„Líbo, máš tady návštěvu!“ zakřičela teta Kazi.
Kněžna přestala prát, ruce si utřela do zástěry a pomalu kráčela k dolní bráně.
„Ahoj Pivoji,“ řekla trochu mrzutě, „co tady děláš? Ty zase neseš kance? Vždyť z toho prvního ještě nemám uvařený guláš.“
„Klid, Libuno,“ odvětil vesele Pivoj. „Nenesu kance, ale k tomu guláši…“ ztěžka položil na zem soudek piva.
„Pivo!“ vykřikla kněžna radostně. „Doufám, že není z Plzně?“
„No dovol? Tahat patoky až na Vyšehrad?“ ohradil se statný muž.
„Takže Krušovice,“ rozzářila se kněžna, „dám si do nosu.“
Vedla Pivoje i s pivem nahoru do vnitřního dvorce a tam důstojně usedla na trůn, neboť ji rozbolely nohy.
Mezitím se ke stolci natrousili muži. Jiných žen než Libuše tam nebylo, protože všechny si chystaly meče na dívčí válku. Tak jak to bývá: muži schůzují a ženy makají.
„Já bych vládla, ale teta mně to kazí,“ stěžovala si Libuše.
Postavil se Svatoslav. Rozšafně se rozkročil a mohutným hlasem promluvil: „Slovutná kněžno, arciť muže na stolec zapotřebí by bylo, anžto ženské naše pikle kují, meče sobě brousí, bojovné skřeky vyrážejí a obávám se, že nezarazíliť to žádný chlap, všechny nás přemůžou, mečem proklejí a ústy proklají (nebo arciť naopak?) a pak již nebude, s kým by mohly zploditi potomstvo, což je bude pozdě mrzeti. A kněžna, promiň mé slovo smělé, kněžna je moc něžná.“
Přítomné stádo mužů zašumělo a rozvlnilo se. Někteří sice nerozuměli Svatoslavově mladočeštině, avšak tolik pochopili, že promluvil v jejich prospěch. Ozval se potlesk, hvízdání a volání „bravo, bravo, dobře ty“, tak jak to viděli v Národním, které se bude stavět již asi za 800 let.
„Tak helejte,“ pravila kněžna. „Když mě nechcete, zavolám Přemysla.“ Vzala mobil a vytočila oráče. „Jen doufám, že zas nic nezvoral,“ říkala si, když vyzváněla.
„Nebere a nebere,“ řekla po chvíli zklamaně.
Chlapi se rozesmáli. „To je jasný, že to nebere,“ začal Frnda z Mezinoží. „Přece si nevezme za outěžek takovou semetriku…,“ ale vtom mu vedle sedící Chrudoš mocným úderem odňal dva zuby, takže uraženě zmlkl.
„Tak koho tedy si má naše kněžna vzít?“ začal opět Pivoj.
Do debaty se zapojil Šťáhlav: „Kde je třeba Horymír a jeho Chemik?“
„Vyslovuje se Šemík,“ napomenul ho Chrudoš.
„Horymír nebo Horyválka, to je jedno,“ zaburácel Šťáhlav. „Někoho prostě potřebujeme.“
Libuše mezitím zkusila další číslo. Ozvalo se: „Tady je Slavoj. Slavoj Vyšehrad.“
„Nazdar, Slavoji. Ptám se teda předběžně, sorry jako. Nechtěl by sis mě vzít?“
Ve sluchátku byl slyšet prudký nádech a výdech. „Líbo, víš, seš hodná holka, to jó, ale když já teď nemůžu. Za chvilku nám začíná druhý poločas. Máme tu Spartu, tak pochop.“
Dát košem kněžně, i když něžně, to není dobré.
„Tak aby ses příště nedivil, že vás se Slávií rozhodčí nepodrží. Tipuju to na dva vyloučené už v prvním poločase, haha.“
Sbor mužů přijal toto prohlášení vlídně. Není možné vládnout bez intrik a potopit už konečně ten Slavoj, co se v tabulce roztahuje úplně na špici, to není marné. Když byl v Praze moravský Fiala, určitě dělal to samé.
„Že bych řekla Bivojovi?“ přemítala kněžna tiše. „Kance taky unese, chlap je to mléko a strdí, akorát že občas… hm, no… dokonce i v posteli. Ale je to aspoň kus chlapa.“
Bivoj byl z více dětí a všichni chlapci. Libuše litovala, že jich je jen deset. Kdyby bylo o jednoho víc, sestaví mužstvo Vyšehradu sama. Kromě Pivoje a Bivoje tu přece byl Heterovoj, pak Závoj, Ahoj a další.
Muži mezitím odvážně mlčeli, až se ozval Hruboš: „Že bychom pozvali Němce? Sasíky nebo Bavory? Stejně mají v plánu nás obsadit někdy kolem roku 1939 n. l.“
„Ty Lemoune z Dolních Kotěhůlek!“ obořil se na něj Frnda.
„Nemůžeš mi říkat lemoune,“ ohradil se Hruboš, „protože citrony čili limony jsme v těchto pradávných dobách neznali. Naproti tomu Dolní Kotěhůlky je významná obec, neboť tam bydlí vladyka Divoký Čepelka.“
Tak se hádali a pili, což je výborná kombinace pro mužské sebevědomí.
Nakonec přece jen dorazil Přemek Oráčů. „Není už pozdě?“ dotazoval se u brány.
„Není,“ uklidňoval ho vrátný Kerberos. „Tady si odpíchni a běž dál,“ radil mu.
Přemysl dorazil do velechýše, zrovna když se zábava naplno rozproudila. …
„Co sis to přivezl?“ dotírala laškovně kněžna na Přemysla. Ten mlčky kouřil zelenou trávu vytvářející nasládly, štiplavý zápach.
„To je od Marie Hvánové ze Stadic, proto se tomu říká Marihvána. Zkus to.“
Libuše to zkoušela půldruhé hodiny. Pak se vypotácela z domu celá nakouřená, chytila se za ochoz hradeb a pohaslým okem pohleděla k severozápadu.
„Kam koukáš, Líbo?“ ptal se Přemysl.
„Jako já, nebo kdo?“
„Asi ty, ne? Nikdo další tady není.“
Kněžnu to udivilo, vždyť kolem sebe viděla spousty barevných mužíčků, z nichž někteří létali docela rychle a blízko kolem její hlavy.
„Tak co vidíš?“ dotíral Přemysl.
„Zrovna vidím město veliké, jež se bude slávou hvězd dotýkat?“
„Slávou hvězd? To je hustý! Co dál?“
„Dál je to nějak horší. Vidím, jak to město ovládli cizáci, půlka národa jim nabízí vše, co má, a druhá půlka filozofuje o nezávislosti a svobodách. Mezitím ještě někdo bojuje u Lipan, na Bílé hoře a v Ďolíčku na Bohemians.“
„Libuše!“ zděsil se Přemysl, „proboha, co si s tím chceš počít??“
Kněžna zálibně pohlédla na jeho pěkně tvarované tělo: „No přece počít.“