Jeho FB přátelé žili vcelku klidný a pohodový život, a tak jen četl o příhodách z rodin, které byly milé, obhlížel pár hezkých fotografií z přírody, fotografie z dovolených od moře, rybníků, z lesa.
Dnes na něj svítil vpravo nahoře červený bod, který označoval zprávu na messengeru. Dal tomu přednost a nahlédl zvědavě, co mu kdo může chtít. Ajta, musel přijmout nového zájemce o korespondenci. Rozklikl zprávu a četl:
"Dobrý den, vrátila jsem se domů ze zahraničí, konkrétně z USA, kde jsem žila po odstěhování s rodinou. Zůstala jsem ale sama, náš rodinný život se rozpadl, jsem rozvedená, děti dospěly a zůstaly tam. Váš účet zde na Facebooku mě zaujal, líbí se mi vaše texty, a také se mi na vaší fotografii líbíte jako muž. Snad jsem vás tímto neodradila a dovolíte mi, abychom si psali. Jmenuji se Jana Váchalová..."
Rozklikl její profil a její fotografie v něm vyvolala zrychlený tep srdce. Bože, taková krásná ženská, už sice ne nejmladší, ale přesně jeho typ, chytrý pohled, účes z krátkých, přiměřeně tónovaných vlasů, i jméno se mu líbilo - Jana Váchalová, stejný monogram jako jeho jméno, stejné křestní jméno, to je nějaké znamení…
Nemohl uvěřit, proč si vybrala právě jeho, cítil se už utahaně, staře, i když o sebe trochu pečoval, ale jeho forma, kdeže loňské sněhy jsou. Byl už nějaký čas vdovcem a na nový vztah nepomýšlel, když už, tak jen se navštěvovat či chodit někam za kulturou.
Na FB taková konkurence ve fešácích mužských, proč zrovna on? Musí pomalu, zklidňoval svoje poplašené srdce, přesvědčoval se, že uvěří tomu, že má o něj zájem bez postranních úmyslů, až za nějaký čas, nesmí se ukvapit, i když ona vypadá důvěryhodně, žádostivě...
Na fotografii na FB je zpodobněn, když byl poprvé a naposledy v posilovně, dobře to působí, jakoby tam byl týden, co týden a jinak o sobě toho na FB řekl opravdu minimum, nikdo nezná jeho adresu, věk, majetek, ať nemovitý, tak i movitý, ani výši konta v bankách, tak zájem o něj nemůže být zištný, říkal si a pochvaloval si, jak byl opatrný.
Tak tohle ráno bylo bezvadný, den se nastartoval skvěle, usmál se a s chutí dojedl snídani.
xxx
Honza už dva měsíce zažíval nový život s Janou, ten se mu převrátil nohama vzhůru v momentě, kdy se poprvé sešli v kavárně Slávie, a pak už jen u něj doma. S radostí zjistil, že je ještě muž se vším všudy a k tomuto zjišťování docházelo pokaždé, když Jana za ním přijela do bytu v Podolí.
Byl rád, že Jana ještě nevěděla, že celý pětipatrový, krásně zrekonstruovaný podolský činžák, ve kterém Honza bydlel v posledním patře, v bytě o velikosti bytů dvou s terasou, ze které byl krásný výhled až na vyšehradské věže kostela, na Vltavu, prostě na Prahu, Honza zdědil a tudíž byl živ z vybírání činží. Takto si byl jistý, že jí jde jen o něj, že si myslí, že má byt v pronájmu.
Dnes to byl den, kdy jí chtěl požádat, aby se k němu nastěhovala, ale byl si vědom toho, že už ji tedy musí seznámit s jeho majetkovými poměry, tedy zatím jen s tou nemovitostí, zbytek si ještě nechá pro sebe.
Po obědě se ještě vypravil do vedlejšího krámku pro zapomenutou šunku, kterou chtěl zamíchat ráno k snídani do míchaných vajíček. Před domem potkal nájemnici z druhého patra, která se vracela domů, příjemnou paní a jemu nezadluženou, nájem se svým mužem a dvěma dětmi platili včas a přesně.
Mile se pozdravili, popřáli si hezké počasí a než se rozeběhli každý po svém, přemohlo ho to radostné těšení a svěřil se sousedce, že možná sousedka dostane novou sousedku a že doufá, že budou jejich rodiny, byť ta jeho budoucí jen dvoučlenná, spolu dobře vycházet. Sousedka, paní Dana Korecká, tu novinu radostně přijala a řekla, že mu to ze srdce přeje.
Honza se na Janu těšil, jak malé dítě na zmrzlinu, na konferenční stolek k připraveným parádním, cibulakovým hrníčkům na kávu přidal vázičku s rudými růžemi, v ledničce se chladily dvě láhve šampaňského, čekaly chlebíčky a dort s tím, že na večeři půjdou do blízké restaurace, jako již byli několikrát. V krabičce měl pro Janu dárek, zlaté náušnice a doufal, že se jí budou líbit.
xxx
Bylo půl druhé a u nájemkyně bytu v prvním patře, v činžáku v Podolí, jehož majitelem byl Jan Vejvoda, seděla v křesle Jana Váchalová a proti ní na gauči její sestra Dana Korecká.
„Tak Jano, dneska už to přijde, potkala jsem Vejvodu a dneska tě požádá, aby ses k němu nastěhovala a na tobě bude záležet, kdy bude i svatba. Měla bys mi být do smrti vděčná, že jsem dostala ten nápad, jak ti zařídit bydlení v Praze a ještě ke všemu v Podolí, aniž bys vynaložila korunu, když ses vrátila z Ameriky s nahým zadkem. Máš kliku, že jsem na Facebooku a Vejvoda to neví. Ten plán, jak tě k němu dostat, co mě napadl, nám hezky vyšel. A taky časem vyřešíš naše nájemné," smála se Dana. "Jenže to nesmíš zkazit, hezky pomalu, na všechno je čas, musíš postupovat kousek po kousku."
Jana se usmívala a dala Daně pusu na tvář. "Jsem šťastná několikanásobně, protože se nejen vyřešil můj problém s bydlením, ale navíc - zamilovala jsem se, Honza je opravdu pro mě ta pravá výhra, i kdyby to byl muž bez činžáku, budu o něj s láskou pečovat a na společný život s ním se moc těším. A sestřičko, nájemné platit budeš, ale neboj, zvyšovat vám ho nebudeme."
Byly za dvě minuty dvě, když Jana stoupala po schodech do posledního patra lehce a rychle, jak ji láska nadnášela. Byly přesně dvě hodiny, když u Honzových dveří stiskla zvonek.
Co Facebook dal a také vzal
Honza uklidil koupenou šunku do ledničky a než odbila druhá hodina, prošel si ještě novinky na Facebooku. Ten mu nabídl fotografie nových přátel a on s údivem hleděl na jednu z nich, fotografii svojí sousedky z prvního patra, Dany Korecké.
Procházel její profil, až narazil na začátek nového roku, kde objevil překvapení jako hrom. Jeho Jana tam byla na fotografii s kyticí a přála celé rodině šťastný nový rok s podpisem – tvoje americká sestřička Jana. Tento text úplně stačil. Vzpomněl si, jak mu sousedka na chodbě přála novou rodinu: "Ze srdce vám to přeju..."
Cítil se, jako by ho polila ledová sprcha, protože teď už si dal dohromady, jak ho Jana "nezištně" vypátrala. Přemýšlel, jak se k této situaci postavit, zda má chtít po Janě vůbec nějaké vysvětlení, ale řekl si, že teď už by jí nemohl věřit ani pozdravení, natož nějaký upřímný cit, kdyby vůbec byl, tak proč se dál trápit. Co by se dozvěděl? To, co už teď ví. Normální pokus o sblížení by přece hned na počátku přiznala, vysvětlila by mu, jak se věci mají. Tady to byl jasný kalkul, o jeho vlastnictví domu už od svojí sestry věděla...
Měl se stát hlupákem roku a kdo ví, jak by ve své zamilovanosti dopadl, a i kdyby se Jana do něj třeba i zamilovala, nemohl by jí to věřit, pořád by tu mezi nimi byl ten prvotní pokus, jak se dostat k jeho majetku a ne k němu samotnému.
Byly přesně dvě hodiny, když zazněl zvonek u jeho dveří.
Honza se rozhodl, že o žádné vysvětlování nestojí a dveře neotevřel. Zvonek přestal drnčet a ozval se zvonek v mobilu. Vzal mobil a vypnul ho. Pak jméno a číslo Jany zablokoval. A aby bylo jasno, napsal sousedce do messengeru: "Řekněte svojí sestře Janě, že mě už dále nemá obtěžovat, ať se nepokouší mě jakkoliv kontaktovat. Vy si urychleně hledejte nový byt a co nejdříve se z něho vystěhujte! Máte výpověď se lhůtou podle smlouvy."
Pak sklidil parádní hrníčky na kafe, otevřel si láhev šampaňského, jednu pěkně po druhé, vyndal z ledničky chlebíčky a dort, pustil si film s Vlastou Burianem "Když Burián prášil" a dal se do jídla a pití. Za hodinu bylo hotovo, obě láhve prázdné, po chlebíčcích jen prázdný tác, zbyl jen kousek dortu a Burian už prášil jen sám pro sebe.
Honza zmožen jídlem a šampaňským spal a vůbec se netěšil, až se probudí…