Křesťanství se v poslední době stále častěji stává položkou v arzenálu populistických či krajně pravicových politiků a uskupení. Jednou z církví, která si nenechává evangelium „ukradnout“, jsou britští anglikáni. Církev jako instituce aktivně vystupuje a vysvětluje, její představitelé jsou ve veřejném prostoru vidět a slyšet. Proč se jejich příkladem neinspirovat?
Že se náboženství stalo součástí politiky ve Spojených státech, jsme si už museli zvyknout. Americká společnost vždy udržovala otázku náboženství v popředí. To, jakým způsobem s ním zachází prezident Donald Trump a širší MAGA tábor, je ale jednoznačným příkladem instrumentalizace křesťanství, které se spojuje s nacionalismem, nenávistí vůči imigrantům, menšinám a politickým oponentům obecně.
V Evropě jsme na něco podobného nebyli příliš zvyklí. Zvláště západní část kontinentu je do značné míry sekulární a udržuje mezi náboženstvím a politikou odstup. Ovšem ani tento generalizovaný popis nepopisuje celou dnešní realitu. S trochou nadsázky by se dalo říci, že i evropští nacionalisté „konečně“ našli Krista. Ve skutečnosti tedy spíš potenciál křesťanství pro dosažení svých vlastních cílů.
Nejnázornější příklad nabízí Spojené království, kde se křesťanské motivy objevují na velkých protiimigračních demonstracích takřka tradičně. Na velké květnové akci Spojme království (Unite the Kingdom) vyrazila řada lidí s kříži v rukou. Promluvil zde i jistý samozvaný biskup Ceirion Dewar, který však navzdory ceremoniálnímu zevnějšku nepatří k žádné velké oficiální církvi.
Mluvilo se tu zejména o migrantech, frekventovaném tématu v politickém mainstreamu. Strana Reform UK Nigela Farage s ním sklízí nebývalé úspěchy.
Víra jako štít Z ostrovů přicházejí zprávy o tom, že se lidé obracejí k víře často ne z důvodů, že by na ně zapůsobilo poselství evangelia, ale spíš si křesťanství spojují s otázkou identity a boje proti domnělým narušovatelům.
Ostatně k víře se hlásí i svolavatel demonstrací Tommy Robinson, známý vůdce té nejkrajnější pravice v Británii. Vlastním jménem Stephen Christopher Yaxley-Lennon, fotbalový chuligán, odsouzený násilník a kriminálník. Naštěstí se v Británii nenajde hlas nějaké z významných církví, který by nacionalismus podpořil. Stále ještě nový katolický arcibiskup Westminsteru Richard Moth se jasně staví za umírněnost a soucit.
Mimořádně aktivní je především Anglikánská církev (Church of England), které se daří proti hrozbám zneužívání křesťanství poměrně efektivně mobilizovat.
Vedení církve se vymezilo vůči zmíněné demonstraci a nacionalismem se muselo zabývat i o Vánocích . Tommy Robinson se totiž rozhodl využít zpěvu koled k manifestaci za návrat „ukradených Vánoc“. Anglikáni velmi rychle zareagovali plakátovou kampaní se svatou rodinou coby migranty na londýnských autobusových zastávkách a natočili video s nadějným posláním. Zpívat se nakonec s Robinsonem vydala jen hrstka věrných.
Křesťanská společnost nebo jen marketing? Odvážným hlasem proti zneužívání křesťanství v politice je také Rowan Williams, někdejší arcibiskup z Canterbury, který nejprestižnější anglikánský církevní post a místo v horní komoře britského parlamentu vyměnil za pozici veřejného intelektuála a komentátora.
Šestasedmdesátiletý teolog ve svých textech a vyjádřeních nabízí neobvyklé spojení – dokáže věci přesně pojmenovat, zároveň ale nemusí nutně nikoho urazit. Ukázalo se to například při jeho hodnocení nedávno vydané knihy Communion od amerického viceprezidenta JD Vance. Kniha prý nějakou duchovní hloubku má, ale co s tím, když se nepropíše do praktického života. Politikovi pak původem velšský emeritní arcibiskup doporučil, aby si pro začátek našel lepší přátele.
Podobně Williams hovoří i o britské politice – se stále častějším náboženským apelem. Nejde jen o zmíněnou krajní pravici, ale i více mainstreamová uskupení včetně Farageovy Reform UK, která má v pozici šéfa politického programu cambridgeského teologa Jamese Orra a o křesťanství se partaj tu a tam opírá také.
„Mám podezření, že Farage a další chtějí využít protimuslimské nálady, a v tom jim pomáhá argument, že ‚jsme křesťanská společnost‘, který mohou použít jako protiargument. Poskytuje to jakousi oporu,“ uvádí Williams v rozhovoru pro magazín New Humanist. „Náboženství dodává lesk – dodává legitimitu. Působí to trochu jako ‚dědictví‘,“ dodává.
Řeč přišla i na Tommyho Robinsona, kterému by prý Williams rád položil několik zvídavých otázek. Takové otázky by se však nejspíš slušelo položit každému, kdo se při svých nacionalistických postojích zaklíná křesťanstvím – například: „Jak se snaha žít život křesťanského učedníka slučuje s veřejnými prohlášeními, jejichž cílem je vyvolávat nepřátelství a násilí?“
A jeden recept pro veřejnou diskusi nabízí Williams i pro křesťany, kteří nejsou zrovna dobří v hledání spojenců v liberálním táboře, přestože se v mnoha věcech shodnou.
„Také bych si přál, aby se lidská důstojnost v naší společnosti brala více jako samozřejmost, než je tomu nyní. I v oblastech, kde se nedohodneme na společném stanovisku – ať už jde například o etiku asistované smrti, o to, jaká míra migrace je přijatelná, nebo o to, jak řešit financování sociální péče –, bych si přál, abychom i tyto otázky dokázali řešit s určitou mírou vzájemného respektu. Problémem naší diskuse je často předpoklad, že pokud má někdo na jednu věc nesprávný názor, nelze s ním mluvit o ničem jiném,“ vysvětluje.