Posedávám u kafíčka a omámená jeho vůní si oživuji letní zážitky z dovolené, které pomalu dostávají mlhovinovou patinu. A tak jsem se rozhodla, že zaběhnu do kamenného fotošopu. Vyberu z tisíce dovolenkových záběrů na flashdisku ty nejlíbivější a nechám udělat pár výstavních fotek.
„Prosím, pěkně, otisknete tento záběr z potápění i na tričko?“, doptávám se.
Sympaticky vykulený mladíček přitakal a zatímco vyřizoval objednávku tisku samotných fotek a fotky na tričko, můj pohled ustrnul nad částí pultu, který byl obtěžkán vánoční výzdobou, samozřejmě včetně blýskavých cinkrlátek a zasněžené ikebany s baňkami.
„Se tu zbláznili?“, mrkajíc jsem podsouvala bradu ke krku. „Vždyť jsem se ještě nevzpamatovala z letního módu. A bum, najednou sobíci a sněhulák?“
No nic, fotky mi obratem udělali, mé pozastavení nad vánoční výzdobou se vypařilo. Potřebovala jsem ještě nakoupit něco do špajzu, tak jsem přeběhla do protějšího nákupáku s megaalbertem, který má většinou vše, co potřebuji, na jednom místě.
„Ježiš, oni se v tom fotošopu fakt nezbláznili!“, málem jsem vykřikla s gestem rychlé ruky před pusou, když mě vedle nákupních vozíků vítala prodejní expozice s obřími adventními kalendáři. Opodál zase lákal v přiléhavé košili na limitky s ořechy ve válcových vánočních obalech urostlý fešák, a jak jsem chvíli pozorovala, velmi úspěšně. Téměř všechny procházející ženy, mladé i ty zralejší, jeho lstivé obchodnické trilky dobrovolně přetavily do koupě minimálně jednoho válečku.
Přijala jsem fakt, že obchodníci jsou mazaní a s vánoční vábenkou rozhodně nehodlají čekat do prosince.
Když jsem vyběhla do patra k lékárně, sousední obchůdek s bytovými doplňky byl také svou nabídkou vánočně laděný. „Bože, to jsou krámy. Děs. Běs. Chudák planeta. Chudáci obdarovaní. Hmmm – ale tento sobík je roztomilý, to uznávám. A toto, to by bylo hezké na zídce u branky, byť je to jen plastová kopie barevných vřesů pocukrovaných sněhem. Který kolemjdoucí to pozná, že? A tato retro ozdůbka na stromeček. Waw“, najednou podléhám levné kráse. Zpomaluji. Větička „co–kdyby–snad“ pod taktovkou ověřené obchodní strategie účinně na mne útočí.
„Kuš a mazej! Maj Tě v hrsti. Přece, nechceš ten brak, že ano? Jdi raději do přírody, nabídne ti krásnější, přirozenější a voňavější produkty. Kamínky, proutí, traviny, šišky. Šup, šup, alou …“, srovnal mi přísný rozum mou pošetilost do latě.
S nákupem jen nezbytných potravin chvátám domů. Těším se na fotky a pohodu při jejich prohlížení. Na Vánoce kašlu. Tedy – v tom smyslu, že nebudu otrokem jejich příprav, nebudu skupovat výkřiky z reklam, nebudu do foroty obstarávat levné, na oko přívětivé hlouposti, za účelem darování drobného dárečku s rizikem, že se mi na přesrok od obdarovaného vrátí zpět se slovy „šťastné a veselé“, vždyť to znáte.
Chci letos všem, co mému srdíčku jsou blízcí, zabalit kousek mého času. Minuty osobním rozhovorem, hodiny u kafíčka v cukrošce nebo prostřednictvím osobně vyrobeného dárku, dny na společných akcích či cestách.
Jsem pracující důchodkyně a dávno jsem pochopila, že můj čas je to nejcenější, co mohu darovat.