5 min

Senior se šprtá angličtinu a jede do světa

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Co jsem se naučil v seniorském věku? Trochu víc anglicky. A nebát se, že nemohu.

Senior se šprtá angličtinu a jede do světa

Zdroj: V Krakově s kolegy studenty z Gruzie, Japonska a Turecka.

Senior se šprtá angličtinu a jede do světa

9. 9. 2026

Co jsem se naučil v seniorském věku? Trochu víc anglicky. A nebát se, že nemohu.

Kdysi dávno, v 69 letech, jsem začal studovat na VŠ. Nešlo o univerzitu třetího věku, nýbrž o řádné studium, u mě pětileté. Jeho součástí byla povinná zkouška z angličtiny a krátkodobá zahraniční stáž. Tedy to, co je pro mladé lidi docela snadné, ale v našem věku už hodně těžké. Jak ta angličtina, tak cesta a pár týdnů pobytu a studia v zahraničí.

Zkoušku jsem musel brát velmi vážně, protože bez ní bych vypadl z celého studia. Chatrně jsem anglicky uměl. Když mě na střední škole v roce 1963 vedení školy násilím přesunulo z angličtiny na němčinu, začal jsem chodit do kurzu angličtiny „pro pracující“. Já, kterýmu bylo šestnáct! Naučil jsem se tam dobré základy a po roce 1989 je využil a mnohokrát vycestoval do zahraničí. Jenže to byly všechno v podstatě výlety nebo krátká pracovní setkání a tomu odpovídaly i moje znalosti. Avšak odborná angličtina je něco úplně jiného a rozmluva s akademickými pracovníky v angličtině taky. Tam bych naprosto pohořel.

Našel jsem si proto dva učitele. S těmi jsem rozmlouval a oni mě opravovali. Jednoho mladého jsem si platil a ukázalo se, že sice anglicky umí, ale učitel je to špatný, nikam mě nevedl. Druhý byl postarší „opravdický Angličan“, který učil na liberecké vysoké škole. Vysoký, korektní. Když jsem se opozdil, podíval se beze slova na hodinky.

Ten když se dozvěděl, o co mi jde, nabídl se, že k němu mohu chodit zadarmo. Převážně jsme hovořili, jenže zas míň než u toho mladíka jsme se drželi tématiky mého studia. Jedním z požadavků u zkoušky bylo předložit písemný životopis a hlavně shrnutí o tom, co studuju a o čem bude moje doktorská práce. To jsem pečlivě nasmolil se slovníkem po ruce a přinesl lektorovi. Vzal si to domů a příště přinesl s mnoha zelenými (ne červenými!) poznámkami v textu.

Nadešel den povinné zkoušky. Přijel jsem do Prahy, přišel na fakultu a našel poschodí a číslo učebny, kde se zkouška konala. Na chodbě tam seděla asi dvacetiletá slečna, tak jsem se usadil vedle. Po chvíli z místnosti vyšla jiná mladá slečna a radostně té první ukazovala, že zkoušku nejspíš udělala. Já si celou dobu připravoval v angličtině vstup, protože přece nemůžu začít česky, když jdu na zkoušku z angličtiny. Musím ne ohromit (to asi sotva!), ale příjemně překvapit hned od počátku.

Když odešla i druhá slečna, zdvořile jsem zaťukal, hned vešel a hodlal začít své první prohlášení v cizím jazyce. Seděly tam tři ženy a jak se později ukázalo, první byla česká zkoušející, druhá byla cizinka (obě středního věku) a třetí seděla stranou a asi dělala zápis. Jenže pozor, ještě jsem neřekl celou větu a ta Češka mě vlídným hlasem přerušila. „To jste si spletl dveře…“

Ztratil jsem odvahu a začal česky: „Přišel jsem na…“

„Vždyť říkám, musíte si najít správné dveře, tady zkoušíme angličtinu.“

Teprve pak byla příležitost vysvětlit, že tam patřím. Ono je vůbec nenapadlo, že by tehdy již více než sedmdesátiletý stařec přišel k běžné zkoušce z angličtiny. Mezi všemi těmi nevinnými dívkami! Bohužel, připravený efekt mého anglického vstupu se nekonal. Zato byly obě ženy velmi vstřícné a na konci zdůraznily, že mi to nedávají kvůli mému věku, ale protože opravdu umím dost na to, abych zkoušku udělal.

Ještě jsem si všiml, že cizinka má před sebou můj povinný text. Byl celý přeškrtaný a s mnoha poznámkami. Požádal jsem o něj, ale česká zkoušející řekla, že to není možné, že to jsou již interní materiály školy. Tak jsem na cizinku udělal prosebné oči číslo 7 a ta mi nechala text okopírovat. Vysvětlil jsem totiž, že z jejích poznámek se nejvíc naučím a hodí se mi to do dalšího studia. Což se ukázalo jako dobrý tah.

O zahraniční stáži už jen stručně. Když jsem ohlásil téma, přihlásila se mi univerzita v nizozemské Lovani, což je nejstarší katolická univerzita na světě. A víte, že jsem tam stáž odmítl? Protože jsem věděl, že s mou angličtinou bych tam neuspěl. Člověk má znát své hranice. Odborné diskuse nebo přednášky, na to jsem zdaleka nebyl připraven. Zbaběle jsem hledal na Slovensku, ale tam žádné pracoviště s mou tématikou nebylo. Nakonec jsem se dohodl s Krakovem v Polsku. Za pár týdnů pobytu jsem se naučil hbitě střídat angličtinu, češtinu a polštinu. A to třeba v každé větě jiným jazykem. Mí partneři dělali totéž, tak jsme si rozuměli.

Ještě poslední událost musím zmínit: Ke konci pobytu vypukla ve světě pandemie covidu. Každým dnem jsem sledoval, jak se situace zhoršuje. V posledním týdnu mého pobytu byl v ČR vyhlášen nouzový stav, o den později uzavřeny restaurace a většina obchodů. Na konci týdne mi volala moje vedoucí z pražské fakulty, abych okamžitě přijel, že se schyluje k uzavření státních hranic. Zoufale jsem odpovídal, že tu musím ještě jeden den být, abych dokončil celou stáž závěrečným písemným a ústním vystoupením.

Ihned po něm jsem co nejrychleji jel do penzionu, naházel si věci do tašek, na chodbě vykřikl na majitele, že odjíždím, vycouval na ulici a ujížděl směrem k dálnici Kraków – Berlín. U Katowic jsem se rozhodl, že pojedu ještě na Wroclaw a Zgorzelec severně od Liberce, protože jsem odhadl, že před půlnocí to stihnu touto cestou do Čech, třebaže z Katowic přímo na Ostravu bych to měl do Česka blíž. Říkal jsem si, že kdyby byly hranice uzavřeny, tak snad ne někdy v deset večer, ale nejspíš až od půlnoci. Tak jsem jel dál a sledoval hodinky. V jedenáct v noci jsem byl u polského Zhořelce, ale měl jsem už takový hlad, že jsem se stavil na pumpě pro obloženou housku a kafe. O půl dvanácté jsem přejížděl polsko-českou hranici v Habarticích na Liberecku. Uf!!

Až o den později o půlnoci Česká republika uzavřela své hranice kvůli covidu.

Zpátky k tomu, co jsem se naučil, když jsem se rozhodl o celém studiu, o přípravě na zkoušku, o stáži v Polsku a o všem, co jsem ve stáří dělal a povedlo se. Myslím, že by si to někteří senioři měli také vzít za své. Je to jednoduché: naučil jsem se nebát, že nemohu. Nepodceňujme se a nebojme se. Naše tělo má většinou mnohem víc sil, než si myslíme. Naše celoživotní zkušenosti nám umožňují vyznat se v každé situaci, do níž se dostáváme.

Nejde-li to za vaše zdravotní limity, můžete začít studovat cizí jazyk, můžete vyjít na kopec, můžete oznámit podezření na trestný čin. Nebát se, že nemůžete. Můžete.

Autor: Olda Čepelka

Reklama

Další články z i60.cz

Kdy a jak dorazí peníze: Přehled o výplatách starobních důchodů

Od pranostik k superpočítačům

Jaké bude počasí dnes, zítra či v dalších dnech, zajímá snad každého. Někdo má pro tyto účely jednu či více...

Milá Adrieno...

Letos v srpnu uplynulo sto let od narození významné české výtvarnice Adrieny Šimotové. Toto výročí...

Zapomenutý kraj na Slovensku

Je tam překrásně. Slovenský kras je Národní park, který je neprávem opomíjen. Nachází se na jihovýchodním...

125 let od připojení Libně ku Praze

Libeň, dnes neodmyslitelná součást Prahy 8, byla ještě před 200 lety krajinou vinic, usedlostí, zahrad a...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Senior se šprtá angličtinu a jede do světa

„Nejdivnější, to se úplně nedělá.“ Noskovou zaskočilo rozhodnutí v klíčový moment

Stačí posunout jídlo o hodinu. Nová studie ukazuje na nenápadný zvyk spojený s rizikem infarktu

Wericha vídala v trenkách, on ji učil jíst příborem. Milena Dvorská zemřela osamocená těsně před svátky

Starověký Egypt, jak jsme si ho vymysleli: 10 mýtů, které moderní archeologie rozmetala

Letadlo místo Londýna přistálo ve Frankfurtu. 67 lidí nepustili z letadla