Americký čtyřmotorový bombardér Boeing B 17 Flying Fortress si získal pověst nezničitelného stroje. Z oblohy nad Německem se dokázal vrátit i s ustřelenými ocasními plochami a hořícími motory.
Když v červenci 1935 poprvé zaroloval prototyp čtyřmotorového letounu Boeing Model 299 na rozjezdovou dráhu v Seattlu, byl to naprosto nevídaný pohled. Reportér listu The Seattle Times Richard Williams ohromeně sledoval množství kulometných hlavní trčících ze všech stran trupu a okamžitě stroj v novinovém titulku nazval Létající pevností. Americké letectvo v tomto obru našlo zbraň, která měla naplnit teorii o přesném strategickém bombardování za bílého dne. Komplexní historii vývoje tohoto slavného bombardéru i jeho operační nasazení v Evropě podrobně popisuje Imperial War Museums . Tyto těžké stroje zanechaly hlubokou stopu také na našem území, kde útočily na strategické cíle nacistického průmyslu. V dubnu 1945 byl při náletu na chemičku v Záluží u Mostu německou protiletadlovou baterií sestřelen letoun B 17G pojmenovaný Earthquake McGoon, jehož zachované motorové části dnes uchovává a zkoumá Vojenský historický ústav Praha . Právě nezdolná konstrukce z těchto letadel udělala nesmrtelnou legendu.
Neviditelný proudový přízrak. Horten Ho 229 předběhl dobu o celá desetiletí
Skutečným tajemstvím přežití posádek nebyla pancéřová ochrana, ale geniální mechanická konstrukce. Konstruktéři Boeingu navrhli duralový drak s hustým příhradovým žebrováním a masivními nosníky křídel, které procházely napříč celou pumovnicí. Potah ze speciální slitiny Alclad odolával korozi i povětrnostním vlivům. Pokud německý protiletadlový granát ráže osmdesát osm milimetrů prorazil potah, exploze sice vytvořila obří díru, ale zbývající příhradové nosníky stále dokázaly přenášet zatížení. Existují desítky fotograficky doložených případů, kdy se B 17 vrátila na základnu v Anglii s téměř odtrženou zádí, s křídlem proděravělým tak, že skrz něj bylo vidět nebe, nebo bez funkční hydrauliky. Všechny klíčové ovládací kabely byly zdvojené a mechanické lanovody vedly odděleně po obou stranách trupu.
Bojová formace bombardérů B 17G Létající pevnost během denního náletu nad Německem v roce 1944. Srdcem létající pevnosti byla čtveřice devítiválcových hvězdicových motorů Wright R 1820 Cyclone. Každý z nich poskytoval výkon dvanáct set koňských sil. Rozhodující technologickou výhodu však představovala turbodmychadla General Electric poháněná výfukovými plyny. Zatímco běžné motory v řídkém vzduchu nad sedm tisíc metrů ztrácely tah, přeplňovaný Cyclone dokázal bombardér vynést do výšky přes devět kilometrů. V těchto mrazivých sférách, kde teploty padaly k minus padesáti stupňům Celsia, byla posádka odkázána na kyslíkové masky a elektricky vyhřívané kombinézy. Pokud selhalo vyhřívání rukavic, kulometčík během několika minut ztratil cit v prstech a hrozily těžké omrzliny. Létající pevnost však dokázala bezpečně pokračovat v letu i v situaci, kdy dva ze čtyř motorů zcela vypověděly službu.
V přídi každého vedoucího stroje byl ukryt nejpřísněji střežený vojenský přístroj své doby, analogový počítačový zaměřovač Norden. Bombometčík musel před každou misí složit slavnostní přísahu, že v případě nouze přístroj zničí střelbou nebo vlastním tělem. Tento mechanický kalkulátor dokázal po zadání výšky, rychlosti větru a balistických dat převzít řízení autopilota a v závěrečných sekundách před shozem pum vedl celý obří letoun zcela samočinně. K ochraně před dotírajícími německými stíhači vyvinula americká 8. letecká armáda taktiku zvanou bojová skříň. Desítky bombardérů letěly v těsném stupňovitém útvaru tak, aby se palebná pole jejich kulometů překrývala. Pozdní verze B 17G nesla třináct těžkých kulometů Browning ráže dvanáct celých sedm milimetrů, včetně dálkově ovládané střelecké věžičky pod přídí, která chránila dříve zranitelný čelní sektor.
Pohled do pilotní kabiny bombardéru B 17 s přístrojovým vybavením a ovládáním čtyř motorů Cyclone. Navzdory masivní obranné výzbroji však realita vzdušných bitev ukázala limity konceptu samostatných bombardovacích svazů. Němečtí stíhači na strojích Focke Wulf Fw 190 a Messerschmitt Bf 109 rychle našli slabiny v taktice. Začali útočit v sevřených formacích zepředu vysokou relativní rychlostí, nebo používali těžké podvěšené rakety, které odpalovali z bezpečné vzdálenosti mimo dosah palubních kulometů. Při legendárních náletech na kuličková ložiska ve Schweinfurtu a letecké továrny v Regensburgu na podzim 1943 ztratilo americké letectvo během jediného dne desítky strojů a stovky vycvičených letců. Teprve příchod dálkových stíhaček P 51 Mustang s přídavnými nádržemi, které dokázaly Létající pevnosti doprovázet po celé trase až nad Berlín a zpět, zlomil páteř německé Luftwaffe.
Poslední válečný rok přinesl nasazení Létajících pevností přímo nad českou kotlinou. Američané se zaměřili na strategické rafinerie v Záluží u Mostu, které vyráběly syntetický benzin z uhlí a představovaly poslední funkční zdroj pohonných hmot pro německou armádu. Mosteckou chemičku chránil nejhustší pás protiletadlového dělostřelectva v celé střední Evropě, čítající stovky těžkých děl. Mnoho amerických posádek zaplatilo za tyto mise životem nebo padlo do zajetí, přičemž stateční čeští obyvatelé často sestřeleným letcům pomáhali a ukrývali je před gestapem. Po válce se zbývající stroje B 17 uplatnily při fotogrammetrickém mapování zničené Evropy a dodnes zůstávají nejslavnějším symbolem vytrvalosti a odvahy v dějinách vojenského letectví.
Bitevní loď potopili joystickem. Tajná německá puma Fritz X šokovala svět
Zdroje fotografií
Létající pevnost Boeing B 17 v letu: Julian Herzog / Wikimedia CC BY 4.0Bojový svaz bombardérů B 17 nad Německem 1944: U.S. Air Force / Wikimedia volné díloPilotní kabina a palubní deska bombardéru B 17: Eric Friedebach / Wikimedia CC BY 2.0