2 min

Kojenecká společnost aneb proč vidíme spásu v charismatických vůdcích

Sdílet

Dennívýzva

V touze po bezpečí vyměňujeme pravdu za sliby charismatických vůdců. Jako společnost sklouzáváme k infantilním vzorcům chování, a dobrovolně se tak zbavujeme osobní odpovědnosti. Cesta z této krize důvěry ovšem nevede skrze…

Zdroj: Proboha!

Slovy Jonathana Haidta – čistě racionálně uvažuje jen psychopat a čistě emočně jen kojenec. Zdá se ale, že jsme jako společnost na tuto dospělou rovnováhu rozumu a emocí rezignovali. Jestliže postpravdivá společnost upřednostňuje emoce před fakty, stává se v podstatě společností kojeneckou. Mnozí inteligentní lidé se zříkají vlastní odpovědnosti ve prospěch charismatického vůdce, v němž vidí spásu se stejnou odevzdaností, jako kojenec spatřuje svého osobního boha v rodiči.

Od svých nároků upouštějí ne proto, že by tento vůdce hovořil rozumně a pravdivě, ale proto, že jeho slova souzní s jejich emočním nastavením. Tento zosobněný Leviathan je prostě jen sympatický a hlasitý. Zde je třeba bdělosti, protože manipulace funguje i opačně, skrze antipatii. Nenávist vůči „těm druhým“ je totiž tím nejefektivnějším tmelem davu.

Společnost výkonu se bojí křehkých lidí. A právě proto je potřebuje

Slepá víra versus autentická důvěra

Vymanit se z tohoto vlivu ovšem neznamená přestat někomu nebo v něco věřit. Člověk potřebuje cítit smysl a mít naději. Je ale rozdíl mezi slepou vírou v autoritu a důvěrou, která je také podmínkou dialogu. Ten totiž vyžaduje aktivitu a odvahu vystoupit ze svých jistot a riskovat vztah.

Právě tehdy zjišťujeme, že schopnost důvěřovat druhým roste jen na pozadí naší vlastní sebedůvěry. Pokud jsme vnitřně ukotveni, nemusíme svou identitu opírat o falešnou kontrolu nebo silného vůdce, ale nacházíme ji v živém střetávání s druhým.

Cesta k nové důvěře

Dokud setrváme v iluzi kontroly nebo v infantilní pozici, že o nás bude neustále někdo pečovat, přestože to nepotřebujeme, cesta k důvěře zůstane zavřená. Nejde o absenci soucitu, ale o nárokování si uspokojení bez přijetí odpovědnosti. Takový postoj je živen strachem podívat se na nezralé části vlastního já. Právě tento strach zbytečně posiluje touhu po moci, bez níž by postpravda nemohla existovat.

Ježíšovo vzkříšení není žádný laciný happy end. Je to nový prostor, do kterého máme vstupovat

Ačkoliv žijeme ve společnosti založené na důvěře v instituce, samotné apely na systémové změny či reformy nestačí; každé instituci totiž dávají reálný obsah konkrétní lidé, a proto se kvalita celku vždy nutně odvíjí od zralosti jedince. Nakonec záleží na tom, zda si jen potvrzujeme vlastní ego prázdným tlacháním, nebo se znovu pokoušíme o dialog. Ten není zaklínadlem, které vše vyřeší. Je to vztah, a proto vyžaduje ochotu na obou stranách. Přesto má smysl ten prostor otevřít.

Foto: unsplash

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Kojenecká společnost aneb proč vidíme spásu v charismatických vůdcích

Řídil jí život, plánovali spolu dítě. Nové detaily popisují vztah Slovenky a Epsteina

Mrazivé detaily o lidském safari: „Turisté“ soutěžili, kdo zastřelí nejkrásnější ženu

Iva Janžurová po oslavách narozenin nešetřila síly. Zdravotní potíže jsou vážnější, než se zdálo

Upili se k smrti jedovatým čajem, ty zbývající zazdili zaživa. Jak Japonci vytvářeli „živé" sochy vhodné k uctívání

My šetříme vodou kvůli suchu, zatímco datové AI centrum vysálo přes 100 milionů litrů, aniž si toho úřady všimly