O velké přestávce Milan Horák rázně vyskočil na katedru. „Ticho, sakra! Poslouchejte mě!“ zařval na celou třídu.
Hluk v lavicích pomalu utichal. Všichni ho nenáviděli, ale jeho fotr byl plukovník z vojenské posádky, velká šajba. Milan od února nosil červený pionýrský šátek, protože mu to prý nakázal otec, a teď dělal dokonce předsedu třídy, což určila třídní.
„V sobotu je brigáda v parku. Účast povinná pro všechny,“ oznámil Milan a přejel nás pohledem. „Kdo nepřijde, nahlásím ho Bláhové, a ten bude muset vysvětlovat politický nezájem a pohrdání našimi sovětskými bratry. A příští rok po devítce můžete na střední školy rovnou zapomenout. Je to jasný?“
Kluci v prvních lavicích sklopili hlavy a nikdo neřekl ani popel.
„Co čumíš, Karle?“ vyjel na mě Milan, protože si všiml, že se šklebím. „Tebe se to týká hlavně!“
V kapse jsem v poslední době nosil mosazný skautský odznak s lilií, protože jsem už věděl, co se stane po prázdninách. Pomalu jsem vstal z lavice. „Já v sobotu nepřijdu, Milane.“
Třída ztichla a většina spolužáků a všechny dívky se na mě polekaně otočily. Eda sedící se mnou v lavici mě kopl pod lavicí do kotníku, abych držel hubu, ale já už nemohl. Tohle fakt ne!
„Cože jsi říkal?“ Milan seskočil z katedry a udělal dva kroky ke mně. „Opakuj to.“
„Mám jinej program, předsedo,“ řekl jsem celkem klidně, i když mi srdce bušilo až v krku. „Balíme věci na tábor.“
„Ten váš podělanej Junák?“ Milan se pohrdavě ušklíbl a plivnul na podlahu. „Fotr říkal, že vás, ubohý buržoazní skauty, stejně po prázdninách zakážou. Jste sprostý hnízdo reakcionářů. Správnej kluk a chytrá holka chodí do Pionýra, že, pionýři?“ otočil se Horák ke třídě, ale nikdo se ani nehnul. „U nás doma sedí sovětský důstojníci u večeře každej týden a táta mi jasně řekl, kdo jsou naši přátelé a kdo nepřátelé. Hezky mi to vysvětlil, já vím, kde je naše místo. Vy, Karle, vy jste jenom odpad dnešních dní.“
To už jsem nevydržel a vyšel z lavice k němu. Stáli jsme proti sobě u tabule a dívali se z očí do očí. Nechybělo moc a padly by rány. Horák naštěstí sklopil oči.
„Pionýr je nuda a podvod, Milane. A všichni to vědí,“ vmetl jsem mu do očí. „Chodíš tam jenom proto, že ti to poradil táta, aby ses dostal na dobrou školu, proto musíš. Vymýváte si tam hlavy blbostma, kterým ani sami nerozumíte. My máme na rozdíl od tebe čest, žádnou zradu! A z tý tvojí sobotní brigády se klidně třeba poser, já jdu připravovat věci na tábor a jedu do lesa.“
Milan zrudnul a vypadalo to, že pukne zlostí. Chytil mě za límec košile. „To tě bude mrzet! Můj táta zařídí, že tvůj fotr vyletí od železnice a skončí u lopaty. Stejně jako ty, Karle! Slyšíš? Oba budete u lopaty! A pak se posereš ty, hajzle.“
„Pusť ho, Horáku,“ ozval se za mými zády kamarád Eda, který se mnou je taky členem skautského oddílu, a postavil se vedle mě. A po něm další tři kluci.
„Horáku,“ vykřikl na něho Eda. „Seš docela obyčejná svině a zrádce. A ani se mnou na brigádu nepočítej!“
Třídní učitelka Dáša Bláhová se objevila na prahu třídy v otevřených dveřích. Milan mě okamžitě pustil, uhladil si pionýrský šátek a nasadil si ten svůj vzorný výraz obličeje, kterým dokázal mnoho učitelů oblbnout. Prostě parchant, nesnáším ho, a nejen pro ten blbej rudej šátek, hlavně pro to, že je to opravdu svině. A může za to jeho táta voják. Každej voják, který zůstal, je pro mě zrádce a hajzl, který pomohá zničit skauty.
„Co se to tu děje?“ rozhlížela se Bláhová přísně. „Milane? Karle?“
„Nic, nic, soudružko učitelko,“ vyhrkl Milan medovým hlasem. „Jen jsme s Karlem ladili detaily sobotní brigády. Že prý se moc těší.“
Bláhová se podívala na mě a pak na něj. „No proto! Sednout, začínáme.“
+++
Odpoledne jsem seděl v kůlně na zahradě, ve které jsme měli s klukama schované některé věci naší družiny, a vytáhl jsem ze staré krabice svůj deník v kožených deskách. Byla na něm vypálená skautská lilie. Vzal jsem si plnicí pero, natáhl jsem do něho inkoust a začal psát:
„11. června 1969. Dneska to s Horákem bouchlo. Vyhrožoval mi svým tátou lampasákem, armádou i tím, že se nedostanu do školy. Těmhle z posádek teď patří svět, nebo si to aspoň myslí. Vím, že náš letní tábor bude letos teprve druhý a taky poslední. Po prázdninách nám seberou klubovnu a zakážou kroje. Klidně ať ty lilie zničí. Můžou nám je zakázat nosit, ale to, co jsme zažili v lesích, při hrách a u ohňů, to nám nevezmou. Skautský slib už nikdy nezapomenu a platí stále. I kdybych měl čekat celý život, já se k tomu vrátím. Horákovy tanky jednou zreznou, ale lesy zůstanou…“
Zavřel jsem sešit a pohlédl na vyražený znak na obálce. Zvenku od silnice se ozvalo skřípění brzd vojenského náklaďáku. Už jsem ale neměl strach. Jen hrozný vztek a divnou jistotu, že pravdu mám já, ne ten kluk v rudým šátku. A taky mi bylo jasný, že na tu pionýrskou pitomou brigádu nejdu!
+++
Na konci července stál náš skautský tábor s plátěnými stany na podsadách u řeky Zdobnice v Orlických horách. Konflikt s Horákem a napětí ze školy, hrozby, že skončíme u lopaty i strach o tátovu práci na železnici zůstaly někde daleko za mnou. Tady platily zákony přírody a kamarádství.
Byla teplá tichá noc. Seděli jsme v kruhu kolem slavnostního táborového ohně. Plameny olizovaly větve smrků nad námi, osvětlovaly tváře pětadvaceti kluků a dým stoupal k hvězdnému nebi. Všichni jsme měli na sobě skautské košile se slibovou lilií. Nikdo nemluvil, hleděli jsme do dohořívajících uhlíků a každý byl ponořený do svých myšlenek a vzpomínek z táborových her, hlídek i smíchu. Všichni starší bratři i my mladší jsme věděli, že se díváme do ohně, který v téhle zemi na hodně dlouho zhasne. Úřední zprávy byly jasné, junáci a skautky se spojí s pionýry, na podzim končíme.
Vedoucí bratr Winoga vstal a hodil do plamenů poslední suché poleno. Jiskry vyletěly k nebi. Podíval se na nás a v očích se mu zaleskly odrazy ohně. Možná to byly slzy, ale nikdo z nás by to nahlas neřekl.
„Chlapci,“ řekl tichým, ale pevným hlasem, který se nesl kolem. „Víme, co přichází. Chtějí nám vzít tohle všechno. Naše šátky, naše přezdívky, naši svobodu. Ale pamatujte si tohle! Dokud držíte slovo, dokud v sobě máte čest, Junák žije dál. V každém z vás. Nikdy na tyhle dny nezapomeňte.“
Polkl jsem a podíval jsem se na kamaráda Edu vedle sebe. Měl v očích stejný lesk jako Winoga, ale zároveň tam byl i jakýsi vzdor. Rozhlédl jsem se po ostatních a viděl to u všech. Jistota, že tohle není konec, ale jenom pauza.
+++
O půlnoci už tábor spal. Ležel jsem na zádech ve stanu zabalený ve spacáku. Vedle tiše chrápal Eda. Celým údolím se táhla vůně dohořívajícího dřeva. Rozškrtl jsem zápalku a zapálil zbytek svíčky postavený na stolečku na kousku kůry.
Vytáhl jsem z batohu svůj skautský deník v kožených deskách. Otevřel jsem ho a pročetl si všechny zápisy z tábora. Potom jsem si vzal plnicí pero a na poslední volnou stránku začal psát můj definitivně poslední zápis:
„27. července 1969, půlnoc. Oheň dohořel. Končíme! Zítra zabalíme stany a jedeme domů do městské šedi. Milan Horák a ti jeho přátelé, co u nich doma každý týden sedí v sovětských uniformách, si myslí, že vyhráli. Myslí si, že když nám zamknou ústa, vymažou nás ze světa. Ale mýlí se. Slib, který jsem dal, ze mě nikdo nevymlátí. I kdybych měl čekat dvacet, třicet let, já se sem vrátím. Ty lesy tu na nás počkají. Nikdy nezapomenu, co nám řekl Winoga. Jednou skautem, skautem celý život. Pravda zvítězí.
Na tomto listě tedy končím s psaním deníku a přál bych si, abych ještě alespoň jednou uslyšel tu krásnou píseň:
Junáci vzhůru, volá den,…
Zavřel jsem sešit, sfoukl svíčku a ve tmě jsem pohladil vyraženou skautskou lilii na vazbě.