Malá holka utíká po kurtu. Za ní běží otec. Dohoní ji, bije ji. Scénu popsala sama Bedáňová ve své výpovědi pro Bez frází, a není to vzpomínka na jednorázový výbuch. Je to obraz, který se opakoval celé roky, od dětství až do konce dospívání. Facky, ponižování, absolutní kontrola. A vedle toho výsledky, které česká tenistka málokdy zopakuje: čtvrtfinále US Open, top dvacítka světa. Příběh Bedáňové není jen o tom, co se dělo za zavřenými dveřmi. Je o tom, jak se násilí může uvnitř vrcholového sportu stát metodou, která současně vyrábí výsledky i škody.
Systém, ne výbuch
Jan Bedáň nebyl otec, který občas ztratil nervy. Podle Bedáňové měl „životní plán“ a dcera v něm figurovala jako ústřední projekt. Cíl: světová jednička. Prostředky: dril od rána do večera, minimální pochvaly, záměrné „držení při zemi“ i po velkých výhrách. A fyzické násilí.
V rozhovoru pro Denník N Bedáňová řekla přímo: „U otce byly i facky součást strategie.“ Nejednal v afektu. Věřil, že ji tím posouvá. Že ponížení po prohraném setu je motivace. Že strach je palivo.
Nejtvrdší scény se odehrávaly mimo veřejný dohled, když byli sami na tréninku, v Německu, kam se rodina přestěhovala kvůli lepším podmínkám. Navenek bylo vidět extrémní nároky a tvrdý režim. Uvnitř byla holka, která si při bití kryla rukama obličej a schoulila se do klubíčka.
Šestnáctá na světě, a cena za to
Sportovní čísla jsou nesporná. Podle oficiálního profilu WTA dosáhla Bedáňová kariérního maxima na 16. místě světového žebříčku. V roce 2001, v sedmnácti letech, prošla na US Open až do čtvrtfinále. Byla jedním z největších českých tenisových talentů přelomu tisíciletí.
Jenže s tenisem skončila ve dvaadvaceti. S podlomeným zdravím, s bulimií, kterou tajila, s myšlenkami, o kterých se mluví těžko. Paradox jejího příběhu je brutálně jednoduchý: člověk, který ji dovedl na světovou úroveň, byl tentýž člověk, který ji systematicky ničil. A ona to ví. V pozdějších rozhovorech o otci mluví jako o „géniovi“, který měl detailní plán a skutečně rozuměl tenisu. Zároveň ho popisuje jako tyrana. Obě věci platí současně, a právě v tom spočívá jádro její ambivalence.
Proč o tom mluví znovu
Aktuální zářijový díl KANÁR+ na CANAL+ Sport není první veřejnou zpovědí. Bedáňová téma otevřela nejméně od roku 2021, v pořadu Bez frází, v rozhovoru pro Denník N, na Radiožurnálu. Konzistence výpovědi napříč lety a médii je přitom pozoruhodná: detaily se opakují, linka se nemění.
Sama vysvětluje, že mluví kvůli ostatním. Kvůli dětem a mladým sportovcům, kteří zažívají totéž a myslí si, že je to normální. Že tvrdý trenér prostě bije. Že to k vrcholovému sportu patří. Nepatří. Ale uvnitř systému, kde se měří jen výsledky, se hranice mezi drilem a týráním rozmazává snadno.
Jan Bedáň zemřel nečekaně v říjnu 2017 ve věku šedesáti šesti let. Bedáňová mu podle vlastních slov odpustila. Ne jednoduše, ne naráz, ale odpustila. Dnes se snaží pochopit, co ho k tomu vedlo. Říká, že nejednal ze zlosti, ale z přesvědčení. To jeho chování neomlouvá. Ale jí to pomáhá žít dál.
Co se od té doby změnilo, a co ne
Příběh Bedáňové přirozeně vyvolává otázku: kde byl systém? Kdo z českého tenisového prostředí věděl a nezasáhl? Přímá odpověď neexistuje. Veřejně doložené jsou hlavně její pozdější osobní výpovědi, ne prokázané selhání konkrétních osob nebo institucí.
Něco se ale posunulo. Národní sportovní agentura v lednu 2025 představila Národní etický kodex sportu a od května téhož roku funguje pozice národního safeguarda, kontaktního místa pro prevenci psychické i fyzické újmy ve sportu. Na stránkách Českého tenisového svazu je veřejně dostupná organizační struktura, ale samostatný rozcestník pro oběti tam v otevřených zdrojích zatím viditelný není.
Pro mladé sportovce a jejich okolí dnes existují konkrétní cesty, kam se obrátit:
- Linka bezpečí — anonymně, bezplatně, nonstop na čísle 116 111 (pro děti a studenty do 26 let)
- Národní safeguard při NSA — kontakt pro bezpečné sportovní prostředí a řešení újmy či zneužívání moci ve sportu
Škody, které přesahují kurt
Bulimie, tajné zvracení, pochybnosti o vlastní hodnotě. Bedáňová v pozdějších rozhovorech přiznala, že zvažuje, zda by vůbec zvládla být dobrou matkou, zda v ní nezůstalo příliš z otcova modelu. Škoda nebyla jen sportovní. Byla identitní.
A přesto tenis pořád miluje. Pořád o něm mluví s vášní, která nedává smysl, dokud si člověk neuvědomí, že kurt byl pro ni současně místem utrpení i jediným prostorem, kde excelovala. Kde měla hodnotu, byť ji otec odmítal přiznat.
Bedáňová neříká, že by svou kariéru nechtěla. Říká, že neměla stát tolik. A že takových rodičů-trenérů je víc. Jen se o tom nemluví.
Zdroj: SportyŽivě
Autor: Matěj Pokorný