Na soukromé pláži Billa Gejce kdesi v Kalifornii svítilo odpolední slunce a vál lehký teplý větřík. Samotný Bill se objevil až k páté hodině a hned na verandě trochu zavrávoral.
„Bille!“ vykřikla jeho dcera Meta. „Co se tam kymácíš? Pojď sem.“ U Gejců děti odjakživa říkaly rodičům křestním jménem.
Bill se otupěle zeptal: „Co se děje? Bude snídaně?“
„Panebože, Bille! Ty máš zase okno.“
„Co? Jaký okno?“ ptal se malátně a jazyk se mu trochu pletl.
„No okno máš, jako dycky. Zase jsi žbrunil, co? Je teprve odpoledne!“
„Jdu makat,“ prohlásil Gejc a upadl do písku.
Mladá Meta se mezitím houpala v síti zavěšené mezi palmami.
„Kdybys radši vymyslel lepší sítě. Tahle je stará a může mi prasknout pod zadkem.“
„Sítě? Jaký sítě?“ nechápal její otec.
„Univerzální sítě. Na který můžeš brnknout a přenese se to na druhý okraj. Něco jako telefonní síť.“
„To je teda kravina,“ rozčilil se Gejc. „U mě se sítěma napočítej. Nejsem pavouk.“
„No když myslíš,“ ohrnula nos Meta, vzala telefon a zavolala Markovi Cukrbergovi.
„Marku, cukroušku, tak mě napadlo, co kdybychom místo ustavičného telefonování vytvořili něco jako síť, aby to mohli sledovat i ostatní? My spolu tak hezky mluvíme, esemesky si posíláme, dokonce i fotky a nikdo naše štěstí nemůže sdílet. Tak třeba bych ráda, aby lidi viděli, co jsem měla dnes k obědu. Šunkafleky. Prý to jedí domorodci v Česku nebo Čečensku, nevím přesně. No že by mi lidi záviděli, rozumíš… Co? Síť že je dobrý nápad? No tak vidíš, tak nějakou síť zaveď a mohl bys jí pojmenovat po mně, Meta.“
Chvíli poslouchala a pak se obrátila otráveně k Billovi: „Ten vůl to prý nazve raději fejsbuk nebo instagram nebo vocap,“ stěžovala si. „No to je hrůza, jak jsou ty mužský bez nápadu. Přece každý ví, že název prodává. Fejsbuk! Kdo si toho vůbec všimne? No ale to je celý Marek. Donaldovi jel pochlebovat až do Bílýho domu, a já mu radím sítě. Už aby si vydělal první milion, pak mě snad začne poslouchat. Ani po mně nic nepojmenoval, pablb.“
Bill Gejc dceru moc nevnímal, protože si právě v písku kreslil prstem obdélníky. „Jedno okno, druhé okno,“ mručel si přitom. „Ještě líp by to vypadalo na obrazovce počítače. Velká okna, vedle nich menší, další přes ně, to by byla správná hračka. Nachystám to vnukovi, až se někdy nějaký narodí.“
Kreslil si dál a připadal si jako Archimédes, který si kreslil do písku kruhy, než ho odkruhli. Ale to bylo dávno a v Syrakusách, kdežto teď bydlel blízko Křemíkáče (Sillicon Valley – pozn. překl.).
„Kdyby se místo toho ta holka pořád nehoupala,“ přemítal hořce. „Takhle se k děcku nedostane ani ona, ani Marek Cukrbergů.“
Šel domů a do počítače přenesl to, co si před tím nakreslil. Docela se mu to líbilo. Okna. Co když se to na počítači zalíbí i někomu jinému?
Poznámka autora: Dobře víme, že z podobných fantasmagorií nikdy nic kloudného nevznikne. Okna! Sítě! Kdo to kdy v 21. století viděl? Ti Američani ale mají nápady, co?