mu patřila aspoň polovina rytmu. A pochopil, že některé dary nejsou jen pro toho, kdo je nosí. I když ostatní chvíli trvá, než se přestanou smát.
„Ano,“ řekl.
A stepoval znovu.
Tentokrát se k němu přidala zem.
Ne celé údolí najednou. Jen malé ozvěny. Kapky. Pára. Kameny. Ale stačilo to, aby se v dračích srdcích pohnulo něco starého a zapomenutého.
Po slavnosti už nikdo neříkal, že Lojzík neumí dupat.
Říkali, že umí poslouchat nohou.
Což znělo zvláštně, ale v Dračí dolině se zvláštní věci cenily víc než dřív.
Učitel Hromburác zavedl novou hodinu.
Jmenovala se Rytmické zeměmluvení.
Dračata se v ní učila nejen dupnout silně, ale také ťuknout jemně, klapnout přesně a rozeznat, kdy skála odpovídá. Brumlan nejprve tvrdil, že je to zbytečné. Pak zjistil, že mu rytmus pomáhá lépe chrlit kouřové kroužky, a okamžitě se prohlásil za průkopníka pokročilého drakostepu.
„Ty jsi se tomu smál,“ připomněl mu Lojzík.
„To byla výzkumná fáze,“ řekl Brumlan vážně.
Lojzík mu odpustil, ale ne hned. Ne všechno se musí odpustit rychlostí padajícího kamene.
Salamandra Albína se stala zvláštní poradkyní dračí školy. Neseděla v čele třídy, protože to odmítla jako „zbytečně nápadné“, ale zůstávala ve své jeskyni a dračata za ní chodila cvičit.
„Rytmus,“ říkávala, „není hluk. Hluk je, když něco chce být slyšet za každou cenu. Rytmus je, když něco konečně ví, kdy má zaznít.“
Lojzík si tu větu zapamatoval.
Uplynulo několik týdnů.
Jednoho večera, když byl vzduch klidný a nad údolím svítily hvězdy, se Lojzík vydal sám ke kameni, na kterém poprvé rozezpíval horu. Chtěl si jen zacvičit. Ne kvůli ostatním. Ne kvůli pochvale. Jen proto, že mu tlapky samy šeptaly malý rytmus.
Klap.
Klap-klap.
Šup.
Klapity-klap.
Kámen se rozzářil.
Ale tentokrát jinak.
Zlaté žilky se nerozběhly do stran. Zato se uprostřed kamene objevil kruh. Vypadal jako poklop z průhledného jantaru. Pod ním bylo vidět hluboko do země, až tam, kde bublal červený podzemní oheň a mezi ním vedla úzká černá pěšina.
Lojzík ustoupil.
„Albíno?“ zavolal.
Salamandra se objevila téměř okamžitě, což dokazovalo, že staré salamandry umí být rychlé, když se rozhodnou tvářit, že nespěchají.
Podívala se na kruh.
Dlouho mlčela.
„No vida,“ řekla nakonec.
„Co to je?“
„Dveře k Srdci hory.“
Lojzíkovi se stáhlo bříško.
„A proč se otevřely?“
Albína se na něj podívala očima jako uhlíky.
„Protože jsi nezahrál pro ostatní. Zahrál jsi pro kámen samotný.“
Pod jantarovým kruhem se na pěšině cosi pohnulo.
Ne zvíře.
Ne plamen.
Spíš malý stín ve tvaru dračí šupiny.
Pak se v kameni objevila slova, pomalá a rudě žhnoucí:
Kdo zná rytmus země, může sestoupit tam, kde spí první dračí píseň.
Lojzík zatajil dech.
„Mám tam jít?“
Albína zavřela oči.
„Ne dnes.“
„Proč?“
„Protože dnes jsi otevřel dveře. A to je samo o sobě dost veliké.“
Lojzík přikývl.
Tentokrát mu nevadilo čekat.
Sedl si vedle jantarového kruhu, položil tlapku na kámen a ucítil, jak mu země odpovídá jemným, vzdáleným tepem.
Klap.
Klap.
Klap.
Možná to bylo srdce hory.
Možná stará dračí píseň.
A možná jen začátek dalšího dobrodružství, které se netančí proto, aby se všichni dívali, ale proto, aby se otevřelo něco, co příliš dlouho mlčelo pod zemí.
Lojzík se usmál.
A jeho tlapky, které kdysi všem připadaly směšné, se už nemohly dočkat dalšího kroku.