3 min

Jonathan Mooney píše drsnou obžalobu kultu normality

Sdílet

Dennívýzva

Být normální je na hovno a Jonathan Mooney vysvětluje proč

Zdroj: Proboha!

Kniha Jonathana Mooneyho není jen osobním příběhem člověka, který navzdory nálepkám obstál, ale také ostrou obžalobou samotné představy „normality“. Ukazuje, jak snadno se z normy stává nástroj ponižování, vylučování a moci, a proč je důležitější naučit se milovat lidi takové, jací jsou, než je nutit odpovídat představě, jíž ve skutečnosti nikdo nedorůstá.

Při čtení jsem se cítil silný se slabými a vnímal jsem, jak nezdravá a toxická je síla „normality“. Zvláště u těch, kteří ji považují za samozřejmost.

Autor byl jako chlapec ve „speciální třídě“ kvůli hyperaktivitě a dyslexii. Psát se naučil až ve 12 letech. Vyrůstal v náročných podmínkách, jeho otec byl alkoholik. Slýchával, že z něj nikdy nic nebude. A hlavně – že není normální. Mooney vystudoval prestižní univerzitu s vyznamenáním, stal se z něj oceňovaný autor a zakladatel organizace, která pomáhá osobám s odlišnostmi v učení a pozornosti.

V knize se s „normálností“ vyrovnává celkem ostře. Říká, že myšlenku normálnosti je třeba odmítnout a nahradit něčím jiným. Být normální je totiž – jak napovídá název knihy – na hovno. Tuhle větu pronesla Mooneyho maminka, když zažívali ponižování ze strany učitelů. Slovo „normální“ používáme v běžné řeči naprosto automaticky. Málokdy si ale uvědomujeme, že tím pokaždé někoho vyčleňujeme. Někoho, kdo nepatří do normy. Aby byl někdo normální, musí existovat někdo, kdo normální není.

Obraz nebe a pekla ustupuje a vystupuje styl života

Když v 19. století propadl matematik Adolphe Quetelet kouzlu statistiky, dal světu nový fenomén. Světlo světa spatřila myšlenka průměrného člověka. Tento ideál měl vznikat mechanicky – prostým sloučením velkého objemu dat o lidské populaci. Jak však sám Quetelet přiznal, průměrný člověk neexistuje, je to statistická fikce. Vždycky totiž musíte mít nějaký domnělý vzor, který si přejete a podle kterého měříte. Není divu, že tehdejší harvardský standard „normálního mladého muže“ odpovídal výhradně profilu mladého bělocha. Nikoho jiného univerzita v té době totiž nepřijímala.

A tak vznikaly normy společnosti. Vytvářeli je rasističtí a sexističtí lidé, kteří netolerovali žádnou odlišnost. Jiné znamenalo abnormální. Když se něco pojmenuje, stane se to systémovým problémem. V jedné kapitole knihy jsou popisovány otřesné případy, jak různí vychovatelé, pečovatelé a pedagogové zacházeli s těmi, kteří měli nějaký handicap – od ponižování a šikany až k mučení a vraždám.

Americké eugenické hnutí ve 20. století zašlo ještě dál – jeho cílem bylo podporovat rozmnožování lidí se „žádoucími“ vlastnostmi a naopak mu bránit u těch, kteří do této šablony nezapadali. Výsledkem byly tisíce lidí donucených ke sterilizaci. Právě toto hnutí pak našlo přímého následovníka v Adolfu Hitlerovi. Zbytek příběhu už bohužel známe.

Dnes je seznam bodů, které musíte splnit, abyste byli „normální“, také dlouhý. Pobavil mě autorův výrok: „Zajímalo by mě, zda cítíme tu ironii, když říkáme lidem, aby se tvářili normálně, protože tvářit se znamená hrát roli, která není reálná.“

Pascalův způsob prezentace křesťanské víry

Samotná odlišnost není problém. Potíž bývá spíše v tom, jak na odlišnost reaguje naše okolí. Skutečně spokojený je totiž ten, kdo svou jedinečnost nebere jako břemeno, ale dokáže v ní najít vnitřní svobodu. Opět slovy autora: „Pokaždé, když se někdo v historii lidstva snažil najít normálního člověka, všechno, co objevil, byla realita lidské rozmanitosti a odlišnosti.

Tvrdit, že odlišnost je normální, je negací této reality. Nemůžeme rozšířit obvody normálního a vytvořit nový normál, protože normál je vždy podmíněný tím, co normální není, a existuje, pouze pokud je nakreslená hranice na velkém kontinuu lidské variace, oddělující normální od nenormálního, nás od nich a nás všechny od reality nás všech.“

Na konci knihy uvádí Mooney řadu psychologů, pedagogů a neurovědců, kteří uznávají hodnotu odlišnosti. Poukazuje také na to, že ať už je náš „normál“ jakýkoliv, je dočasný a prchavý. Autor říká, že se naučil milovat lidi takové, jací jsou, namísto toho, jací by měli být. Vezmeme si z něj příklad?

Jak na to? Ještě jednou si dovolím autora citovat: „Normál musí být odmítnut a nahrazen neoblomným závazkem přestat pronásledovat tento horizont a uniknout ze sevření kategorií. Musí být nahrazen způsobem života, etikou odlišnosti, která zahrnuje ostré hrany, zlomené části a odštípnuté fasády skutečných lidí. To je první krok, jediný krok k tomu, milovat lidi ne pro to, jací by měli být, ale jací jsou.“

Reklama

Další články z Proboha!

Tento článek byl publikován ze zdrojů Proboha!

Proboha.cz otevírá témata, která nejsou jen pro neděli. Věnuje se otázkám víry, hodnot, etiky, společnosti i mezilidských vztahů – ale nikoli způsobem, který káže nebo moralizuje. Nabízí dialog, přemýšlení, kontext. A často klade otázky, na které si odpovídáme každý trochu jinak. Najdete tu...

Jonathan Mooney píše drsnou obžalobu kultu normality

Šok po necelém roce manželství. Daniel Krejčík oznámil rozvod

Řeka tehdy vydávala těla celé měsíce. Ze školního výletu na Pálavu se domů nevrátily desítky dětí

Řezník z Hannoveru: Vrah, kterému policie věřila, zatímco mizeli chlapci dál

Vesnice, které usínaly na celé dny: záhada z Kazachstánu měla děsivé pozemské vysvětlení

Stárneme jinak, než jsme si mysleli. Nová studie odhalila neviditelný alarm lidského těla