Kadykčan bylo běžné hornické město. Od roku 2010 už v něm nikdo nežije. Mezi milovníky urbexu je Kadykčan oblíbený. Ale dostat se k němu, to chce odvahu a vážně velké nadšení. Při prozkoumávání starých domů buďte opatrní a nikdy se sem nevydávejte sólo. Po uzavření dolu už ve městě nebylo co dělat. Když se k tomu přičte sibiřské nevlídno, není divu, že lidi prchli. Kadykčan leží u proslulé Kolymské dálnice. Kolymské dálnici se říká Cesta kostí, protože přímo pod ní i v její blízkosti spočívají kosti stovek tisíců vězňů z gulagů, kteří ji mezi 30. a 50. lety 20. století budovali. Město, kde to pár dekád žilo, ale jediné, co tu v současnosti potkáte, je mráz a ticho. To je Kadykčan – bezpochyby nejstrašidelnější místo na Sibiři!
Koncentrovaně ponurá historie a neveselý vývoj Konec „idylky“ přišel s pádem SSSR Postřelený Lenin, školní piana a drogové kartely Dá se Kadykčan zažít na vlastní kůži? Když se řekne město duchů, možná si hned vybavíte Pripjať u Černobylu na Ukrajině . Jenže na ruském území na Dálném východě, v nehostinné Magadanské oblasti , je místo, ze kterého vám možná přeběhne mráz po zádech ještě intenzivnější. Řeč je o městě Kadykčan .
Desítky prázdných paneláků, budovy škol, kinosály i sportoviště obklopuje zdánlivě nekonečná tajga , bažiny a kopce . Elektřina tu nefunguje, voda neteče a z radiátorů už tady taky nic nevymámíte. V Kadykčanu všechno zůstalo přesně tak, jak to lidi při bleskové evakuaci opustili. Správně – dneska tady nikdo nežije.
Koncentrovaně ponurá historie a neveselý vývoj Příběh Kadykčanu se začal psát v roce 1943 , kdy se tu do jeho budování pustili vězni stalinských gulagů . Dostali tak nakázáno, protože právě tady sovětští geologové objevili bohatá ložiska černého uhlí . Bylo to tu až 50 °C pod nulou, když rostly první zdejší budovy a tisíce trestanců začaly fárat pod povrch.
O tom, jak to na místě asi vypadalo, si snadno uděláte obrázek díky ruskému spisovateli Varlamu Tichonoviči Šalamovovi , který svůj pobyt tady popsal jako „peklo plné krvavých puchýřů, hladu a bití“.
Proč se fáralo? Protože uhlí z Kadykčanu se hodilo k pohánění nedaleké Arkagalinské elektrárny , ale samozřejmě ho dokázala využít sovětská válečná mašinérie celkově. Když zemřel Stalin a gulagy postupně mizely, ze zdejšího lágru se stalo běžné město.
V roce 1964 se Kadykčan oficiálně stal sídlem městského typu a začali se sem hrnout svobodní horníci z celého Sovětského svazu – překvapivě i nepřekvapivě. Šli po vysokých platech , přednostním přidělování bytů a po skvělém zásobení obchodů , které bylo na Sibiř až neuvěřitelné.
Zlatá éra Kadykčanu se odehrála v 70. a 80. letech . Žilo tu víc než 10 tisíc lidí, fungovaly tu dvě moderní školy, nemocnice s poliklinikou, krytý bazén, sportovní komplex i oblíbená restaurace Polárka , kde večer hrála živá hudba.
Hlavní pěší zóně místní říkali Broadway . Život tady byl sice extrémně náročný, ale Sovětský svaz si tyhle dělníky hýčkal a byly tu silné komunitní vztahy .
Kadykčan bylo běžné hornické město. Od roku 2010 už v něm nikdo nežije. Mezi milovníky urbexu je Kadykčan oblíbený. Ale dostat se k němu, to chce odvahu a vážně velké nadšení. Konec „idylky“ přišel s pádem SSSR Relativně spokojený život v Kadykčanu se začal hroutit v roce 1991, kvůli rozpadu Sovětského svazu. Dálný východ přišel o státní dotace , výplaty chodily horníkům hodně pozdě a uhelný důl č. 7 byl v roce 1992 uzavřen , protože došlo k vyčerpání jeho zásob. Lidi začali z města pomalu mizet.
Když se tu ale 15. listopadu 1996 odehrála opravdová katastrofa , pořád tu přece jen někdo byl. V dole č. 10 došlo ve druhé šachtě k výbuchu metanu. V podzemí přišlo o život šest horníků a vláda okamžitě rozhodla o definitivním konci toho, co z dolu zbylo. Provoz už se nevyplatil a taky byl až moc nebezpečný.
Pro Kadykčan bylo tohle rozhodnutí fatální, protože když nefungoval důl, město najednou absolutně postrádalo smysl . Stát zdejší obyvatele finančně podpořil, aby se mohli odstěhovat, a stačilo jen pár týdnů, aby to bylo poznat.
Při prozkoumávání starých domů buďte opatrní a nikdy se sem nevydávejte sólo. Spousta lidí odjížděla ve spěchu, ba dokonce až v takové panice, že v bytech nechali vybavení i osobní věci – oblečení, hračky, dokumenty i nábytek. Nejednou se stalo, že do nového domova neměli jak transportovat domácí mazlíčky, a tak je radši postříleli , aby se tu zvířata neutrápila hlady.
V roce 1998 stát odpojil celé město od elektřiny , vody i centrálního vytápění , úřady pro jistotu odpálily a zatopily vchod do dolu a ty nejdůležitější budovy nechaly shořet – bály se totiž nelegálního osídlení. Neumíme si představit, kdo by se sem hrnul, ale budiž. Přesto je zajímavé, že tu ještě v roce 2002 právě úřady napočítaly téměř 900 obyvatel , o pět let později asi 200 obyvatel a teprve při sčítání lidu v roce 2010 bylo místo definitivně neosídlené .
Postřelený Lenin, školní piana a drogové kartely Dneska je Kadykčan takřka ukázkovým skanzenem a taky Mekkou milovníků urbexu . Zdejší atmosféra je opravdu nepopsatelná a svým způsobem fascinující.
Kdybychom měli vypíchnout jednu echt autentickou atrakci, pak by to byla Leninova busta před někdejším kulturním domem. Nemusíte být extra všímaví, abyste zaznamenali, že podstavec i samotný obličej revolucionáře jsou plné děr po kulkách. Při odchodu z města se na něm vyřádili naštvaní obyvatelé . Protože za zpackaný život tu odpovědnost někdo nést musí.
Milovníci urbexu vyzdvihují třípatrovou budovu, ve které bývala střední škola . V učebnách jsou stále k viděná rozbitá piana, chemické náčiní na pultech, staré gramofonové desky a Marxovy a Leninovy knihy. V opuštěných archivech na radnici se zase po zemi válí osobní doklady , bankovní výpisy a mapy městečka .
O Kadykčanu kolují i hodně divoké historky . Říká se, že když obyvatelé města odešli, opevněné přízemní byty v některých blocích začaly sloužit skupinám gangsterů. Ti tu měli mít své pěstírny a varny drog , které při střetech s policií bránili i ostrou střelbou.
Po uzavření dolu už ve městě nebylo co dělat. Když se k tomu přičte sibiřské nevlídno, není divu, že lidi prchli. Dá se Kadykčan zažít na vlastní kůži? Samozřejmě! Asi ale nemusíme dlouze zdůrazňovat, že nejde o procházku po obyčejném městě, a tak je potřeba dodržovat určitá pravidla a počítat hlavně s následujícím:
Nejsou tu žádné služby ani signál. V Kadykčanu prostě není živáčka a nic tu nefunguje. Nejbližší obchod je v sousední vesnici Mjaundža, a když říkáme sousední, myslíme tím 30 minut jízdy autem vzdálenou. Jídlo, pití, pohonné hmoty i lékárničku si musíte ošéfovat sami.
Můžete tu přespat, ale jen pod širákem. Nejlepší je to ve vlastní výbavě, ideálně si ustelte na střeše střední školy – užijete si odsud nezapomenutelný pohled na hvězdnou oblohu bez světelného smogu. Dobře se dá nocovat taky v tělocvičně na dřevěných podlahách.
Dávejte pozor na nebezpečné konstrukce. Budovy jsou v dezolátním stavu a můžou se „chovat nepředvídatelně“. Do starého kina a zatopených sklepů se radši nepouštějte.
Nikdy sem nejezděte sami. Když se vám v Kadykčanu něco stane, pomoc si nepřivoláte. Městem občas projede leda tak zloděj kovů, který z opuštěných bytů vyřezává měděné trubky. Nemyslíme si, že by se s vámi nějak extra páral.
Jak se do Kadykčanu dostat? Kadykčan najdete přímo u legendární Kolymské dálnice (R504 nebo taky Cesta kostí ) spojující Jakutsk a Magadan. Z Magadanu je to sem zhruba 600 kilometrů. Mapy vám sice řeknou, že cestu zdoláte za 10 hodin, ale realita sibiřských štěrkových cest je jiná, proto počítejte spíš se 14–16 hodinami náročné jízdy .
Nejvýhodnější je proto dojet do nejbližšího obydleného městečka Susuman , v něm přenocovat a druhý den ráno popojet zbývajících 90 minut do Kadykčanu.
Kadykčan leží u proslulé Kolymské dálnice. Kolymské dálnici se říká Cesta kostí, protože přímo pod ní i v její blízkosti spočívají kosti stovek tisíců vězňů z gulagů, kteří ji mezi 30. a 50. lety 20. století budovali. Lákalo by vás vyrazit do Kadykčanu, do města, které vzniklo jen díky trpícím vězňům, zažilo krátký blahobyt a pak během pár let zmizelo z mapy? Dejte nám vědět v diskuzi pod článkem!
Použité zdroje: zdroj 1 , zdroj 2 , zdroj 3 , zdroj 4 , zdroj 5 , zdroj 6