Hangár pro letadlo na letišti v Hradčanech Betonový úkryt pro proudové vojenské letadlo, takzvaný ÚL, je součástí vojenského letiště Hradčany na Mimoňsku v okrese Česká Lípa. Někdejší předválečné polní letiště bylo upraveno na sklonku roku 1945 pomocí válečných zajatců pro potřeby ustupujícího Luftwaffe. V roce 1951 započala velkorysá výstavba moderního vojenského leteckého komplexu s betonovou vzletovou a přistávací plochou. Letiště po roce 1968 přešlo do využívání sovětského letectva.
„V souvislosti s tehdejšími standardy zde byly v 70. a 80. letech budovány polozapuštěné betonové bunkry pro proudová letadla. Úkryt vznikl při severozápadní hraně letiště mezi lety 1971 a 1972 na základě typového projektu Vojenského projektového ústavu Praha,“ popisuje výstavbu úkrytu Martin Ouhrabka z územního odborného pracoviště Národního památkového ústavu (NPÚ) v Liberci.
Vysoký stupeň autentičnosti vybraného hangáru představuje vhodný doklad vývoje letištních staveb a vojenského letectva v bývalém Československu a podtrhuje celkový historický význam hradčanského letiště.
Socha s příběhem, která se už něco naputovala Socha Osvobození vytvořená sochařem Josefem Václavem Pekárkem v roce 1925 má za sebou zajímavý příběh, který odráží složitý společenský vývoj naší země od vzniku republiky až po současnost. Původně se jednalo o vládní zakázku pro slavnostní salonek na Wilsonově, dnešním Hlavním nádraží v Praze. V průběhu druhé světové války byla socha uložena v depozitáři Národní galerie, odkud se v rámci nového osidlování pohraničí dostala v roce 1950 k nádraží v Liberci. V roce 1979 došlo ke změně jejího umístění, a to na zatravněný cíp křižovatky Husovy a Klášterní. Následně mezi lety 2011 a 2015 byla přemístěna do tzv. Zahrady vzpomínek. Zde setrvala až do roku 2023, kdy byla z iniciativy Spolku za estetiku veřejného prostoru navrácena zpět před nádraží.
„Vznikla jako socha Osvobození (Svobody) – dílo oslavující vznik samostatné republiky formou alegorické sochy s jejími typickými atributy – letícím sokolem a lipovou ratolestí. Poválečná doba v ní viděla sochu Míru či Dívku s holubicí. Její nezávadné mírové poselství jí bylo připisováno i po roce 1989 až po nedávnou současnost, kdy se podařilo rozklíčovat její pravou totožnost,“ popisuje ideu sochy Petra Šternová z územního odborného pracoviště v Liberci.
Zemědělská usedlost na Českolipsku Areál zemědělské usedlosti čp. 13 je situován v severozápadní části vsi Pavlovice u Jestřebí na Českolipsku. Obytný zděný dům doprovází torzo výminku a ohradní zeď. Usedlost stojí na místě s dlouhou stavební kontinuitou sahající k založení Pavlovic v průběhu první poloviny 14. století.
Současná podoba je výsledkem poslední rozsáhlejší stavební úpravy z let 1885 a 1886. Podle dochovaných plánů je autorem přestavby zednický mistr Anton Küsebauch z Dřevčič. Stavebníkem byl Wenzel Tamme, jehož iniciály W. T. a datace 1885 jsou dochovány ve vrcholu štítu domu. „Komplex staveb je významným a hodnotným celkem, který spoluvytváří historickou podobu návsi Pavlovic, které byly pro své intaktní dochování prohlášeny vesnickou památkovou zónou,“ hovoří o historickém významu vsi Pavlovice Ouhrabka.
Obilný a hořčičný vodní mlýn Někdejší obilný a hořčičný vodní mlýn čp. 30 s vodním dílem v obci Dětřichovec na Liberecku na Jindřichovickém potoce nalezneme ve střední části vsi. Kořeny tohoto patrového a částečně hrázděného mlýna sahají minimálně do konce 16. století. Výrazné stavební změny přinesla v poslední třetině 19. století instalace tzv. uměleckého mlecího složení a také pozdější instalace vodní turbíny.
Posledním mlynářem byl mezi lety 1922 až 1945 Alfred Hausmann. „Jde o jeden z mála dochovaných mlýnů s kompletním mlecím zařízením a částí vodního díla na Frýdlantsku. Představuje tak významný doklad vývoje venkovských mlýnů až do jejich útlumu po roce 1945,“ informuje o významu nové památky Ouhrabka.
Moderní stavba s hodnotným interiérem - Husův sbor Husův sbor čp. 665 v Turnově na Semilsku se nachází severovýchodně od náměstí Českého ráje a je situovaný na okraji turnovské čtvrti. „Vystavěn byl podle návrhu turnovského stavitele Vladimíra Krýše, jehož firma se podílela i na samotné stavbě. Dne 26. 9. 1937 došlo k položení základního kamene. Slavnostní otevření sboru se konalo 2. 7. 1939. Specifikem sboru je skutečnost, že vznikl jako přístavba k již stojícímu objektu postavenému jako rodinná vila,“ hovoří o zajímavé a atypicky umístěné výstavbě Petra Šternová, jež se dílem architekta Krýše dlouhodobě zabývá.
Konstruktivisticky laděná moderní stavba má i hodnotný interiér, na jehož výzdobě se podíleli profesoři železnobrodské sklářské školy. Návštěvníka zaujme především prosvětlený kříž kněžiště od Zdeňka Juny. Jeho čelní stěnu tvoří šest tabulí rubínového leptaného skla s vyobrazením hlav historických osobností, k jejichž odkazu se Církev československá husitská hlásí. Zajímavá jsou i boční okna lodi z pískovaného skla dle návrhu Emila Cimbury, která znázorňují postavy světové i české reformace.