7 min

Skoncovat s Édouardem Louisem. Pít si krev a vysávat své příběhy

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Recenze nového představení Jak se stát jiným v divadle Komedie.

Skoncovat s Édouardem Louisem. Pít si krev a vysávat své příběhy

Zdroj: Qult.cz

„Proč se proboha sprchuješ tak dlouho?“ řve naštvaná padesátnice v umolousaném tričku na pohledného pohublého twinka. Kapky vody kropí jeviště a pomalu prosakují jeho blonďatými vlasy i obrovským oranžovým tričkem s nápisem „NOT MOM’S FAVORITE“. Otec u televize popíjí pastis a sestra zapíná černý vak s mrtvolou svého bratra. Scénu s výjevem z rodinného života doplňuje obrovská nazelenalá pijavice. Jsem v pražském divadle Komedie na premiéře inscenace Jak se stát jiným, adaptace tří románů Édouarda Louise.

Postavy ze sebe vysávají krev, vodu, pot a slzy (později i sperma) a vzájemně se v nich utápějí. Násilí ve své třídní, rodinné i osobní podobě je jedním z ústředních motivů knih Jak se stát jiným, Boje a proměny jedné ženy a Monique na útěku. Nová adaptace, kterou vytvořil slovenský režisér Dávid Paška, pečlivě přebírá základní kameny spisovatelovy tvorby – chudobu, třídní rozdíly, homofobii, alkoholismus, rodinná traumata a vnější i vnitřní proměnu, která je zapotřebí, aby člověk z tohoto marasmu unikl. Zároveň ale nezůstává pouhou ilustrací Louisových tezí, nýbrž z nich staví svébytný tvar, který je k autorovi také kritický.

„Ty sráči, jak sis to o nás mohl dovolit napsat?“ ječí uražená sestra Clara hysterickým hlasem Ivany Uhlířové, zatímco zadržuje bratra Rudyho (Tomáš Weisser), který jde na Eddyho rovnou s baseballovou pálkou. Zatímco Louis ve svých románech vystupuje coby vševědoucí vypravěč, který určuje, jak a co se zmíní a popíše, v mnohohlasé inscenaci dostává jen jednu z rolí, která si nárokuje vyprávět vždy nutně fragmentární část příběhu nešťastné severofrancouzské rodiny.

^{Foto: Patrik Borecký, MDP}

Vyprávět (nejen) o svém životě

Louis bývá řazen k autorům autofikce – literárnímu vyprávění o vlastním reálném životě. Tento způsob psaní může poskytnout prostor hlasům, které v jiné literatuře chybí, a vyprávět o opravdové zkušenosti žen, menšin, osob s migrantskou zkušeností nebo queer lidí. Popularitu autofikce mnohé kritičky a kritici považovali za poslední hřebíček do rakve postmodernismu. V autofikci se s novou vervou hlásí o slovo autenticita, pravdivost a realita samotná, jež byly v postmoderní tvorbě stokrát vysmívány a dekonstruovány. Louis je jasným zástupcem tohoto tvůrčího přístupu – nechce psát uměleckou literaturu, nýbrž vyprávět opravdové příběhy o sobě a své rodině. Jeho styl psaní je tedy co nejjednodušší a má přímo odkazovat k autorovým zkušenostem.

Otázkou je, jak tento způsob vyprávění převést na divadelní jeviště, kde se vazba mezi autorem a jeho hlasem nutně ztrácí. Teoretizující monology, které při čtení knihy chápeme jako záznam myšlení samotného Édouarda Louise, najednou zpaměti deklamuje herec Tomáš Dalecký v roli Eddyho. Postavu dotváří stylizované oversized kostýmy Marie-Leny Poindl a za jejím projevem stojí řada rozhodnutí tvůrčího týmu. Divadlo je ze své podstaty nerealistické a příběhy, které v textu mohou působit jako autentické vyprávění autora, nutně působí víc fikčně.

^{Foto: Patrik Borecký, MDP}

To je případ i další adaptace queer autofikce: Kniha krve v podání pražského divadla X10 přestává být záznamem rozjíveného života švýcarského autorstva Kim de l’Horizon a stává se standardním divadelním kusem s hlavní postavou Kimmi, u které je nám trošku jedno, jestli skutečně existuje, nebo ne.

Jiný přístup, dle mého názoru nepříliš šťastný, volí adaptace knihy Rozložíš paměť Marka Torčíka v brněnském HaDivadle. Divadelní vyprávění o chlapci Marečkovi a jeho matce doplňuje videozáznam s názvem „Po stopách Marka Torčíka“, v němž se inscenační tým vydává na skutečná místa děje. Herci a herečky navštěvují továrnu, kde matka pracovala, tělocvičnu, kde autora v dětství šikanovali, homoerotickou mozaiku v budově jeho základní školy. Záznam kamery křičí: „Toto je ta opravdová realita!“ a já jsem měl chuť křičet: „Toto je bulvární voyeurství, o které se nejspíš nikdo, a především matka, která se ve stejném prostředí stále pohybuje, neprosil!“ Co v Torčíkově knize zůstává jazykově abstraktní, se pohledem kamery HaDivadla konkretizuje do ještě skutečnějšího záznamu reality, který podle mě příběhu nepřidává nic než fetišizující pomník.

Za kamerou na jevišti

Kameru využívá také inscenace Jak se stát jiným, ale opačným a mnohem produktivnějším způsobem. Na jevišti je celých osmdesát minut představení umístěna na jeřábu a její záběr se živě přenáší na plátno uprostřed scény. Inscenace tak může pracovat s filmovými detaily tváří a několika vrstvami scény, jež se vzájemně doplňují i vyvrací. Zatímco na plátně sledujeme Édouarda na procházce s přítelem, na jevišti vidíme herce, kteří před kamerou přešlapují na místě. Zatímco kamera ukazuje intimní dialog po sexu, na divadelní scéně se sklízí mrtvola. Co by mohlo působit jako technická hříčka, je po celou dobu představení funkční výrazový prostředek, který poukazuje na konstruovanost divadelního i filmového obrazu.

^{Foto: Patrik Borecký, MDP}

Inscenace je takto sebereflexivní po všech stránkách. K realitě se nevztahuje tím, že by chtěla vytvořit jakýsi „čistý záznam“ Édouardova příběhu, ale tím, že neustále poukazuje na samotnou skutečnost inscenování. Herci a herečky hrají sami sebe, když přecházejí mezi dvojrolemi, Petr Jeništa v roli otce inscenační pokyn „kašel, kašel“ nehraje, ale odříkává. Na jevišti se objevují výtisky adaptovaných knih a zcizovací momenty na diváctvo neustále pomrkávají „ano, my jsme v divadle“.

Osobně tento přístup, který bych klidně nazval postmoderním, považuji za stále efektivní, tím spíš při adaptaci autofikce. Dovoluje totiž poukázat na to, kdo a jak vypráví. Všechny tři zmiňované autofikce – romány Louise, Kniha krve i Rozložíš paměť – sice tematizují život samotného queer autorstva, zároveň jsou však ve všech hlavní postavou spíše matky. Édouard nepíše pouze o sobě, ale také o Monique a dalších reálných osobách ze svého života. Divadelní inscenace oproti jednohlasému autofikčnímu románu dává hlas i matce, otci a sourozencům, kteří jsou na scéně vědomě vytvářenými divadelními postavami, jež nechtějí a nemají být opravdovými lidmi.

Stejně „papírovou“ postavou je i sám Eddy, který tak paradoxně působí plastičtěji než ve svých knížkách. V nich je totiž v pozici všemocného vypravěče, který má zcela pod kontrolou obraz sebe i světa, který v románech vytváří. V divadle najednou Eddyho vidíme zvnějšku, v situacích, kdy mu jde zbytek rodiny vynadat za ty „srágory“, co o nich píše, nebo si chce od něj půjčit peníze. Není pouze intelektuál, který se bere vážně, ale jeho filozofické proslovy jsou ironizovány a místy se stává dokonce i komickou figurkou.

Spektakulární jízda

Inscenace na vážnosti témat Louisových knih nic neubírá, přesto nachází mnohem odlehčenější a svižnější tón. Přes složitý způsob vyprávění, který zde vyzdvihuji, je to podívaná, která bude srozumitelná a zábavná i pro ty, kteří romány francouzské literární hvězdy nečetli. Inscenace nikdy není pouze scénickou ilustrací původního textu, vytváří vlastní, ryze divadelní tvar. Daří se jí to, co osobně na postmodernismu oceňuji nejvíc – reflexivní a zcizovaný způsob vyprávění není pouze chytráckou zábavou, ale způsobem, jak na jeviště přinést až kýčovité obrazy plné emocí. Napadá mě srovnání s filmem Moulin Rouge od Baze Luhrmanna, který lavinou citací vytváří podobnou „jízdu“, jak se to podařilo tvůrčímu týmu v Komedii.

Místy až filmová hudba Jana Šikla vytváří srozumitelnou emocionální krajinu a pomáhá jasně oddělit jednotlivé scény. Scénografii, kterou vytvořil Julius Leon Seiler, dominuje zmiňovaná pijavice sloužící jako předěl, skrýš i kulisa. Všech pět účinkujících podává perfektní výkony. Vedle Tomáše Daleckého, jemuž se daří vytvořit několik různých tváří Eddyho – intelektuála, prostituta, milence, syna a někdy trošku fracka – mě osobně nejvíc uchvátila Eva Salzmannová v roli matky. Na její oslavný tanec s krabičkami na bún bò Nam Bộ si od premiéry vzpomenu několikrát denně a vždy mi srdce zaplesá.

^{Foto: Patrik Borecký, MDP}

Příběhy o sexuální a genderové jinakosti mají v repertoáru Městských divadel pražských své stabilní místo. Adaptace Orlanda Virginie Woolf vypráví podivný osud nesmrtelného mladíka, který se jednou ráno probudí jako šlechtična; inscenace Já, Johan*a ukazovala tažení Johanky z Arku proti Angličanům i genderové binaritě a čtyřhodinová gay klasika Andělé v Americe v kulisách divadla ABC spojovala AIDS krizi s mystickými vizemi. Vedle inscenací připravují Městská divadla pražská také diskuzní cyklus Safe Spaces, v němž se představily například queer osobnosti Slovenska a Ukrajiny.

Premiérový kus Jak se stát jiným v této dramaturgické linii pokračuje a osobně mi přijde jako zatím nejzdařilejší přírůstek. Stejně tak ho považuji za nejpovedenější adaptaci autofikce, jakou jsem kdy viděl. S problémy, které vyprávění „o životě tak, jak je,“ přináší, se velmi chytře vypořádává čistě divadelními prostředky, přitom je to srozumitelná, zábavná podívaná. Dlouho jsem neodcházel z divadla takhle nadšený, takže: běžte taky!

Reklama

Další články z Qult.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Qult.cz

Qult.cz přináší články, které se věnují současné kultuře, společenským tématům a životním zkušenostem lidí z různých prostředí. Obsah propojuje publicistiku, rozhovory, komentáře i osobní pohledy na otázky identity, vztahů, kultury a společenských změn.Texty často otevírají témata spojená s...

Skoncovat s Édouardem Louisem. Pít si krev a vysávat své příběhy

„Nakonec se to stane.“ Experti popisují možný obrat v české politice

Od televizní ikony k těžkým životním ranám. Saskia Burešová ustála dluhy i ztrátu manžela

Záhada z Podolí. Kam zmizel devítiletý Honzík?

Tyhle polibky změnily dějiny filmu. Některé byly žhavější než celý zbytek příběhu

Nejsem líný, jsem freeze. Je polyvagální teorie krásnou myšlenkou, nebo jen přehnaně prodaným příběhem?