Kdo by šel kolem lípy za dne, viděl by jen kmen, mech a pár mravenců, kteří se tvářili velmi zaměstnaně. Ale kdyby někdo přišel o půlnoci, když lidé spí a kočky předstírají, že nespí nikdy, možná by zahlédl v dutině jemné světlo.
Tam měl Jáchym svou dílnu.
Nebyla to obyčejná dílna. Nevoněla po pilinách ani po kůži, ale po levanduli, měsíčním prachu a teplém polštáři. Na policích neležely hřebíky, kladívka ani hrnce – byly tam složené sny: sny malé jako kapesník, sny dlouhé jako cesta, sny růžové, zelené, stříbrné i průsvitné. Některé šustily jako listí, jiné jemně zvonily, a jeden sen o létajícím koláči pokaždé poposkočil, když kolem něj Jáchym prošel, protože byl od přírody neklidný.
Jáchym byl spravovač snů. Každou noc, když se nad vesnicí rozhostilo ticho, vylézal z lípy s brašnou přes rameno a chodil od okna k oknu. Kde dítě plakalo ze spaní, tam našel sen s dírou. Kde se starý člověk probudil s těžkým srdcem, tam býval sen natržený u kraje. A kde někdo ráno říkal: „Mně se nic nezdálo,“ tam často Jáchym objevil sen zmuchlaný pod polštářem, celý pomačkaný a uražený, že si ho nikdo nepamatuje.
Měl stříbrné nitě, jehly z borovicových jehliček a malé nůžky, které nestříhaly látku, ale strachy přilepené ke snům. Pracoval tiše a opatrně – nikdy nesměl změnit sen víc, než bylo nutné. Sen o drakovi musel zůstat snem o drakovi, i když mu Jáchym mohl zašít díru, kudy se dovnitř protáhla příliš ostrá tma. Sen o moři musel zůstat slaný. Sen o babiččině zahradě musel vonět rybízem, pokud si tak zahradu srdce pamatovalo.
„Sny se nesmí přepsat,“ říkával mu kdysi starý mistr Chvojník. „Jen spravit tak, aby je duše unesla.“
Jáchym to dodržoval. A byl na svou práci pyšný.
Jedné noci však našel sen, jaký ještě neviděl. Patřil chlapci jménem Vojtíšek.
Vojtíšek bydlel v domku u potoka. Přes den byl veselý, běhal s ostatními dětmi, stavěl hráze z kamenů a uměl pískat na prsty tak hlasitě, že se i kachny tvářily dotčeně. Ale poslední dobou se v noci budil. Ráno měl pod očima stíny a říkal mamince, že se mu nic nezdálo.
To byla věta, která Jáchyma vždycky zajímala.
Vlezl tedy po břečťanu k oknu, protáhl se škvírkou a seskočil na parapet. Pokoj voněl po dřevě, sušených jablkách a mokrých botách. Vojtíšek spal neklidně a pod polštářem se cosi slabě třpytilo.
Jáchym nadzvedl růžek peřiny. Ležel tam sen. Byl krásný. Nebo býval.
Měl podobu malé lodě z tmavého dřeva, která plula po řece pod hvězdami. Na palubě stál Vojtíšek s někým, koho nebylo vidět docela jasně – snad s tatínkem, snad se starším bratrem, možná jen s někým, kdo mu kdysi ukázal, jak se drží veslo.
Jenže sen byl roztržený napůl. Ne obyčejně, jako když se látka zachytí o hřebík – trhlina uprostřed byla černá a studená. Okraje se třepily a pokaždé, když se je Jáchym pokusil přiblížit, odtáhly se od sebe, jako by se jedna část snu nechtěla dotknout druhé.
„Ajaj,“ zašeptal Jáchym.
Vytáhl stříbrnou nit, navlékl jehlu a začal šít – nit se přetrhla. Zkusil zlatou nit pro sny, které potřebují povzbudit – přetrhla se také. Vzal měsíční hedvábí, které používal jen zřídka, protože bylo drahé a velmi lechtivé – i to prasklo.
Jáchym se posadil na okraj polštáře a zamračil se. „Tak ty se nechceš spravit?“
Sen mlčel. Z trhliny se ozvalo slabé šplouchnutí.
Jáchym se naklonil blíž. V černém místě mezi dvěma polovinami snu zahlédl vodu – ne snovou, třpytivou a měkkou, ale skutečně temnou, jako hluboký proud pod mostem.
Vojtíšek sebou ve spánku trhl. „Ne,“ zašeptal.
Jáchym pochopil, že tady nebude stačit nit.
Ráno se vrátil do lípy unavený a zneklidněný. V dílně ho čekala můra Běla, jeho pomocnice. Byla šedostříbrná, měla jemná křídla a nosila mu drobné sny, které se zachytávaly na záclonách.
„Vypadáš, jako by tě honil vlastní polštář,“ řekla.
„Našel jsem sen, který nejde zašít.“
Běla usedla na špulku nitě. „Každý sen jde nějak spravit.“
„Tenhle se trhá zevnitř.“
Můra ztichla. „Pak to možná není jen sen.“
„Co jiného by to bylo?“
Běla sklopila tykadla. „Vzpomínka, která se v noci převlékla za sen.“
To byla vážná věc. Sny se daly látat. Vzpomínky jen někdy – a jen tehdy, když s nimi člověk sám souhlasil.
Další noc šel Jáchym k Vojtíškovi znovu. Tentokrát si vzal nejen jehly a nitě, ale také malou lucernu z makové skořápky. Světlo v ní bylo slabé a teplé – neoslepovalo, jen ukazovalo věcem, že se nemusí tolik schovávat.
Sen pod polštářem byl ještě roztrženější. Loďka se nakláněla, hvězdy nad řekou poblikávaly.
Jáchym položil lucernu k trhlině. „Já tě nechci přepsat,“ řekl tiše. „Jen pochopit, kde bolíš.“
Černá mezera se zachvěla a vtáhla ho dovnitř.
Jáchym padal jen chvilku. Pak dopadl na mokré prkno.
Stál ve Vojtíškově snu. Kolem něj byla řeka, tmavá, široká a tichá. Na ní se houpala malá loďka. Nebe bylo plné hvězd, ale uprostřed snu zela trhlina jako prasklý most.
Na přídi stál Vojtíšek. Nevypadal jako ve dne – byl menší, možná takový, jaký býval před pár lety. Držel v ruce veslo a díval se na prázdné místo vedle sebe.
„Ahoj,“ řekl Jáchym opatrně.
„Ty jsi kdo?“
„Spravuju sny.“
„Tenhle nespravuj.“
Jáchym se zarazil. „Proč?“
Chlapec sevřel veslo. „Protože když ho spravíš, bude tam zase chybět.“
„Kdo?“
Vojtíšek se podíval na prázdné místo v loďce. „Táta.“
Řeka pod nimi zašuměla.
Jáchym si sedl na okraj loďky. „Odešel?“
Vojtíšek přikývl. „Na jaře. Ne pryč z domu – úplně pryč. Maminka říká, že už ho nic nebolí. Ale mě bolí, že tu není.“
Jáchym mlčel. Tuhle bolest nešlo odstřihnout nůžkami, nešlo ji zašít tak, aby nebyla vidět, a už vůbec nešlo do snu domalovat tatínka – sen by pak možná vypadal celistvě, ale nebyl by pravdivý.
„Dřív se mi zdálo, že spolu plujeme,“ řekl Vojtíšek. „On vesloval a já jsem držel lucernu. Pak jsem se jednou probudil a vzpomněl si, že už nemůže. Od té doby se sen roztrhl.“
„A ty nechceš, aby se vrátil?“
Vojtíšekovi se leskly oči. „Chci. Ale nechci se ráno probudit a znovu zjistit, že to není pravda.“
Jáchym cítil, jak se kolem nich trhlina zvětšuje. Tohle nebyl sen, který potřeboval zapomenout na bolest – potřeboval najít způsob, jak plout i s ní.
„Vojtíšku,“ řekl opatrně, „já ti nemůžu vrátit tatínka do světa za oknem.“
Chlapec sklopil hlavu. „Já vím.“
„A nemůžu ti spravit sen tak, aby se tvářil, že se nic nestalo.“
„To také vím.“
„Ale možná můžeme spravit loď.“
Vojtíšek se na něj podíval. „K čemu?“
Jáchym ukázal na řeku. „Aby ses nemusel pořád držet uprostřed trhliny.“
Chlapec dlouho mlčel. Pak přikývl.
Jáchym vytáhl stříbrnou nit. Tentokrát se nepokusil sešít prázdné místo – začal spravovat bok loďky. Zašíval prasklé prkno, upevňoval hvězdnou plachtu, která visela bezvládně, a přivazoval lucernu na háček, kde se dřív houpala tatínkova ruka.
„Tady býval on,“ řekl Vojtíšek.
„Já vím.“
„Tak tam lucerna být nemůže.“
„Může tam být něco, co ti pomůže vidět, když tam on není.“
Vojtíšek se rozplakal. Ve snu plakal tiše a jeho slzy padaly do řeky – pokaždé, když se dotkly hladiny, rozsvítila se malá kruhová vlna.
Z těch kruhů se začal skládat obraz: tatínkovy ruce na vesle, hlas, který říká „Neboj, proud tě neunese, když se naučíš číst vodu,“ smích, vůně kouře z ohniště, malý uzlík na provaze, který tatínek uvázal Vojtíškovi kolem zápěstí, aby si pamatoval lodní smyčku.
Vzpomínky nevypluly na loďku. Zůstaly ve vodě. Ale už nebyly jen černé.
Jáchym pochopil. „Možná řeka nemusí tatínka vrátit,“ řekl. „Možná ho může nést.“
Vojtíšek se posadil ke kormidlu. „Já neumím sám.“
„Nemusíš hned.“ Jáchym mu podal veslo. „Zkus jeden záběr.“
Vojtíšek se nadechl a vložil veslo do vody. Řeka se nejprve zachvěla, pak loďka pomalu vyplula z místa, kde byla trhlina nejširší – ne pryč od tatínka, spíš dál po proudu, v němž jeho vzpomínka zůstávala jako světélkující voda.
Roztržené okraje snu se přiblížily. Tentokrát se neodtáhly.
Jáchym vzal měsíční hedvábí a nešil rovnou přes trhlinu – udělal z něj mostek, jemný, průsvitný, takový, kterým bylo pořád vidět na řeku pod ním. Sen nezacelil úplně, ale přestal se rozpadat.
Když se ráno Vojtíšek probudil, nepamatoval si všechno – lidé si sny často nesou jen v kapsách pocitu. Ale věděl, že se mu zdálo o řece, a že tatínek nebyl v loďce, přesto tam nějak byl.
Odpoledne šel za maminkou. „Mami,“ řekl, „můžeme jít k řece?“
Maminka se zarazila. Od jara tam nechodili. „Opravdu chceš?“
Vojtíšek přikývl. „Chtěl bych ti ukázat, kde mě táta učil veslovat.“
Maminka si sedla vedle něj. A poprvé po dlouhé době spolu o tatínkovi mluvili tak, že se nesnažili obejít bolest jako kaluž. Prošli jí pomalu, drželi se za ruce, a zjistili, že i když je studená, dá se přes ni dojít k něčemu teplému.
Jáchym to večer pozoroval z parapetu. Vojtíškův sen pod polštářem už nesvítil prudce, jen klidně. Trhlina v něm zůstala, ale byla přemostěná stříbrnou nití. Loďka plula dál a lucerna na přídi svítila.
Od té doby Jáchym spravoval sny trochu jinak. Pořád zašíval díry, odstřihával přilepené strachy a rovnal zmuchlané sny pod polštáři. Ale když našel sen roztržený bolestí, kterou nešlo ani nemělo smést ze stolu, nepospíchal s jehlou – nejprve se ptal, kde má zůstat místo pro pravdu.
Jednou večer se mu v dílně objevil balíček. Ležel na pracovním stole mezi špulkami a voněl po řece, převázaný provázkem s lodní smyčkou.
Uvnitř byla malá lucerna, ne větší než lískový ořech. Svítila měkce a v jejím skle se míhal proud vody pod hvězdami. Vedle ní ležel lístek, napsaný písmem, které možná nepatřilo ruce, ale snu:
„Pro spravovače, který pochopil, že některé trhliny nejsou chyba, ale místo, kudy může dovnitř svítit vzpomínka.“
Jáchym si lucernu pověsil nad stůl.
A od té noci se jeho dílna změnila. V zadní stěně dutiny staré lípy se objevily malé dveře, z tmavého dřeva podobného lodním prknům, a kolem nich tekla tenká stříbrná čára jako řeka. Za dveřmi bylo slyšet šumění – ne lesa, ne potoka u vesnice, ale šumění snů, které ještě nikdo nespravil.
Můra Běla přistála Jáchymovi na rameni. „Víš, kam vedou?“
Jáchym se dotkl dveří. „Ne.“
Na dřevě se objevila slova: „Kdo umí opravit sen, aniž zakryje jeho pravdu, může vstoupit do místa, kde sny čekají, než se narodí.“
Jáchym dlouho stál před dveřmi. V dílně měl ještě mnoho práce – někde se právě dítěti třepil sen o školní lavici, starému pánovi se motal sen o domově, který už nestál, a jedna kočka v chalupě u návsi měla sen o obrovské míse smetany tak nafouklý, že hrozilo, že praskne čistou pýchou.
„Dnes ne,“ řekl Jáchym nakonec.
Dveře se nezavřely. Jen tiše čekaly.
A skřítek se vrátil ke stolu, navlékl stříbrnou nit a pustil se do další práce.
Protože sny jsou křehké věci.
Některé potřebují smích.
Některé odvahu.
Některé jen malou záplatu na okraji.
A některé čekají na někoho, kdo pochopí, že spravit neznamená udělat znovu celé.
Někdy to znamená nechat trhlinu dýchat, aby se skrz ni mohla vrátit hvězda.
MOHLO BY SE TI TAKÉ LÍBIT