Ne, nebyli jsme opilí, natož zdrogovaní, chtělo to jen špetku odvahy a smyslu pro humor. Možná by se to dalo nazvat i jako nápad zahrát postelovou scénku v drobném divadelním vystoupení pro náhodné diváky, kteří něco takového rozhodně nečekají, a pozorovat, jak na to zareagují. Předešlu jen, že mravnostní policii na nás kupodivu nikdo nezavolal.
Ale teď raději od začátku.
„Dobré ránko, lásko, jak ses mi vyspinkala? Mohu ti uvařit kávu? A... a proč tak opatrně chodíš, stalo se něco?“ Uvítal jsem onoho sobotního rána svou Soňu poté, co jsem byl vytažen z pelechu kočkami za účelem neodkladného nakrmení dřív než ona a všiml si jejího poněkud toporného sestupu po schodech z podkroví.
„Ahoj, mlask (lehká ranní pusa), jo kafe si dám ráda, ale napřed si udělám snídani. Víš, nějak jsem se přeležela a mám ztuhlá záda,“ dostalo se mi odpovědi. Následné kafe bylo fajn, ale ve finále si má drahá musela vzít prášek, aby mohla normálně fungovat, a k tomu takový ten rovnací límec okolo krku. Určitě víte, co mám na mysli.
Když se podobný obrázek několikrát nepravidelně po sobě zopakoval bez ohledu na to, zda šlo o víkend a poklidnou kávu nebo o všední den s úprkem do práce, nastal čas celou situaci nějak řešit.
„Potřebuju nutně novou matraci, ta moje je proleželá, už není tak tvárná jako dřív a já mám pocit, jako bych se vyspala na vězeňské pryčně. Ty ji potřebuješ taky, i když to zatím nevíš,“ rozhodla má zákonná. A to si pište, že když žena učiní rozhodnutí podobného typu, tak má samozřejmě pravdu a mužovou povinností je jí vyhovět. Vlastně nevím, proč vám to vykládám, když vy ženáči to určitě znáte a vaše nejdražší polovice tuplem.
Ať tak či tak, nastalo údobí velkého shánění. Kdo by si myslel, že dnes je nakupování jednoduché, prostě přijdete do krámu, ukážete na jeden z dvaceti nabízených typů požadovaného zboží a rovnou si ho odnesete, ten by se hluboce mýlil. Nebo snad po internetu? Matraci? Bez pohledu na vlastní oči a omaku na vlastní ruce? Tak to už teda ani náhodou.
Zkrátka a dobře v jednom krámu zřejmě prodávali zboží pro trpaslíky, všechny matrace byly podměrečné jako špatně načepované pivo a my je při představě vaklání v rámu postele rovnou zavrhli.
„No jo, na omak to sice vypadá dobře, dokonce to má studenou pěnu, paměť a bůhví co ještě, ale jestli se mi na tom bude dobře spát a ráno se neprobudím celá rozlámaná, to fakt netuším,“ zhodnotila Soňa nabídku matrací v další prodejně.
Třetí, čtvrtí a další obchody dopadly podobně, už jsme se pomalu rozhodli, že to vzdáme, ale pak jsme dali příležitost ještě poslednímu.
Příjemná usměvavá odbornice přes matrace nám poskytla obsáhlý výklad o tom, nač je ten který kousek dobrý, z čeho je vyroben a na co si je u něj potřeba dát pozor. „Klidně vybírejte, a pokud se vám něco zalíbí, zamávejte na mě, budu támhle. Jo, a pokud byste chtěli, můžete si na ně i lehnout, abyste si je vyzkoušeli,“ uzavřela svá slova a přesunula se k dalším zákazníkům.
Nebudu vás zdržovat popisem jednotlivých kousků, řeknu jen, že jsme si nakonec vybrali žhavého matracového favorita a rozhodli se ho na místě otestovat vlastními těly. A když už jednou do postele, tak se vším všudy.
Objal jsem svou drahou, hluboce políbil, vzal okolo pasu a, inu přiznám se, trochu víc nahlas než bylo třeba, prohlásil: „Pojď, lásko moje krásná, půjdeme si na chvilku lehnout a uděláme si to dneska opravdu něžné a romantické.“
„S tebou ráda,“ trochu se začervenala Soňa a nechala se odvést k posteli s inkriminovanou matrací. Já mezitím poněkud neromanticky po očku sledoval reakci náhodných diváků.
No a pak? Co bylo dál? Musím se sklopenýma ušima přiznat, že jsem břídil, vybalit svou drahou pomaličku ze šatů a dovést vše do hříšně milostného konce jsem se prostě neodvážil. Takže se žádné porno nekonalo, jen jsme se zuli, prostě si lehli vedle sebe a na moment propletli ruce. Pak už se jen Soňa párkrát otočila, aby si potvrdila, že matrace je ta pravá a jediná správná, a tím to celé skončilo.
Nu a ostatní nakupující coby náhodní diváci? Potleskem nás teda neodměnili, neb vlastně ani nebylo za co, pískotem za nedokončenou postelovou scénku taky ne, ve skutečnosti si nás nikdo ani nevšimnul. V tu chvíli se mi chtělo říct, že jsou to nevděčníci, ale pak jsem jim to odpustil u vědomí, že je možná také bolí záda a oni úpěnlivě hledají matrace, na kterých by se jim dobře spalo.
Tohle se stalo před mnoha léty a já si k posledku všímám, že má drahá občas sestupuje z podkroví k sobotním a nedělním snídaním už zase opatrným krokem nebo s límcem okolo krku. Pomalu se tedy začínám připravovat na to, že jednoho krásného dne zopakuje onu dávnou větu o nutnosti nákupu nových matrací. Navzdory nebezpečí zdlouhavého výběru mi to nevadí, naopak se začínám těšit, že ji zas vezmu na veřejnosti do postele. Jen netuším, kam až budeme mít tentokrát odvahu to naše divadelní vystoupení dotáhnout.