S obavami pohlédl dolů, aby zkontroloval situaci na lavičce pod vzrostlým kaštanem, kterou si nedávno oblíbili dva feťáci-bezdomovci. Neskutečně ho psychicky ničili. Celé dny se tady jen povalovali, občas si ubalili joint marihuany a zapíjeli to vínem z krabice. Přitom pokřikovali na lidi venčící psy a důchodce spěchajícími za slevami v supermarketech. Na Bejčka v dokonalém obleku a přísným, nepřístupným výrazem v obličeji, si zasedli ihned. Nikdy na ně nepromluvil jediné slovo, nereagoval na jejich sprosté poznámky ani žádosti o peníze. Byli pro něho jen vzduch, který člověk začne vnímat až je něčím cítit. Povýšeně je ignoroval a snad právě tohle je dráždilo.
Měli něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Přesnějšímu určení věku bránily dlouhé umaštěné vlasy a odpudivá strniště v obličejích. Ten menší měl zlý divoký výraz, který dokázal v okamžiku proměnit v bezmezně falešnou podlézavost. Druhému, o něco vyššímu, čišela z očí naprostá apatie, ze které se líně probral jenom při pohledu na krabici s vínem nebo igelitový sáček s marihuanou. Oba byli neskutečně ošuntělí, děsivě zapáchali a měli odporně strupaté ruce vyčnívající z odrbaných, ušmudlaných rukávů. Ty pazoury děsily Bejčka nejvíce. Odjakživa měl hrůzu z lidí, kteří nevěnovali alespoň základní péči vlastním rukám. Trpěl fobií, že právě špinavé ruce s ulámanými nehty a mokvajícími boláky mohou za nejhorší zla světa.
Když ty pracky uviděl poprvé, zastavil se mu dech. V těch nejděsivějších snech se mu o takových rukou zdává. Co dělat, lidské sny jsou někdy „ad nauseam usque“- až k blití! Rád si připomínal latinskými citáty dávné studium právnické fakulty na prestižní vysoké škole.
„Hele, prďa nás šmíruje,“ dloubl kolegu ten menší feťák z lavičky pod stromem. „Nečum kreténe,“ zařval druhý, aniž zvedl pohled k oknu.
Bejček odstoupil od okna, sedl ke stolu s otevřeným diářem a krasopisně napsal: Jsou tady zase! A nikoho to nezajímá, nikdo nezakročí, dokud něco nespáchají. Parum pro nihilito habetur! Málo se považuje za nic! Ale, jenom si něco zkuste, smradi! Nedám se lehce! Pětasedmdesátník není rohožka k otírání bot, vy ušmudlaní drbani!
Odložil diář a s pocitem úlevy si připravil snídani. Měl dnes naplánováno několik pochůzek. Pečlivost, s jakou si plánuje každodenní činnost a důslednost s jakou své plány plnil, ho svého času připravily o manželku a konečně i o přátele. Samotu však snáší dobře. Dvakrát týdně zajde do klubu důchodců na šachy, protože tam chodí na obědy a jinak si vystačí sám. Byly doby, kdy se ho pokoušely „ulovit“ některé spolustolovnice u oběda, brzy však dostal cejch nerudného podivína a daly mu pokoj. Není tak docela pravda, že je morous stranící se žen. Přes svůj věk se v něm jednou za měsíc nahromadí touha po troše něhy do takové míry, že vyrazí navštívit zařízení s neónovým srdíčkem na štítě. Po pravdě řečeno se za tyto návštěvy velice stydí, ale připadá mu to rozumnější než řešit požadavky a potřeby nějaké stálé přítelkyně. Také ho občas osloví firma, která se zabývá rekvalifikačními kurzy, aby pro ně udělal přednášku o zákoníku práce, či o jiném zákoně. Bral to jako příjemné zpestření jeho poněkud jednotvárného životního rytmu a vhod přišly i vydělané penízky. Žije si spokojeně a docela podle svých představ…
Jak si předsevzal, navštívil během dopoledne lékaře a po obědě neodolal procházce po nábřeží řeky. Tyhle procházky kolem vody miluje. Pokud jen trochu dovolí počasí, nenechá si je ujít. Nyní mu však tohle potěšení kazí ti dva feťáci. Ne, a ne je odehnat z mysli. O co jim jde? A proč si vybrali právě mne? Proboha, nebo trpím stihomamem? Vždyť pokřikují na každého, kdo přejde kolem, říkal si snad již po sté. Ne! Jdou po mně, odpovídala mu druhá část jeho já. Latet anguis in herba. Něco za tím vězí.
Proč se tak naježí, sotva ho uvidí v okně? A když prochází kolem? Vždy se probouzejí z letargie a Bejček bolestně vnímá vlčí pohled sledující svoji kořist jednoho, a hrůznou cynickou výsměšnou letardii druhého! Co chtějí? Přece nemá majetek, který by se dal zpeněžit. Obrazy, vilku a všechny cennosti nechal při rozvodu manželce. Ona se zase nestarala o stav na jeho účtech. Vlastně celý rozvod probíhal v neskutečném klidu a vzájemném porozumění. Od soudu odešli společně na oběd do restaurace, a dokonce si navzájem vyměnili pár komplimentů! Do dneška si posílají esemesky k narozeninám a svátkům. Za celoživotní úspory svého času koupil v činžovním domě dvoupokojový byt a střídmě a přísně účelně ho zařídil. Hotovost doma žádnou nemívá a u sebe nosí maximálně několik stovek. Nemá žádné šperky ani cennosti, které by mohly někoho zajímat a v okolí má pověst střídmého, samotářského, slušného důchodce… Takže: Quare? Z jakého důvodu?
S nepříjemnými myšlenkami zabočil z hlavní ulice do parčíku uvnitř bloku domů. Jsou tam! Ve stínu kaštanu nestoudně vystavují svoji špínu, pachy a odranost letnímu odpoledni. I oni ho zpozorovali a jako vždy, ožili. Bejček se soustředil a nasadil ten nejpřísnější, přitom neutrální výraz. „Hele, starej kravaťáckej kretén kráčí!“ „Vidím, vole!“ „Vlítnem na něj, vole?“ „Zklidni hormon, blbe! Chvátáš na bál?“ „Zato ty máš furt času hafo, kteréne. Jednou se stejně posereš, protože pro lenost nestihneš zalízt někam do křoví, když to na tebe přijde, vole!“ „Neměj péči, blbe!“
Bejček slyšel každičké slovo, ale nehnul ani svalem v obličeji. Děsili ho i způsobem řeči, přesto by to na sobě nedal nic znát za nic na světě. Minul je jako pozvracený kandelábr. Zato oni od něho oči neodtrhli. U domovních dveří si umínil, že v podvečer ještě jednou zajde na procházku k řece. -Přece se z nich nezblázním! Zbytek odpoledne strávil v pohodlném křesílku nad knihou a Vivaldiho hudbou, kterou si občas pouštěl z celkem slušného přehrávače. Předtím ještě zlomyslně otevřel okno, aby obšťastnil i ty dva dole. „Slyšíš vole? Kravaťák si pouští Fibichy, nebo co! Pusť tam něco pořádnýho, vole!“ zařval ten menší, aniž se zvedl z lavičky.
Bejčka potěšilo, že je může štvát i něčím jiným než povýšenou ignorancí, přesto potlačil pokušení hudbu ještě zesílit a přestal je vnímat. Až do večera na ně ani nevzdechl. Když nastal čas podvečerní procházky, pečlivě se ustrojil a vyrazil. Kupodivu, lavička pod kaštanem byla opuštěná. Uvědomil si, že vyklidit pozice je pravděpodobně donutily okolo jezdící policejní vozy se zapnutými majáky a houkačkami. Policie měla patrně nějakou akci, a to veškerá verbež považuje za vhodné zmizet z očí. Ale vrátí se, o tom Bejček nepochyboval. I tak ho jejich ústup potěšil. Po několikadenním stresu a v příjemné náladě, sledoval dojaté pohledy páníčků na skotačení svých psích miláčků a vychutnával si pohodovou podvečerní atmosféru. Domů se vrátil v natolik povznesené náladě, že se rozhodl otevřít dlouho schraňovanou láhev ryzlinku. -Víno je mlékem starců-omlouval si svoji rozmařilost.
Z DVD si pustil starý film s Oldřichem Novým a nad skleničkou se rozplýval romantickým příběhem zašlých časů. Úplně ho ovládl pocit příjemné pohody, klidu a spokojenosti. -Život je přes svou krátkost docela příjemný zážitek, když se člověk dokáže přičinit. Třebaže klasik říká, že „Vitam regit fortuna, non sapientia“. Život řídí štěstěna, ne rozum. Avšak bez řádného přičinění se, ani fortuna nic nenasype, uvažoval.
Z pohody ho vytrhlo zazvonění od dveří bytu. V rozverně náladě šel otevřít. Za dveřmi stál ten mrňavý bezdomovec s nepříčetnou, zlostně pokřivenou tváří. Nekompromisně, beze slova strčil Bejčka do bytu, napřáhl se a něčím, co vypadalo jako kus ocelové trubky, ho vší silou udeřil doprostřed čela. „Sic itur ad astra“ Tak se stoupá ke hvězdám, prolétlo mu hlavou v posledním záblesku vědomí!
xxx
Našli ho ráno sousedé, kteří uviděli vytékat krev pod dveřmi jeho bytu… Nastalo rutinní vyšetřování, které však k ničemu nevedlo. Z bytu se na pohled nic neztratilo, kromě diáře v kožených deskách a nějaké hotovosti z Bejčkovy peněženky. Jenže ani paní, která Bejčkovi jednou týdně chodila uklízet, si na diář nevzpomněla. Ostatně, koho by zajímaly zápisky starého pána… O jeho úmrtí se v okolí vyprávěla řada fantastických historek. Že Bejček byl homosexuál a pozval si prostituta, se kterým se nepohodl, jiní tvrdili, že v tom jistě má prsty nějaká žena. Nic se však neprokázalo. Snad jen to, že pachatelé byli dva. Nikdo nevzpomněl na feťáky, kteří se od té doby před domem neobjevili, a kteří teď jistě někde, možná i v jiném městě, klidně popíjejí svoje čůčo, ohřívají ho jointem marihuany a vyhlížejí někoho, kdo je něčím smrtelně dráždí! A na koho si troufnou…
„Vulpes pilum mutat, non mores“. Liška mění srst, ne mravy, řekl by jistě Bejček. Jen on tušil, co se stane, ale nedokázal s tím nic udělat… Co je to za lidi, kteří zabíjejí naprosto zbytečně, pro trochu peněz? A možná taky proto, že je nekonečně provokuje spořádanost a vážnost jiného člověka? Vrtalo hlavou vyšetřovatelům.
Na stolku vedle křesla, v němž si Bejček s oblibou četl, našli otevřenou knihu a v ní zatrženou větu: Přece jen nejstrašnější na světě je člověk a jeho nevyzpytatelná duše...