Ponorka s kouřícími komíny nebyl vtip. Admirál Fisher předem varoval před šílenstvím

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Dobové náčrty s kouřícími komíny na hřbetě ponorky vypadají na první pohled jako omyl kreslíře nebo kuriozita z rodící se science fiction. Britská třída K však byla skutečným plavidlem královského námořnictva, které v letech první světové války brázdilo hladinu s plnohodnotným parním pohonem. Požadavek udržet krok s rychlými bitevními loděmi přinutil konstruktéry sáhnout po parních turbínách a kotlích na topný olej. Tato volba sice zajistila vysokou rychlost, současně však z ponorky vytvořila nebezpečnou past plnou otvorů v tlakovém trupu.

Britská ponorka v suchém doku loděnice v Chathamu s černým trupem a vysokou velitelskou věží

Zdroj: Nilfanion / Wikimedia / CC BY-SA 4.0

Doba čtení 5 min

Článek byl publikován 29.10.2026 09:25

Když britská admiralita v letech 1913 až 1915 plánovala složení válečného loďstva, řešila zásadní taktickou otázku. Standardní ponorky té doby sloužily především k hlídkování v pobřežních vodách nebo k číhání u nepřátelských přístavů. Velení královského námořnictva však chtělo novou kategorii plavidel, takzvanou flotilovou ponorku. Tento stroj měl operovat přímo po boku dreadnoughtů a rychlých bitevních křižníků Grand Fleet. Úkolem ponorek bylo vyplout před hlavní formací a torpédy napadnout německé bitevní lodě dříve, než stačí uniknout z dělostřeleckého dosahu britských děl.

Flotila se po hladině pohybovala cestovní rychlostí přesahující dvacet uzlů a při plném nasazení atakovala čtyřiadvacet uzlů. Tehdejší vznětové motory představovaly těžké a málo výkonné stroje, které dokázaly ponorkám zajistit maximálně čtrnáct až patnáct uzlů. Pro dosažení požadované rychlosti dvaceti čtyř uzlů v obřím trupu o výtlaku dva tisíce šest set tun potřebovali konstruktéři výkon přes deset tisíc koňských sil. Takto masivní hnací sílu dokázaly v době začátku války poskytnout pouze parní turbíny napájené vodotrubnými kotli.

Historický lodní vodotrubný kotel systému Yarrow s ocelovými bubny a svazky varných trubek — Vodotrubné kotle systému Yarrow spalující topný olej dodávaly páru pro turbíny třídy K, vyžadovaly však rozměrné kouřové komíny a nasávací průduchy. Daniel Karmy / Wikimedia / CC BY-SA 2.0

Pára na hladině a elektřina pod vlnami

Konstrukční kanceláře Vickers a Armstrong proto navrhly unikátní hybridní pohon. Na hladině poháněly dvojici lodních šroubů dvě parní turbíny Brown-Curtis nebo Parsons o celkovém výkonu deset tisíc pět set koňských sil. Páru pro ně vyráběly dva olejové kotle soustavy Yarrow pracující s tlakem přes šestnáct atmosfér. Pro pomalou plavbu, manévrování v přístavu a nabíjení baterií nesla ponorka ještě menší pomocný vznětový motor o výkonu osm set koňských sil.

Parní pohon však mohl fungovat výhradně na vzduchu. Spalování tisíců litrů topného oleje vyžadovalo obrovské množství kyslíku a vyvíjelo mračna spalin. Pod hladinou musela třída K kotle odstavit a přepnout na čtyři elektromotory o výkonu čtrnáct set čtyřicet koňských sil, které čerpaly energii z rozsáhlé sady olověných akumulátorů. Zatímco na hladině se plavidlo hnalo rychlostí čtyřiadvacet uzlů, pod vodou klesla maximální rychlost na osm až devět uzlů a při ekonomickém tempu dvou uzlů vystačila kapacita baterií na zhruba osmdesát námořních mil.

Geniální nacistický letoun drtivě porušoval fyzikální zákony. Brutální rychlost naprosto šokovala

Sklopné komíny a desítky otvorů v trupu

Právě přechod mezi hladinovým parním režimem a podvodním elektrickým pohonem se ukázal jako největší slabina celého konceptu. Jak dokládají dochované technické plány a knihy Royal Museums Greenwich, na hřbetě ponorky stály dva krátké komíny a mohutné přívodní ventilační šachty. Před ponořením museli topiči zhasnout hořáky kotlů, mechanické převody sklopily oba komíny dozadu do prohlubní v palubě a posádka musela vodotěsně zajistit těžké ocelové záklopy.

Odborný pohled na tyto konstrukční kompromisy nabídl kurátor plánů lodí National Maritime Museum v Greenwichi Andrew Choong Han-Lin v rozhovoru pro The Mariner's Mirror Podcast. Popisoval, jak složité bylo zajistit vodotěsnost plavidla, jehož trup byl doslova proděravělý soustavou kouřových a ventilačních průduchů. Velení původně plánovalo, že ponorka zvládne ponor do pěti minut, v reálných podmínkách však bezpečné uzavření parního okruhu trvalo podstatně déle. Kotelna navíc zůstávala po uhašení ohně rozpálená na teploty přes padesát stupňů Celsia, což proměňovalo službu strojníků v nesnesitelné peklo.

Pohled do úzké strojovny britské ponorky s řadovými lodními motory a potrubními rozvody — Klasická strojovna s vznětovými motory na britské ponorce. V době první světové války neměly lodní diesely dostatečný výkon k dosažení rychlosti 24 uzlů. ClemRutter / Wikimedia / CC BY-SA 3.0

Tlakové těleso mělo téměř dvě desítky velkých otvorů, z nichž každý představoval potenciální riziko katastrofy. Pokud selhal jediný uzavírací mechanismus nebo v těsnění uvízla nečistota, voda se pod tlakem okamžitě nahrnula do kotelny a plavidlo šlo nekontrolovaně ke dnu. Právě to potkalo ponorku K13 během zkušebního ponoru v lednu 1917, kdy se kvůli nezavřenému ventilačnímu otvoru potopila v jezeře Gareloch. Tehdy zahynuly více než tři desítky mužů, zatímco zbytek posádky zachránili po čtyřiceti hodinách vyříznutím otvoru v přídi trupu. Vyproštěný vrak námořnictvo opravilo a cynicky vrátilo do služby pod novým označením K22.

Kalamitní třída a krvavá noc u ostrova May

Rizika spojená s parním pohonem ponorek předvídal už v roce 1913 první námořní lord admirál John Fisher, který varoval, že instalace parních strojů do podmořských člunů představuje nejfatálnější představitelnou chybu. Jeho slova se beze zbytku naplnila. Z osmnácti postavených ponorek třídy K nebyla ani jedna zničena nepřátelskou palbou, zato šest strojů potkaly tragické havárie. Posádky si pro celou sérii rychle vytvořily hořké přezdívky Kalamitní třída a Klub sebevrahů.

Pilot přistál a stal se pěšákem. Britské kluzáky vyžadovaly dvojí profesi

Nejčernější kapitola nastala v noci 31. ledna 1918 při cvičení známém jako bitva u ostrova May. V husté tmě a mlze vyrazila na moře skupina křižníků a deseti ponorek třídy K s nařízeným zatemněním. Po sérii navigačních omylů a vyhýbacích manévrů došlo k řetězovým kolizím. Bitevní křižníky a doprovodná plavidla narážely do neohrabaných ponorek, které se na hladině ovládaly velmi těžkopádně. Během jediné hodiny byly potopeny ponorky K4 a K17 a několik dalších utrpělo těžká poškození. Při neštěstí zahynulo sto čtyři britských námořníků, aniž by byl v dosahu jediný německý protivník.

Slepá ulička parních ponorek definitivně skončila s nástupem spolehlivějších a výkonnějších vznětových motorů ve dvacátých letech. Skutečnou revoluci v podmořském boji, kdy plavidlo nepotřebovalo žádné komíny a pod hladinou dokázalo plout vyšší rychlostí než na vzduchu, přinesl až německý elektročlun Typ XXI na sklonku druhé světové války. Pára se k ponorkám vrátila až o celá desetiletí později v podobě jaderných reaktorů, které parní turbíny zásobovaly teplem bez nutnosti spalovat kyslík, jak to v extrémní podobě předvedla sovětská titanová ponorka Projekt 705 Lira. Pro dnešní posádky, které ovládají technologie například na palubě americké jaderné ponorky USS Colorado, zůstává třída K jen neuvěřitelnou připomínkou doby, kdy se pod hladinu spouštěla plavidla s rozpálenými kotli a sklopnými komíny.

Zdroje fotografií

Trup a velitelská věž britské ponorky: Nilfanion / Wikimedia / CC BY-SA 4.0
Vodotrubný parní kotel soustavy Yarrow: Daniel Karmy / Wikimedia / CC BY-SA 2.0
Strojovna vznětových motorů na britské ponorce: ClemRutter / Wikimedia / CC BY-SA 3.0

Reklama

Další články z Zbrojopis

Nacistická megalomanie stvořila děsivé absolutní monstrum. Sedmdesátitunový gigant drtil vše

Jednosměrná letenka do zákopu: Britští piloti kluzáků po přistání zahodili knipl a šli na zteč jako pěšáci

Dřevěný trup skřípal v poryvech větru, vlečné lano s tichým lupnutím odpadlo a pod přídí se v noční tmě...

Nafukovací letadlo pro sestřelené piloty. Místo makety postavili stroj s tlakem v křídlech

Když se v padesátých letech minulého století řeklo nafukovací vojenská technika, většina lidí si...

Geniální nacistický patent bez ostychu odstartoval brutální éru legendárních sovětských pancéřovek RPG

Před rokem 1943 znamenalo setkání osamoceného pěšáka s tankem téměř jistou smrt. Jednoduchá zbraň z lipské...

Ponorku za miliardy vybavili ovladačem z Xboxu. Námořníci ušetřili peníze i mozoly

Když americké námořnictvo v březnu 2018 zařadilo do služby útočnou jadernou ponorku USS Colorado v hodnotě...

Tento článek byl publikován ze zdrojů Zbrojopis

Zbrojopis.cz se vydává do historie i současnosti vojenské techniky. Představuje slavné i méně známé tanky, letadla, obrněná vozidla, zbraně a další vybavení a vysvětluje, jak fungovaly, proč vznikly a co rozhodovalo o jejich úspěchu či neúspěchu. Vedle technických zajímavostí se věnuje také...

Ponorka s kouřícími komíny nebyl vtip. Admirál Fisher předem varoval před šílenstvím

„Bůh je dobrý.“ Lékárník vyrazil k troskám vlaků. To, co tam viděl, ho zasáhlo

Věra Komárová po vyhazovu z Dermacolu zuří. Manžel jí vypnul e-maily i karty

„Uznáváte teroristy.“ Češi hrají o zlato na mistrovství světa, obří turnaj ale dráždí

Pět koz obsadilo český kopec. Turisté jsou nadšení, ochránci přírody řeší vážný problém

„Ježíš, nekoukej se na mě tak!“ Šárku Krausovou beze stínu studu balil strýc Lukáš Vaculík