ROZHOVOR. Moderátor, novinář a teoretik médií Václav Moravec na zářijovém Večírku s Přítomností mluvil o proměně České televize, smyslu médií veřejné služby, sporu o zvaní Tomia Okamury i o tom, proč podle něj veřejnoprávní žurnalistika nemůže rezignovat na pravdivost, redakční autonomii a schopnost korigovat veřejnou debatu. Večírek, který se odehrál ještě před „hlasováním ve 4:36“, moderoval šéfredaktor Přítomnosti Petr Fischer.
Jak hodnotíš současnou situaci v České televizi? Naznačuješ, že problém je mimo jiné v osobnostech – že část lidí ve vedení není dostatečně silná na to, aby ustála něco takového jako veřejnoprávnost, dokázala ji přesně vymezit a rozuměla tomu, proč se má bránit. Je to tak?
Ano. Myslím, že právě to dnes v managementu převažuje. Zažil jsem Jiřího Janečka. Nebyl to velký bojovník, ale nechával lidem prostor. Za něj přišly i do ČT24 silné osobnosti. Z české redakce BBC přešla řada lidí do České televize nebo Českého rozhlasu – ty, Martin Řezníček, Bob Vostal, přišel i Jindřich Šídlo a další. Redakce tehdy byla plná výrazných lidí.
Michal Petrov si tím z pohledu Petra Mrzeny vytvořil „pytel blech“, protože jsme všichni říkali: Tohle nesmíš, tady nám do práce nikdo nesmí zasahovat, jsme autonomní. Ty jsi chtěl víc peněz na kulturu, každý měl nějaký požadavek a byl ochoten se za něj přít. To je přesně prostředí, které silná veřejnoprávní redakce potřebuje. Pak ale může přijít management, který se stane konformním a začne ty osobnosti rozmělňovat. Pro mě je například nepochopitelné stírání hranice mezi zpravodajstvím a publicistikou, kdy lidé spojení s hlavní zpravodajskou relací současně moderují nedělní politickou debatu.
Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.
Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek je redakční.
Mně to připadalo podobně. Mluvil jsem až o znehodnocení těch lidí. Tehdy se to ovšem vydávalo za potvrzení jejich síly – že zvládnou všechno a mohou být univerzálními tvářemi televize.
Proto tvrdím, že Český rozhlas Plus dnes dělá lepší veřejnou službu než Česká televize. Petr Mrzena nebo Michal Kubal by možná řekli, že to říkám jako zhrzený zaměstnanec. Nejsem zhrzený. Na rozdíl od nich jsem uměl odejít. Podívej se i na dramatickou tvorbu. Ondřej Aust mě upozornil, že už předtím, než Petr Dvořák neobhájil funkci generálního ředitele, začali z České televize odcházet zajímaví tvůrci a přesouvali se například k Oneplay nebo na Primu. Když dnes sleduješ seriály jako Monyová nebo Studna, jsou v mnoha ohledech progresivnější v televizním výrazu. A právě tohle veřejnoprávní televizi uniká.
Podívej se na dnešní Události. Podle mě v nich přibývá soft news – témat typu pomrzlé meruňky – na úkor složitějších politických a společenských témat. A to může přesně vyhovovat těm, kteří chtějí společnost posouvat autoritativnějším směrem.
Mě zajímá, jestli lidé, které považuješ za konformní vůči politikům a kteří podle tebe dostatečně nechápou veřejnoprávní roli televize, dokážou instituci ubránit před politickým tlakem?
Myslím, že ne, protože jsme se oslabovali postupně. A sám přemýšlím, jestli jsem k tomu nepřispěl tím, že jsem nebyl hlasitější v době sporu kolem Daniely Drtinové a dalších kolegů. Mediálně se tehdy všechno zjednodušilo na to, že Daniela upozorňuje na zásahy do konkrétních reportáží. Dodnes mě zasahuje, že se většina tehdejších stěžovatelů ke svým jménům veřejně nepřihlásila. Říkám si, že buď jsem neměl podepisovat prohlášení na podporu vedení zpravodajství, kterému se tehdy přezdívalo „Anticharta“, anebo jsem současně měl jasně pojmenovat konformismus a oportunismus Petra Mrzeny. Mě jako člověka z publicistiky se jeho řízení přímo netýkalo, ale už tehdy jsem si myslel, že v té funkci nemá být.
S Milanem Uhdem jsme o tom později mluvili dlouze. Říkal, že Rada ČT měla velmi omezené možnosti něco dělat, pokud se novináři sami nepostaví za své tvrzení jménem. Jeho argument byl v podstatě: Jak máme jako Rada bojovat za svobodnou žurnalistiku, když samotní novináři nejsou ochotni svůj názor veřejně hájit? To mi dodnes připadá jako silný argument. Mrzí mě, že můj tehdejší podpis dostal zpětně jiný význam i tím, že Petr Mrzena dál kariérně rostl a stal se ředitelem divize zpravodajství a publicistiky. Podívej se na dnešní Události. Podle mě v nich přibývá soft news – témat typu pomrzlé meruňky – na úkor složitějších politických a společenských témat. A to může přesně vyhovovat těm, kteří chtějí společnost posouvat autoritativnějším směrem: nedělejte těžká politická témata, dělejte spotřebitelský servis.
Souhlasím. Byl to ostatně jeden z důvodů, proč jsem nechtěl být součástí zpravodajství, které se tímto směrem posouvá. Zaměřuje se na okrajovější věci, o nichž se říká, že „zajímají lidi“, a emoci zesiluje filmovým střihem nebo výraznými stand-upy. Forma pak odvádí pozornost od obsahu. Proč podle tebe Petr Dvořák takový směr podporoval? Když dnes přepínám mezi zpravodajstvím Novy a ČT, někdy je rozdíl překvapivě malý. A pak samozřejmě vzniká otázka: K čemu veřejnoprávnost, když to dělají podobně jako Nova nebo Prima?
Tomu také nerozumím. S Petrem Dvořákem jsme v kontaktu a nedávno jsme spolu byli na obědě. Je mu líto, kam se podle něj televize po jeho odchodu dostala. Řekl jsem mu: Petře, ale to jsou vaši manažeři – Fridrich, Chudárek, Mrzena. Buď jste si vybral lidi, kteří dokázali plnit vaše zadání, když televize rozvíjela dramatickou tvorbu a přicházela s odvážnými věcmi, ale sami od sebe jsou konformní; anebo je v tom jiný problém.
Když se kdysi měnily Události a prodlužovala se jejich stopáž, Petr Dvořák chtěl, abych je také moderoval. Odmítl jsem. Řekl mi, že nové Události budou mít kolem padesáti minut. Já se ptal: A co tam budete tak dlouho vysílat? Moje představa byla opačná. Česká televize se podle mě nedokázala dost přizpůsobit proměněnému životnímu stylu. Proč trvat na hlavních zprávách v sedm? Proč je nedat například ve dvacet hodin na dvacet minut, podobně jako německá ZDF, a vybrat skutečně nejdůležitější události dne?
To by pak zase někdo mohl říct, že je to nuda!
Ale proč by to měla být nuda? Divák dostane přehled podstatných věcí bez herectví reportérů a bez nucených stand-upů u každé nehody na D1. Za dvacet minut ví, co je důležité, a může se věnovat něčemu jinému. Stejně jsme kdysi slýchali, že se nikdo nebude dívat na Fokus. Andrea Majstorovičová přišla s myšlenkou, že po zrušení tematických večerů na Dvojce uděláme na ČT24 jednou měsíčně dvouhodinový monotematický pořad s různými úhly pohledu. Nakonec měl kolem 150 tisíc diváků, v daném vysílacím okně výrazně zvyšoval sledovanost a dožil se stovky dílů. Dokud něco nezkusíš, nevíš.
Petr Dvořák tehdy namítal, že kdybychom hlavní zprávy zkrátili, mohl by někdo napsat, že Česká televize má kratší zpravodajství než komerční stanice. Já mu odpovídal, že po mně nemůže chtít moderování padesátiminutové relace, v níž se nutně objeví i reportáže typu odbahnění Labe.
Kdyby byl člověk paranoidní, řekl by si, že lobbisticko-politické kruhy kolem Rady (které nepochybně souvisí s Pavlem Tykačem a s SPD, ANO, Jaroslavem Faltýnkem, Petrem Fialou, KSČM, a teď to jsou Motoristé financovaní z Institutu Václava Klause) postupně posouvají hranice toho, co si mohou dovolit
Petr Mrzena je tedy nepochybně výsledkem personální politiky Petra Dvořáka. Později mi Dvořák říkal, že ho překvapilo, že si Jan Souček Mrzenu ponechal. Podle něj generální ředitel, který chce mít silnou televizi, nemůže mít vedle sebe člověka, jenž funguje jako jakýsi stínový ředitel a intenzivně komunikuje s politiky. Myslím, že Souček toho později litoval. V době, kdy byl pod velkým tlakem části Rady ČT (L. X. Veselého a Pavla Matochy), si mě pozval. Já za ním přišel s tím, ať mi dá jednu důtku, druhou důtku a vyhodí mě. On mi naopak říkal, že jedním z tlaků je zamést pod koberec škodu spojenou s odvoláním dozorčí komise a druhým „sejmout“ mě z Otázek, což prý dělat nechce. Řekl jsem mu: Teď už je pozdě. Zrušil jste 168 hodin, máte tam Petra Mrzenu, který může být dalším kandidátem na generálního ředitele, a vy jste politicky mrtvý muž, jen si to ještě nepřipouštíte. O několik měsíců později byl odvolán.
Rozebíráme tu teď velmi jemnou vnitřní politiku České televize…
Ale právě na ní je vidět, jak lze instituci oslabovat! Kdyby byl člověk paranoidní, řekl by si, že lobbisticko-politické kruhy kolem Rady (které nepochybně souvisí s Pavlem Tykačem a s SPD, ANO, Jaroslavem Faltýnkem, Petrem Fialou, KSČM, a teď to jsou Motoristé financovaní z Institutu Václava Klause) postupně posouvají hranice toho, co si mohou dovolit. Když médium nemá silný management, jde to salámovou metodou. Nepotřebuješ slovenskou cestu – rychle všechno vymést a změnit zákon. Stačí po jednotlivých kolečkách: řekneš, že Nora Fridrichová je aktivistka, zrušíš 168 hodin. Začneš tlačit na Moravce. Zrušíš samostatnou ekonomickou redakci a sloučíš ji s domácí. A nastane to, čemu říkám imploze: televize chřadne zevnitř. Od roku 2023 to podle mě vidíš na dramatické tvorbě i ve zpravodajství.
Ubývá energie a tvůrčí síla. Ale pojďme k tvému pojetí veřejnoprávnosti. Když jsi odcházel, byl jsi kritizován právě za to, že její principy porušuješ tím, že odmítáš zvát Tomia Okamuru. Lidé, kteří v televizi zůstali a chtějí ji hájit, říkali: Nemůžeš se sám rozhodnout, že předsedu parlamentní strany nepozveš. Kde podle tebe leží hranice?
Vítek Kolář (bývalý šéfredaktor české redakce BBC World Service, pozn. red.) mě v předmluvě mé knihy VM – Vlastním hlasem (Czech News Center 2026) zařadil v dobrém smyslu do staré školy – do něčeho, co možná umírá a já se to snažím hájit. Napsal, že mě poznal jako člověka, který přišel z Frekvence 1 a Evropy 2 a BBC ho zkultivovala. Šest let v české redakci BBC byla podle mě nejlepší škola žurnalistiky, jakou jsme mohli dostat. Byla to kultivace velkou institucí, při všech chybách a otřesech, kterými dnes BBC prochází pod tlakem technologické změny, sociálních sítí a umělé inteligence. V mých očích je veřejná služba obhajobou humanismu, demokratických hodnot a redakční autonomie. Když se po krizi České televize v roce 2001 vytvářel Kodex ČT, přebíral řadu principů, které známe z BBC Editorial Guidelines – například důraz na redakční autonomii, profesní odpovědnost nebo možnost uplatnit výhradu svědomí.
Honza Moláček je v tom zajímavý příklad. U Marie Bastlové nejdřív řekl, že Moravec měl Okamuru pozvat, a vzápětí popsal, jak nebezpečné je ustoupit jeho způsobu politického tlaku. A po tom rozhovoru se od něj televize sama veřejně distancovala.
A v tomhle rámci podle tebe Okamura do Otázek nepatřil?
Přesně. V materiálech ministerstva vnitra věnovaných extremismu byl Tomio Okamura zmiňován v souvislosti s výroky podněcujícími xenofobní či rasistické nálady. Tím argumentovala Andrea Majstorovičová. Říkala: Máme tu oficiální dokument státu a musíme řešit, co z toho vyplývá pro Kodex ČT a pro předběžnou opatrnost. Já jsem byl v tomhle vlastně větší oportunista. Říkal jsem jí: Andreo, nejsi v Chorvatsku, jsi v českém prostředí. Okamžitě se z toho udělá, že mám vůči Okamurovi osobní problém. Nedokážeme veřejnosti vysvětlit, že jde o redakční a hodnotové rozhodnutí. A přesně to se pak stalo.
Mrzelo mě, když mi krátce před odchodem volal Dan Stach a říkal, že tomu také nerozumí. Podobně mluvili Jan Moláček a další. Já jim přitom na chodbách vysvětloval: Svůj boj na Kavčích horách jsem už prohrál, ale po vás půjdou podobnými metodami. A Honza Moláček je v tom zajímavý příklad. U Marie Bastlové nejdřív řekl, že Moravec měl Okamuru pozvat, a vzápětí popsal, jak nebezpečné je ustoupit jeho způsobu politického tlaku. A po tom rozhovoru se od něj televize sama veřejně distancovala. Něco podobného se stalo mně po rozhovoru s Renatou Kalenskou, kdy Hynek Chudárek na intranetu psal, že poškozuji Českou televizi. Proto jsem Honzovi říkal: Moláčku, po mně seš na řadě ty, Martin Řezníček a další. Protože už si vyzkoušeli ten model. Vyzkoušeli ho u Nory, u Ondřeje Stratilíka a u dalších.
Hlavní protiargument byl jednoduchý: veřejnoprávní médium patří všem koncesionářům. Jsou mezi nimi i voliči SPD a mají právo vidět ve vysílání reprezentaci, která rozhoduje v parlamentu nebo ve vládě. Zaměstnanec média veřejné služby si tedy podle této logiky nemůže dovolit významného politika nezvat. Ty ale říkáš: Je tu Kodex a jeho hodnotová preambule. Proč si myslíš, že to velká část lidí nevnímá?
Protože převládá představa, že jakmile je někdo významným aktérem politické scény, veřejnoprávní médium má automaticky povinnost dát mu prostor. Já si to nemyslím. Záleží i na metodách, které politik používá. Vezmi si volbu členů mediálních rad. Má být nepolitická, ale ve skutečnosti je kvazipolitická. Tomio Okamura po zvolení Luboše Xavera Veselého, Pavla Matochy a Hany Lipovské veřejně mluvil o tom, že „jejich“ kandidáti byli zvoleni do Rady ČT. Když zároveň politik opakovaně kádruje konkrétní novináře, televize se jich nezastane a jeho spojenci v Radě to otevírají, management postupně ustupuje. Okamura podle mě ukázal zranitelnost systému.
Ano, ten spor jsem prohrál, protože jsem nebyl schopný symbolickou rovinu dostatečně vysvětlit. Když se mě ptal Dan Stach, říkal jsem mu: Kde bude hranice? Začne někdo čárkovat, jestli dostávají dost prostoru i odpůrci očkování? Věda se po covidu stala velkým politickým tématem a tlak na mechanické zastoupení „všech názorů“ se může přenést i tam. A právě tady mám jasnou hranici: médium veřejné služby, i kdyby proti němu stála většina společnosti, nemá přispívat k epistemické krizi. Nemá erodovat poznání.
To byl i můj spor s Michalem Kubalem. On v určité debatě spojoval objektivitu především s vyvážeností. Já říkám, že objektivita v mém pojetí znamená pravdivost a nestrannost. Nestraníš žádné ideologii, pokrýváš relevantní politické a společenské proudy, ale současně se držíš faktů a jejich významu. Problém je, když se začne všechno převádět na čárkování. Už samotnou zastupitelskou demokracii často redukujeme na Poslaneckou sněmovnu, jako by neexistoval Senát nebo kraje. Pak někdo řekne: Chci předsedy a místopředsedy stran, protože Moravec tam neměl předsedu. Přitom jsme s Hankou Andělovou poslední roky opravdu vedli tabulky a hlídali zastoupení SPD, aby nám v delším období vycházelo.
Rolí novináře není posadit proti sobě dva lidi, kteří každý pronesou jiný nesmysl, a dát oběma přesně třicet vteřin. To veřejnou službu eroduje. Máme se držet faktů a umět nepravdivé výroky korigovat.
Tlak na veřejnoprávní média ale není jen politický. Týká se i toho, co jsi nazval pravdivostí a humanistickým rámcem. Společnost dnes o pravdě přemýšlí jinak. Už není samozřejmé, že autoritu má instituce nebo odborník; mnohem víc se o tom veřejně vyjednává. Celý prostor toho, co považujeme za pravdu, se rozmazává. Lidé pak médiím říkají: Vytváříte obraz světa podle svých hodnot, ale ty nejsou univerzální ani věčné. Chceme, aby byly zastoupeny i jiné obrazy světa. Tenhle tlak může být nakonec ještě silnější než přímý politický zásah.
Jenže společenská smlouva o médiích veřejné služby přece obsahuje požadavek objektivity.
Ano, ale ta objektivita dlouho stála i na sdíleném předpokladu, že odborník něčemu rozumí a že vědecký diskurs dává jeho tvrzení určitou váhu. Existovala důvěra v instituce poznání. Minimálně od covidu se tahle dohoda ale rozklížila?
Pokud se, Petře, ale většina společnosti shodne, že média veřejné služby nemají upřednostňovat věci poznané a pravdivé, pak je vlastně nemusíme mít! Protože pak budou jen zesilovat to, co už dělají sociální sítě. A právě v tom jsem se s velkou částí managementu České televize neshodoval.
Jenže člověk pak namítne: Ve světě je velká demonstrace a Česká televize o ní neinformuje, protože její redakční filtr ji nepovažuje za dost důležitou. Publikum má pocit, že dostává falešný obraz světa. Taková námitka se vyvrací těžko. Co s tím?
Na besedách to vysvětluji přes samotnou novinářskou profesi. Rolí novináře není posadit proti sobě dva lidi, kteří každý pronesou jiný nesmysl, a dát oběma přesně třicet vteřin. To veřejnou službu eroduje. Máme se držet faktů a umět nepravdivé výroky korigovat. Jinak moderátora ani nepotřebuješ. To byla vždycky představa Václava Klause: dva hráči, šachové hodiny a moderátor jen překáží. Když ale moderátor oponuje, často se mu řekne, že prosazuje sám sebe. Ne. Jeho úkolem je prosazovat fakta. Když jeden host blábolí a druhý také, musí korigovat oba. Současně uznávám, že je to čím dál těžší, protože do epistemické krize částečně spadla i věda. I v ní najdeš lidi, kteří zpochybňují poznané věci.
Dnes mám pocit, že do řady tvrdých témat jako první jdou spíš Seznam Zprávy nebo jednotliví investigativní novináři. O Reportérech ČT se už nemluví jako o pořadu, který by pravidelně obtěžoval mocné.
Jak jsi říkal, dřív nám BBC dávala rámec, v němž bylo jasnější, za čím stojíme, a existovala větší důvěra, že lidé, kteří se tématu dlouhodobě věnují, nabízejí něco důležitého, podle čeho se lze orientovat. Ale tuhle orientaci ztrácíme. Média mohou udělat mnoho, aby ji udržela, ale je to ještě možné v době sociálních sítí, které dokážou rozemlít i veřejnoprávní prostředí?
Myslím, že pořád musíš mít svoje hodnoty a podle nich se odlišovat. Peklo nastává, když začneš i Události České televize podřizovat logice soft news, na ČT24 sleduješ v reálném čase metriky klikání a z veřejné služby začneš dělat clickbaitovou (podbízivou) žurnalistiku. Tím podle mě ještě víc oslabíš důvěru té části společnosti, která je ochotná veřejnou službu hájit. Lidé si řeknou: Vždyť je to podobné Nově. A jestli Nova, respektive Oneplay, začne zároveň dělat kvalitní dramatickou tvorbu, Česká televize sama dodává argumenty Andreji Babišovi a všem, kteří zpochybňují její smysl a financování. Podobně je to s investigativou. Dnes mám pocit, že do řady tvrdých témat jako první jdou spíš Seznam Zprávy nebo jednotliví investigativní novináři. O Reportérech ČT se už nemluví jako o pořadu, který by pravidelně obtěžoval mocné. Často přijdou s tématem až poté, co ho někdo jiný otevře. To pak není průlomová investigativa, ale spíš dodatečné shrnutí.
Vidíš tedy nějakou naději v tom, že se žurnalistika může dál držet kritérií, která dřív považovala za určující, a přitom se učit nové způsoby komunikace? Že budeš takový „učenlivý boomer“ – boomer v základu, ale učenlivý ve způsobu, jak věci sdělovat?
Ano. Budu učenlivý boomer v tom, že využívám nové komunikační cesty a distribuuji jimi jiný druh žurnalistiky. Nechci se ale podřizovat logice clickbaitu. Když se dnes dívám na české mediální prostředí s odstupem, nejlepší veřejnou službu podle mě dělá Český rozhlas Plus. Navázal na tradici české redakce BBC a dokázal ji přenést do digitálního prostředí. Má silný YouTube, dobré sociální sítě a podcasty, které doplňují lineární vysílání. Možná právě proto soukromým rádiím vadí Český rozhlas víc, než vadí Nově a Primě Česká televize. To, jak rozhlas obsadil podcastový a digitální prostor, si podle mě zaslouží uznání. A tohle by veřejná služba měla dělat: nabízet alternativu k čistě komerční logice a brzdit rozpad a erozi společnosti. Českému rozhlasu Plus se podařilo vytvořit prostor, který přitahuje lidi, kteří o takový typ žurnalistiky stále stojí. A podle čísel jich rozhodně není málo.
