Facka od učitele nebyla za první republiky povoleným kázeňským prostředkem. Výslovný zákaz tělesných trestů přinesl školní řád už v roce 1870. Přesto se trestalo dál a právě v tom leží rozdíl mezi školní vzpomínkou a tím, co učitel skutečně směl.
Věta „učitel tehdy mohl dát facku“ vypadá na první poslech jednoznačně. Jenže slovo mohl má dva významy. Někdo ránu opravdu dostal, jiný jí byl svědkem. Z takové zkušenosti ale ještě neplyne, že šlo o dovolenou součást výuky. Rákoska mohla ležet po ruce, aniž pro ni existovalo oprávnění.
Zákaz je starší než Československo Konkrétní datum uvádí Národní pedagogické muzeum a knihovna J. A. Komenského : 20. srpna 1870. Tehdy vydané nařízení č. 105 říšského zákoníku obsahovalo školní a vyučovací řád pro obecné školy. Jeho paragraf 24 tělesné tresty nepřipouštěl. Ve stejném roce byly podle muzea zakázány také na gymnáziích. Nešlo tedy o novinku, se kterou přišla až republika po roce 1918.
https://www.retroradar.cz/prazske-trolejbusy-konec-navrat/
Zákaz navíc nezachycují jen dnešní historické přehledy. Už Ottův slovník naučný v hesle Bití z roku 1891 odkazoval na tentýž paragraf a vysvětloval, že bití je ve školství jako kázeňský trest vyloučeno. Představa, že zákaz vznikl teprve s moderními debatami o výchově, tak naráží i na dobovou encyklopedii.
Výslovný zákaz tělesných trestů obsahoval školní řád už v roce 1870, ještě za Rakouska-Uherska. Třídu z této éry připomíná přerovská muzejní expozice. Palickap / Wikimedia / CC BY-SA 3.0 / zmenšeno Pro první republiku je závěr muzea stejně jasný: tělesné tresty nebyly přípustné. Přísný učitel tedy neměl zvláštní právo sáhnout po facce jen proto, že stál před tabulí. Školní autorita a oprávnění bít žáky byly dvě různé věci.
Rákoska ze třídy nezmizela na povel Vydáním řádu ovšem staré návyky neskončily. Karel Rýdl a Helena Zitková v přehledové studii v časopise Pedagogika popisují, že se tělesné trestání objevovalo dál a úřady musely zákaz opakovaně připomínat. Proti zákazu protestovaly i některé učitelské spolky. Autoři zároveň upozorňují na rozdíl mezi předpisy a praxí doloženou paměťmi i dobovým tiskem. Změna pravidel zkrátka nepřestavěla každou třídu přes noc.
https://www.retroradar.cz/magnetofonova-audiokazeta-emgeton-pretaceni-tuzkou-historie/
Konkrétní lidskou zkušenost zachytil Český rozhlas v reportáži z roku 2014 . Zdeněk Svěrák v ní vzpomínal, že ho rákoska provázela dětstvím ve škole i doma. Školní zážitky později promítl do scénáře Obecné školy. Filmový Igor Hnízdo je umělecká postava, Svěrákova vzpomínka v reportáži je však skutečné svědectví.
Ve stejné reportáži historik pedagogického muzea Jan Šimek připomněl zákaz z roku 1870 a současně popsal vlastní zkušenost s fackující matematikářkou. V jediném rozhovoru se tak potkává znalost předpisu a zážitek z jeho porušování. Jedno druhé neruší.
Vzpomínka na tělesný trest dokládá zkušenost konkrétního člověka, sama však neprokazuje, že jej učitel směl použít. Snímek zachycuje muzejní rekonstrukci třídy z 50. let. Palickap / Wikimedia / CC BY-SA 4.0 / zmenšeno Vzpomínka není paragraf Pamětníkovi není potřeba vysvětlovat, že ránu nedostal, když ji dostal. Přesnější je rozlišit dvě otázky: co se v jeho škole odehrálo a co tehdejší pravidla dovolovala. Jednotlivá vzpomínka také neříká, jak se chovali učitelé v ostatních školách. K tomu by bylo potřeba víc než jeden příběh, byť sebelepšího vypravěče.
Podobné rozlišení předpisu a zkušenosti potřebuje i příběh leváků ve škole a pokynu z roku 1967 . Jinou stránku školní každodennosti připomíná historie plnicích per a zmizíku . Pomůcka, zvyk a nařízení mají každý svůj příběh.
U vzpomínky na školní trest proto stojí za to zachovat rok, místo i okolnosti. „Stalo se mi to“ je cenné svědectví. Dovětek „a učitel na to měl právo“ už potřebuje vlastní důkaz.