4 min

Staré housle

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Až stydlivě skryté všetečným zrakům návštěvníků visí za dveřmi mé pracovny staré housle. Visí tam už léta, hned vedle mosazného gongu, který krásně zazvoní pokaždé, když do něho nechtěně bouchnu otevřenými dveřmi.

Staré housle

Zdroj: otcovy housle

Staré housle

3. 9. 2026

Vůbec nepotřebuji, aby housle někdo okukoval. Jsou památeční. Staré a odřené, ze smyčce vlaje utržená žíně a uvnitř, na dně svého těla, mají věkem omšelý štítek, na kterém je napsáno - fecit Jindřich Štumpf, Lovosice, Anno 1924.

Když si je otec kupoval, bylo mu jednadvacet let. Možná si je ani nekupoval, ale dostal je od svého třebenického otce, který byl odborníkem v místní likérce fy. Kraupner, známé tehdy po celé Evropě. Já vlastně ani nevím, kdy se otec začal na housle učit. Moc toho o jeho mládí nevím. Je zajímavé, že se děti většinou o mládí a minulost svých rodičů nezajímají. Nelze jim to ale vyčítat. Mají jiné starosti, úměrné jejich věku. Žijí své životy, jako všechny děti, a dívají se kupředu. Co bylo, to je příliš nezajímá.

Dodnes vidím otce, jak sedí na stoličce poblíž kamen, na hlavě starou rádiovku a hledí na nás. Vidím jeho oči, bloudící po kuchyni. Stačilo málo. Zeptat se. Určitě by o svém mládí rád vyprávěl. Té otázky se však nikdy nedočkal. Nikdy nás nenapadlo, že taky jednou zestárneme a budeme někde sedět a koukat, jak nám ubíhají léta. Žili jsme současností a budoucností jako všechny děti.

Když pootevřu dveře své pracovny, vidím ty staré housle. A pokaždé ve mně vzbudí nějaké asociace. Už asi nikdy hrát nebudou. Neměl jsem nikdy ty správné ambice, ale ani schopnosti hrát na nějaký hudební nástroj. Spíš jsem vždycky obdivoval ty, kteří to uměli. Kteří hráli na klavír, na kytaru nebo na housle. Nebo na cokoli jiného.

Obdivoval jsem lešanského Vlastíka Fenclů, který každý večer koncem srpna, když v naší škole přespávaly chmelařky, brnkal na návsi pod zámkem na kytaře trampské písničky, a my kluci jsme spolu s chmelařkami hulákali na celou vesnici. Obdivoval jsem ho a taky mu tu schopnost hrát a bavit tím holky záviděl.

Obdivoval jsem i otce, který hrával housle v místním šramlu na hasičských a baráčnických bálech, pod bradou měl kapesník a s přivřenýma očima sledoval své houslové noty. Po půlnoci dědkové v podvlékačkách vylezli na stoly a šraml pořád hrál a hrál a dědkové rozjařeně tancovali na stole s půllitrem piva v ruce.

Já i otec jsme měli každý svůj jedinečný vnitřní svět. Nikdy nás nenapadlo, že by se tyto naše světy mohly třeba v nějakém bodě i střetnout. On byl ponořen do svého mládí, do svého deníku, který před námi úzkostlivě schovával, možná, že stále ještě do svých dávných tužeb a myšlenek, já byl ponořen do své budoucnosti a svých romantických představ a snů. I otec měl určitě své romantické představy, se kterými vstupoval do života. A já jsem se na ně nikdy nezeptal. Mohu o nich dnes jen soudit podle poznámek v jeho deníku. Možná, že naše představy a myšlenky byly podobné. Jen posazené do různého času. Možná bych mu tehdy ani nerozuměl. Je paradoxní, že dnes si myslím, že mu už konečně rozumím.

Ty staré housle vypovídají mnohé. A každé Vánoce mi neslyšně přehrávají starou vánoční píseň „Nesem vám noviny“. Otec nikdy nezahrál tu píseň celou. Vždy jen její část. Přesto to byla nezbytná součást Štědrého večera. Občas se do té notoricky známé melodie vloudil i falešný tón. Jak šla léta, tak těch falešných tónů přibývalo, ale mně bylo úplně jedno, jestli je ta melodie falešná, nebo ne, a netrpělivě jsem pod stromkem očekával svou další verneovku. A otec hrával „Nesem vám noviny“, jako neměnný symbol vánočních večerů, i když jsem byl už velký a i když jsem byl už ženatý. A já jsem věděl, že dokud bude z pokoje z jeho houslí znít tato vánoční melodie, je všechno v pořádku a že život běží tak, jak běžet má.

Historie se stále jen a jen opakuje. Staré housle, visící na stěně za dveřmi mé pracovny, se staly pro mne jakýmsi symbolem ubíhajícího času. A také mementem. Nemá cenu vyčítat dětem, že se málo zajímají o mládí svých rodičů, o jejich sny a jejich představy o životě. Žijí své životy a je to tak určitě dobře. Až do nějaké doby, kdy se ocitnou samy na prahu času a začnou se také ohlížet zpět jako kdysi jejich rodiče a oprašovat své staré myšlenky a třeba i své deníky a staré fotografie.

Docela mne mrzí, že člověk musí nejdříve zestárnout, aby toto vše pochopil. Ale bohužel, v tom čase je už pozdě se na cokoli rodičů ptát.

V tomto městě se otec narodil

Článek je, stejně jako dva předcházející články, použit z mé vzpomínkové knihy Výprava do ztraceného času.

Autor: Jan Zelenka

Reklama

Další články z i60.cz

Vyprávění manželky, která měla za milence svobodného muže

Příběh ze školní lavice

Několik vzpomínek na školu jsem na tomto portálu již zveřejnila. Tentokrát mě ale napadl krátký příběh,...

Homo nostalgiens, člověk nostalgický

Člověk je asi nejlínější tvor pod sluncem, protože si své pinožení za potravou jako takovou, i duševní,...

Zastav, zavěz, zkontroluj. Policie radí dodržovat pravidlo 3Z

Nejčastějšími trestnými činy v kyberprostoru jsou podvody spojené s inzercí, investiční podvody a podvodné...

Průchod slečnou

Jak jsem nedávno tady psal, důsledkem těžkého úrazu jsem přišel o čich. Bohužel to nebylo všechno. Utrpěl...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Staré housle

Drtivá porážka od Ukrajinců? Americký velitel řekl, co se při cvičení skutečně stalo

Stát nabízí chalupy, hotely i auta za pakatel. Kdo sleduje tenhle web, kupuje za zlomek tržní ceny

Václav Neckář se loučil s jediným synem: Zdrceného zpěváka museli na pohřbu podpírat

Místo nového začátku přišla studená sprcha. Belohorcová může řešit ztracené miliony

Proč je Antarktida nejextrémnější místo na Zemi: Nejchladnější, nejsušší, největrnější a nejvyšší. Antarktida sbírá rekordy z jednoho překvapivého důvodu