Začíná to už ve škole, mladší žáci, starší žáci. Není to ještě staroba, ale už to pomalu začíná. První slova o stáří, zatím jen taková ochutnávka. Starší žáci si tu situaci pochvalují, mladší ji proklínají a už se těší, až budou starší.
Pokračuje to - mladší dorostenci, starší dorostenci. Zatím je to v pohodě.
Na vojně, ale to si pamatují jen ty staré fosílie, byli mladí vojáci, zobáci. Fakt na ho... pocit. Ale hodně se těšili, až budou starší a budou z nich mazáci.
Všímáte si toho? Ti mladší se pořád těší, až budou starší. No jo, nevědí, co je čeká.
Jsi mladý, fajn, ale umíš prd, máš menší prachy a čekáš, až někdo starší vypadne. Ten starší se má pořád líp než ty.
A tak to jde v životě několik let. Ty furt nadáváš na ty staré blbce, co tě brzdí a ničemu pořádně nerozumí. Ty bys to dělal jinak. Hodně jinak. A samozřejmě líp.
A mezitím si žiješ, paříš, děcka rostou, střídáš auta a z tvé mladé se pomalu stává stará - a ty ani nevíš, kdy k tomu došlo.
Tady se to láme.
Lepší část života máš za sebou. Ještě si to nepřipouštíš, ale už začínáš být pomalu mimo mísu.
Začnou to děcka, prý jsi starej, jsi fosil, víš prd, divně mluvíš a skoro ničemu nerozumíš. Máš staré názory.
V práci tě začnou štvát ti mladí zobáci, co mají spoustu keců, hodně sebevědomí, ale ve skutečnosti neumí nic.
Když ještě hraješ hokej nebo fotbal, ostatní dávají pozor, aby se ti nic nestalo. Poprvé slyšíš hlášky „jeď, dědku, jeď“, ale neříkáš to ty, říkají to tobě.
Máš sice drahé kolo, ale už nezávodíš, nemáš na to.
Kámoši začínají mluvit o vnoučatech. Začínáš si uvědomovat, že slovo „dědku“ říkají tobě. Skoro to s tebou sekne, když ti vnučka na veřejnosti řekne „dědo.“
Zatím je to pořád sranda. Jsi sice starej, ale zkušenej a vypadáš pořád dobře. Jen v práci to pomalu začíná haprovat.
Zvykáš si na novou roli, ale štve tě to. Připadáš si jako mladý kluk ve starém těle a to tělo začíná stávkovat. Ze začátku jen něco bolí, ale do rána to většinou přejde, někdy.
Holky se ti pořád líbí, ale v hlavě se ti ozývá ten starý blbý vtip ,,pane bože, když už jsi zařídil, že nemůžu, tak zařiď, abych nechtěl.“
A pak důchod. Někdy jsi rád, že už přišel, protože jsi toho začínal mít dost. Jindy se divíš, když ti naznačují, že bys měl vypadnout a uvolnit místo mladším.
Tady už být starý je jasná prohra a bude hůř, to si piš. Zatím jsi ještě mladý důchodce. Říkají ti to. Zatím i u doktora. Doma už moc ne.
Pak se, pokud máš štěstí, přehoupneš přes sedmdesátku. Tady už začíná platit naplno heslo – být starý není pro sraby.
Z tvého těla začínají mizet některé orgány. Začínají to zuby, pak zmizí žlučník a půlka žaludku. Vlasy jsou už taky fuč a doktoři tě neberou jako člověka, ale jako pokusný objekt pro testování léků.
A ty se pomalu dostáváš do fáze, kdy máš všechno, na co si vzpomeneš…