Ve školce jsem učila 40 let. Práce v MŠ patří po psychické stránce k těm náročnějším, ale o to více je krásná, zajímavá a někdy není nouze ani o zábavné historky, které nyní už jako důchodkyně vyprávím svým vnoučatům.
Tehdy k nám do školky nastoupil ze Slovenska nový klučina Miro. Okatý, sympatický rošťák, který byl u nás brzy jako ryba ve vodě a také se se všemi rychle skamarádil. Ze svého rodného Slovenska si přivezl spoustu dojmů a zážitků a hned od začátku nás občas dostával do nezvyklých situací i rozpaků, zvláště při našich dvoujazyčných rozhovorech.
Zabrat nám dal hned první den, kdy jsme se seznamovali a povídali si o tom, co dělají tatínek s maminkou. To, že "ocko" dviha plechy jsme dokázali přeložit, ale dostal nás povoláním své maminky. ,,Máma robí jako žeriavnička", prohlásil suverénně a náš tehdy osmičlenný kolektiv v čele s paní ředitelkou si lámal hlavu nad překladem tohoto pro nás tajemného povolání. Nakonec jsme nahlédly do sborníku překladů. Maminka byla jeřábnice.
Po této náročné debatě jsme se všichni šli provětrat na zahradu. V šatně se začal Mireček shánět po svých botách a za chvíli se plačtivě zeptal: ,,Kde sú moje topánky?" Děti okamžitě zbystřily a hned se zapojily do debaty. ,,Jaké copánky? Copánky přece nosí holky a ty jsi kluk a máš krátké vlasy!" Boty se samozřejmě našly a naše děti byly zase o jedno slovíčko bohatši. Tentýž den si Mirečka po obědě vyzvedla maminka a malý Kubík, který se s Mirečkem skamarádil, se nám všem po jeho odchodu nadšeně chlubil: ,,Tak jsem tomu Angličanovi řekl zdar a podal jsem mu ruku." To už jsme šli všichni smíchy do kolen.
Zážitků z mé krásné práce s těmi malými zlatíčkami mám nespočet, tak snad někdy příště.
Děti, to jsou květy našeho života. Mějme se všichni rádi a radujme se naplno z každého prožitého dne. Vždyť všechno moc utíká a děti nám rostou před očima.
S pozdravem Zdena