Vzpomínky z dětství, I. část

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

V hlavě mně utkvěla vůně dřeva, která se linula kolem našich chaloupek v podhůří Jeseníků ve vesnici obklopenými lesy. Pod zříceninami hradu se krčily v krátké uličce vedoucí do luk tři chalupy.

Vzpomínky z dětství, I. část

Zdroj: 2149125441

Doba čtení 4 min

Článek byl publikován 24.09.2026 04:05

Vzpomínky z dětství, I. část

24. 9. 2026

My čtyři sourozenci s rodiči jsme bydleli v jedné, naproti dědeček s babičkou a vedle, v té nejnovější, žil pradědeček. Byl dlouho sám, prababička jako válečná vdova s dítětem si ho vzala jako svobodného mládence. Byl o deset let mladší, ale šikovný. Každý domek byl obložen ušlechtilým dřevem, které muselo tři roky schnout. Zručné ruce mého dědy, mistra kolářského, z něho vyráběly užitečné nástroje pro domácnosti, pro zemědělce a pro celé okolí.

Má první vzpomínka se váže na rok 1958. Byly mi čtyři roky a byl jsem neposedný klouček. Tenkrát ještě kočovali cikáni, nikoliv Rómové. Z hraní nás vyrušil křik babičky: „Cikáni jedou, zavírejte slepice“. Měli koně a vozy, které jim děda za úplatu spravoval. Někteří z nich byli zruční kotláři. Vyráběli měděné kotle různých velikostí. Děda za práci dostal jejich výrobky. Pamatuji, jak na dvoře, když byla zimní zabijačka, v kotli klokotaly masové sklenice plné dobroty. To byla kvalita. Maso skoro 100 %. S takovým chutným masným výrobkem jako inspektor a auditor potravinářské inspekce jsem se již nesetkal. Když čuníka na provaze vyváděli na popravu, strašně kvičel, jakoby cítil svůj konec. Mně ho bylo líto. Zacpal jsem si uši a pelášil do polí, které začínaly na konci naší ulice.

V tomto roce odešla také do nebe má prababička Josefa. Její pohřeb, to byla pro vesnici ještě událost. V čele smutečního průvodu kráčel kostelník s křížkem, za ním pan farář s ministranty, koně ve smutečním s černými chocholy na hlavách, kteří táhli prosklený pohřební vůz. Za ním smuteční družičky. Já se sestrou jsme přes sklo pokukovali na rakev, kde ležela naše prababička. Za námi nejbližší, známí a hlavně skoro celá vesnice. Jako had se přes celou dědinu vinul zástup několika stovek sousedů. Dnes se lidé tak důstojně s člověkem neloučí.

Náš pradědeček, i když nebyl vlastní, tak pro nás byl milující člen rodiny. Lidé si ho ve vsi vážili. Dlouho žil sám, proto uměl dobře vařit a hlavně jeho buchty byly vyhlášené. Na zahradě měl velkou udírnu pro svou potřebu, ale také udil pro půl vesnice. Hlavně v zimním období, plném domácích zabijaček, jsme se měli i my z toho dobře. Byl trpělivý, u udírny dokázal stát celé hodiny, sbíral celý rok dřevo z ovocných stromů na uzení, proto maso a klobásy tak voněly. Dědeček s babičkou měli pár měřic pole a tažnou krávu, která dojila i vozila. Otcův bratr, dnes vážený člověk, ředitel gymnázia a starosta města na penzi, neměl kladný vztah k práci v zemědělství. Přímo ji nenáviděl. Jak mohl, tak se jí vyhnul. Jednou také práskl s nářadím a z pole utekl. Z pradědečkova domečku se linula vůně čerstvě upečených buchet. Strýc přestal být ostražitý. „Dědo, pečete“? „Ano Karlíčku. Chceš ochutnat“? V jedné ruce držel nabízené dobroty a druhou měl s řemenem schovanou za zády. Chňapl ho a nařezal mu. „Já ti dám utíkat z pole“! Možná, že ho ta výchovná lekce nasměrovala do života tím správným směrem.

Na podzim celá naše rodina sklízela brambory, včetně nás dětí. Měli jsme potom jejich zásobu na celý rok. Tatínek nám založil vedle pole ohníček, kde jsme do popelu sázeli brambory. To byly dobroty. Nejmladší má sestřička Anička se pokakala. Tatínek ji drapl a šup do potoka, do ledové vody, kde jí omyl. Ještě teď po letech mi zní v uších její křik.

Každé ráno dojila naše babička naši stračenu. Já přeběhl cestu do chléva, kde mi babička naplnila můj půllitrový hrnek teplým mlékem. Vždycky u toho vzdychala: „Doufám, že ta kráva nemá tubero.“ U nás se mluvilo hanáckým nářečím. Také mi ze špeku a uzeného dělala „vláčky“ s chlebem, nakrájeného na kostky. Ten vlak jsem rád konzumoval. Jednou mi babička ze spíže nabídla jahodovou zavařeninu, kterou jsem měl rád. S otevřenou sklenicí bloumám po domě. Nevšiml jsem si vosy, která na ni měla také chuť. Najednou bolest v jazyku. Začal mě otékat. Vystrašená babička vlétla do chléva a ze stračeny vymámila zbytky mléka, které mě poté lila přes napuchnutý jazyk do krku, aby splasknul. Přežil jsem to.

Přes otevřené dveře na půdu slyším mňoukání. Tiše se plížím po schodech vzhůru. V koutě, v pelíšku jsou tři zdivočilá koťátka. Chci si je pohladit. Zvířátka neměla zájem a já zapomněl, že už mají malé, špičaté, hlavně ostré zoubky. Zaťala mi je do bříška palce. S pláčem letím za svou milovanou babičkou, která mě ukonejšila v její široké náruči.

Autor: Jindřich Berka

Reklama

Další články z i60.cz

Můžu si zapálit?

Nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala po šedesátce

Své 60. narozeniny jsem oslavila v kruhu svých nejbližších i v zaměstnání. Tam jsem ale byla čím dál méně...

Podvodníci se vydávají za státní úředníky a lákají důchodce na vidinu peněz. Poradíme, jak jim nenaletět

Podvodníci vymýšlejí neustále nové a lepší finty, jak z důvěřivých lidí vytáhnout jejich úspory. Často jsou...

Poslední knížka

Měla takový nepravidelný rituál, kdy každý den zasedla ke psaní příběhu, který se jí rodil v hlavě a teprve...

Víkend zalitý barvami a leskem. Křišťálové údolí otevírá své brány

Sklo, šperky a bižuterii můžete 17. a 18. října 2026 obdivovat přímo v místech, kde vznikají. Již sedmý...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Vzpomínky z dětství, I. část

Nepomohl ani Michal David, exministr propadl. Pět největších překvapení voleb

Překvapení ve StarDance: Radek Štěpánek končí! Druhý taneční večer se mu stal osudným

Syn Michaela Kocába se změnil k nepoznání. Abbasová musela přistoupit k radikálnímu řešení

Nechci ho ani vidět, zuřil Trpišovský po excesu Chorého. Parťáka odepsal i Holeš

Londýnem se prohnala smrtící vlna piva. Osm lidí zemřelo při jedné z nejpodivnějších katastrof historie