ROZHOVOR. Drony už dlouho nejsou jen hračkou nebo pracovním nástrojem. Válka na Ukrajině ukázala, že i levný a snadno upravitelný stroj může sloužit k průzkumu, útoku i sabotáži. Evropská unie proto chystá nová pravidla a i Česko připravuje změny, které se týkají ochrany kritické infrastruktury. Kdo smí nebezpečný dron najít, rušit nebo sestřelit? A kdo pak odpovídá za škodu?
Jestli je nějaké slovo, které se v posledních letech naučili asi úplně všichni, je to dron. Malý stroj za pár tisíc korun dnes dokáže to, co donedávna vyžadovalo mnohem dražší a složitější vybavení.
Evropská unie proto od roku 2023 postupně skládá regulační rámec: pravidla pro civilní provoz, plány na ochranu kritické infrastruktury i strategii, jak drony a jejich zneužití vůbec odhalit. Česko k tomu chystá vlastní novelu zákona o civilním letectví.
Drony: EU zpřísňuje pravidla, Česko řeší, kdo je s | RSS.comRozhovor je písemnou verzí podcastu Bruselská setba. Připravují ho Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org spolu s advokátem a partnerem právní kanceláře Kinstellar Kamilem Blažkem.
Většina dronů nad 250 gramů, respektive jejich provozovatelé, se už nyní musí povinně registrovat, v rámci chystaného Drone Security Package, tedy balíčku dronové a protidronové bezpečnosti EU se zvažuje dokonce hranice 100 gramů. Co o tom víme?
Dnešní právní úprava dronů je roztříštěná a hodně se nechává na národních státech. Na úrovni EU ale existují dvě nařízení z roku 2019. Jedno stanoví technické požadavky, druhé provozní pravidla a kategorizaci dronů. Obsahuje právě i registrační povinnost, typicky od hmotnosti 250 gramů. Hmotnost ale není jediným kritériem. Registrace se vyžaduje i tehdy, když má i lehčí dron kameru schopnou zaznamenávat osobní údaje. Výjimku mají hračky: jejich kamera obvykle není natolik kvalitní, aby třeba z výšky přečetla poznávací značku.
Snižování hranice asi dává smysl, protože technologie se rychle zlepšují. Dnes vidíme stroje třeba maskované za hmyz, drony mohou nést nejrůznější zařízení a kamery jsou stále kvalitnější.
Má to svá pro i proti. Hranice 250 gramů vedla k tomu, že řada výrobců konstruovala své stroje těsně pod ní, aby nepodléhaly registrační povinnosti. Stroje o hmotnosti mezi 100 a 250 gramy jsou dnes běžné. Drony pod 100 gramů lze samozřejmě také vyrobit, ale bývají technologicky náročnější a dražší. Dnes mají i drony v pásmu 100 až 250 gramů dolet několik kilometrů, nesou kvalitní kameru, jsou volně dostupné a dají se maskovat. Právě takové se často objevovaly při incidentech u letišť a v jiných střežených oblastech. Nebyly registrované a nemusely mít tedy ani prostředek, který umožňuje jejich vzdálenou identifikaci.
Jsou všechny běžící, chystané nebo navrhované změny v oblasti dronů motivovány hlavně bezpečností? Nebo pokrývají i budoucí využití, jako je doručování zásilek, inspekce staveb nebo zemědělství?
Je to obojí. Akční plán pro drony je v tuto chvíli motivován primárně bezpečností a viditelnými hrozbami. Současně ale zaznívá, že je nutné chránit také dronovou ekonomiku. Je tu spousta výrobců, podnikatelských příležitostí i potřeba prosadit se proti zámořské a čínské konkurenci. Drony mají velkou budoucnost v logistice, dopravě a dalších oborech. Poslední změny jsou ale skutečně vedeny především bezpečnostními důvody.
Ještě k těm registracím. Častý protiargument zní: je hezké, že budou drony povinně registrované, ale zločinci nebo teroristé se přece registrovat nebudou.
To je pravda, ale ne celá. Pokud v množství dronů ve vzduchu víte, že velká většina je registrovaná a malá část ne, snáze rozpoznáte, na co se při ochraně zaměřit. Neznamená to ale, že by potenciální pachatelé nemohli zneužít i registrovaný dron, který si sami nepřivezli. Právo je tu ale od toho, aby určovalo hranici. Musí být černé na bílém jasné, co je legální a co už není. Pokud se neregistrovaný dron od určité hmotnosti někde pohybuje v rozporu s pravidly, je možné pak zákon také vynucovat.
Pokud dron po fyzickém nebo elektronickém zásahu spadne, může někoho zranit, poškodit auto, dům nebo dokonce vybuchnout, pokud nese výbušninu. Pak se bude posuzovat, zda byla obrana přiměřená vzhledem k následkům, které mohl dron způsobit.
Už zmíněný unijní akční plán se anglicky jmenuje Action Plan on Drone and Counter-Drone Security. Co obsahuje?
Je to plán, který zahrnuje více kroků. Jedním z nich je právě Drone Security Package, tedy plánovaná novelizace stávajících nařízení z roku 2019. Ta jsou přímo použitelná a Komise pak může vydávat další technické nebo provozní normy. To může být poměrně rychlý způsob, jak přijmout opatření pro celou EU. Vedle toho jsou i opatření měkčí povahy, i když ne zcela bez dopadů. Týkají se hlavně kritické infrastruktury, kdy vlastníci a provozovatelé kritické infrastruktury musí zpracovávat plány odolnosti, popisovat rizika a uvádět, jak na ně budou reagovat. Pokud u kritického objektu hrozí, že k němu přiletí dron a zasáhne jej, musí mít provozovatel plán, co s tím. Logicky z toho vyplývá, že se musí nějak bránit nebo se o obranu alespoň snažit. Součástí evropského přístupu mají být také pokyny, co je v protidronové ochraně považováno za dobrou praxi: rádiová detekce, použití sítí nebo možnost fyzického zneškodnění.
Ten unijní akční plán má čtyři pilíře: připravit, detekovat, reagovat a posílit obrannou připravenost. Ale česká ministerstva vnitra a dopravy už poslala 21. července do připomínkového řízení návrh zákona, který má právě posílit odolnost objektů kritické infrastruktury proti dronům. Je to v rámci novely zákona o civilním letectví a zákona o policii, účinná má být už od příštího července. Jsme tedy v tomhle napřed před plány EU?
Dá se říct, že jde o naši včasnou reakci. Byť se návrh týká zákona o civilním letectví, navazuje na přípravu předpisů k zákonu o kritické infrastruktuře. Je tam ale pořád řada nejasností. Kupříkladu jadernou elektrárnu, letiště nebo čističku odpadních vod provozuje firma, kde mají na starost ostrahu obvykle civilní zaměstnanci, lidé bez zvláštního statusu. Někdy mohou mít i zbraně, ale mají v zásadě stejný režim, jako každý jiný držitel zbrojního oprávnění. Provozovatel kritické infrastruktury má mít ale zároveň povinnost objekt chránit, ale vůči dronu zatím často nemůže udělat nic víc, než zavolat policii. To se má změnit. Návrh by měl těmto subjektům přidat práva a povinnosti v oblasti protidronové ochrany.
V návrhu stojí, že takový případný zákrok musí být nezbytný a přiměřený, musí chránit život, zdraví a majetek a minimalizovat nepřiměřenou újmu v okolí. To je hodně proměnných, které bude člověk rozhodující o zásahu posuzovat. Je to riziko i pro firmu, která objekt provozuje? Když sestřelí dron a ponese za to odpovědnost?
Určitě. Zmínil bych tu francouzskou úpravu. Tam se vedla velká diskuse právě o tom, zda lze podobné oprávnění svěřit nestátním soukromým subjektům. Francouzská ústavní rada to dlouho analyzovala a dospěla k tomu, že taková výjimka je přípustná, pokud jsou pravomoci omezené na konkrétní místa, tedy striktně geograficky. U nás by měl tedy Úřad pro civilní letectví vymezovat, kde přesně by se režim uplatnil.
Jako inspirace se někdy uvádějí Spojené státy, kde zásah vlastníka kritické infrastruktury se pro účely odpovědnosti za určitých podmínek považuje za jednání federální vlády, pokud nešlo o hrubou nedbalost nebo úmysl.
Jak si to máme představit v praxi? Má firma provozující objekt kritické infrastruktury zasahovat antidronovým systémem, jiným dronem proti dronu, nebo třeba člověkem s brokovnicí?
Bylo by velmi vhodné, aby vznikla metodika, která popíše vhodné a přiměřené prostředky. To bude otázka dalšího vývoje. Zákon zatím pracuje především s přiměřeností zásahu. Později může pravidla vykládat i správní a soudní praxe. Ze zákona by mělo plynout, že dron se musí nacházet v prostoru se zvláštním režimem, přímo nad místem, kde subjekt kritické infrastruktury vykonává opatření fyzické bezpečnosti. Současně musí existovat indicie bezprostředně hrozící újmy, která zásah ospravedlní. Počítá se také s ohlašováním a dokumentací akce.
A pokud jde o použité prostředky?
Ty mohou být různé: od elektronického rušení až po fyzickou likvidaci. Tady ale narážíme na problém, který návrh zatím neřeší. Pokud dron po fyzickém nebo elektronickém zásahu spadne, může někoho zranit, poškodit auto, dům nebo dokonce vybuchnout, pokud nese výbušninu. Pak se bude posuzovat, zda byla obrana přiměřená vzhledem k následkům, které mohla způsobit. Příklad: pokud chráníte uprostřed zástavby například kogenerační stanici o výkonu 20 megawattů, v jejímž okolí jsou školy a školky, je otázka, zda je přiměřené nechat dron spadnout tak, aby ohrozil děti. V konkrétní situaci budou lidé, kteří zásah řídí, čelit velmi těžkému rozhodování.
Když tedy po zásahu vznikne škoda, kdo za ni bude odpovídat?
Právě to bude pro provozovatele a jejich zaměstnance představovat velké praktické omezení. Pokud někdo převezme kontrolu nad dronem nebo ho zničí a stroj spadne, může vzniknout škoda. Návrh zákona ji podle všeho neřeší zvláštním odpovědnostním režimem, takže se použijí obecné předpisy: občanský zákoník, případně správní předpisy při porušení povinnosti. Poškozená třetí osoba, na kterou dron spadne, by se v principu mohla domáhat náhrady škody vůči subjektu kritické infrastruktury, který zásah provedl. Jiný režim platí pro odpovědnost státu při výkonu veřejné moci. Pokud by zasahovala policie, mohl by se použít zákon o odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci. Pokud ale zasáhne soukromý subjekt, tento režim se podle současného návrhu nepoužije.
Bylo by tedy žádoucí, aby odpovědnost výslovně převzal stát?
To je jedna z možností. Další možností je vytvořit pojistný rámec. Téměř každé riziko lze nějak vymezit a pojistit. Uvažovat lze třeba o povinném pojištění subjektů, případně o rámci, který by pomohl nastavit stát. Jako inspirace se někdy uvádějí Spojené státy, kde zásah vlastníka kritické infrastruktury se pro účely odpovědnosti za určitých podmínek považuje za jednání federální vlády, pokud nešlo o hrubou nedbalost nebo úmysl. Podobný princip známe i z některých jiných oblastí s velkými riziky, například z odpovědnosti za jaderné škody.
Dnes se řeší, jakými automobily lze přijíždět k hlídaným objektům, pokud mají vozy kamery a technologie z mimoevropských zdrojů. Je přirozené, že se podobná debata povede také u „létajících aut“ – tedy dronů.
Nehrozí, že se pod záminkou ochrany proti dronům, třeba pomocí sledovacích dronů, zbytečně rozšíří dohled nad veřejným prostorem, nebo že se omezí běžné a legální využívání dronů?
Zneužití je možné vždy, ale sedět a nekonat není řešení — to by vytvářelo ještě větší rizika. Nemyslím si, že by tento konkrétní režim zásadně rozšiřoval možnosti sledovat nebo zasahovat do soukromí. Ty existují už dnes. Pokud bude více dronů registrováno, může to naopak vytvořit silnější právní rámec i pro ty stroje, které jsou už dnes schopné do soukromé sféry lidí zasahovat.
Důležitější je podle mě ochrana kritických prvků infrastruktury. Obyvatelé Berlína letos v zimě viděli, co znamená útok na energetické propojení: po výbuchu zůstali čtrnáct dní bez tepla a teplé vody a mohli být rádi, že nezůstali i bez elektřiny. Úkolem státu a práva je taková rizika vzájemně vyvažovat — otázka vždy je, které riziko je v dané chvíli větší.
Když se mluví o zásahu proti nebezpečí dronů, lidé si dnes často představí velké vojenské stroje létající na dlouhé vzdálenosti. Občas nějaký spadne, nedávno u polských hranic. Je obrana proti takovým dronům pořád odpovědností členského státu, protože jde o obranu, nebo už na tom pracuje EU jako celek?
EU i členské státy se tím zabývají. Je to oblast, která se bude dál vyvíjet. Existují společné obranné plány a opatření, která provádějí armády členských států v koordinaci. Zmíněný akční plán se soustředí spíše na ochranu měkkých cílů a kritické infrastruktury. Není primárně plánem, který by určoval povinnosti armády. Armádu ale nelze zcela vynechat: pokud je ohrožena třeba elektrárna, existují plány, podle nichž ji v určitých situacích chrání vedle policie i armáda.
Jsou v unijním akčním plánu skryté i konkrétní byznysové příležitosti pro Česko? Máme tu firmy, které jsou v oblasti výroby dronů úspěšné.
Větší regulace a rostoucí potřeba dronů i protidronové obrany byznysové příležitosti obecně vytváří. Samotný akční plán počítá s přibližně 400 miliony eur, a to na kombinaci leteckého dohledu na hranicích s Frontexem a přímé podpory členských států při pořizování protidronových technologií. České subjekty kritické infrastruktury by se tak mohly ucházet o podporu z těchto programů a čeští výrobci o možnost dodávat technologie doma i jinde v Evropě.
Vedle toho existuje řada programů s Ukrajinou, například EU Drone Alliance with Ukraine: výměnné a školicí programy, společná údržba, vývoj a výroba. To sice přímo nesouvisí s touto strategií, ale do širšího dronového ekosystému to patří.
Další myšlenkou je koncept EU Trusted Drone, tedy důvěryhodného dronu z EU. Měla by vzniknout nepovinná značka pro výrobce, kteří splní určité předpoklady. Mohla by jim otevřít lepší tržní příležitosti, zejména pokud se budou více řešit technologie z nebezpečných zdrojů a důvěryhodnost dodavatelských řetězců. Dnes se řeší, jakými automobily lze přijíždět k hlídaným objektům, pokud mají vozy kamery a technologie z mimoevropských zdrojů. Je přirozené, že se podobná debata povede také u „létajících aut“ – tedy dronů.