3 min

Pohádka o tom, jak sedlák k obřímu chlebu přišel

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Vysoko pod horskými stráněmi oral sedlák Jakub své malé políčko. Pobízel volky, pot se mu perlil na čele a přemýšlel, zda letos úroda postačí na chléb i pro děti.

Pohádka o tom, jak sedlák k obřímu chlebu přišel

Zdroj: Pohádky bez konce - Čeština

Náhle mu srdce poskočilo: po svahu dolů kráčela postava tak veliká, že to vypadalo, jako by se sama hora zvedla a šla. Byla to obryně.

Jakubovi problesklo hlavou: Uteču! Ale co s voli? Vůl nepoběží, a hospodář by přece nenechal své dobytče napospas obrům. A tak jen pevně stiskl rukojeť pluhu a tiše šeptl: „Buď vůle Boží.“

Obryně k němu přišla, nahnula se a očima velikýma jako měsíc si ho prohlížela. Pak se rozesmála a zatleskala rukama, až to znělo jako když plácačka tluče o prkno. S úsměvem si kvokla, rozprostřela na kolenou zástěru a vložila Jakuba i s volky a pluhem dovnitř. Skočila do kopců, smála se a poskakovala, jako by našla nejvzácnější poklad.

Jakub ze všech sil vykukoval ze zástěry a nestačil se divit. Obryně vystoupala až na vrchol hor, kde mezi skalami stály vysoké brány. Nevedly do domů, ale přímo do samotných skal. Vstoupila do jedné z nich a položila Jakuba s pluhem na obrovský kamenný stůl.

Sedlák hleděl s otevřenou pusou: komnata byla tak veliká, že by se do ní vešla celá jeho vesnice. Stěny zářily drahokamy – rudými, zelenými, modrými – a světlo se třpytilo jako v pohádce. Na zemi ležela lůžka pokrytá medvědími kůžemi, u stěn stály stoličky větší než jeho střecha. A na stole? Nůž dlouhý jako šavle a chléb tak obrovský, že by se mezi kůrky pohodlně vešla celá jeho chalupa.

„Děti, děti, pojďte se podívat, co jsem našla!“ křičela obryně.

Do komnaty se nahrnula celá tlupa obřích dětí. Smály se, pištěly a Jakuba s voli přehazovaly z ruky do ruky jako hračku. Jakubovi srdce sevřel strach: Spadnu-li, zůstane ze mě jen třísky.

„Tatínku, podívej, co mám!“ zavolala obryně, když dovnitř vstoupil ještě větší obr – její otec.

Jakub si sundal klobouk a uklonil se: „Dej vám Pánbůh dobrý den, pane obře.“ Obr se zasmál: „Vítej u nás, člověče! Promiň mé dceři, ještě je to dítě a neví, jak se má se světem zacházet. Co ti dám za odměnu, že jsi vytrpěl její rozpustilost?“ Jakub zavrtěl hlavou: „Nestalo se mi nic zlého. Ale když už nabízíš – dej mi kousek toho vašeho chleba, aby lidé dole viděli, co jedí obři.“

Obr ukrojil z chleba okrouhlý krajíc, veliký jako mlýnský kámen, vložil jej do koše, vedle postavil Jakuba i s voli a pluhem. Obryně, která se jmenovala Zuzana, vzala koš a donesla ho zpátky na pole, přesně na to místo, kde sedlák brázdu přerušil.

„Co mohu ještě pro tebe udělat?“ zeptala se, než odešla.

„Polož mi ten krajíc na vůz,“ požádal Jakub. A Zuzana ho poslechla. Pak zmizela mezi skalami.

Jakub doral své pole a večer se vydal domů. Lidé se u něho zastavovali, když viděli ten obrovský chléb na voze. Každý si ukrojil, každý ochutnal. A divili se: chutnal stejně jako jejich chléb – ani lepší, ani horší. Jen toho bylo tolik, že celá vesnice tři týdny nemusela péct.

A pak se i ten obrovský krajíc dojedl – protože všechno na světě má svůj konec. Jen pohádka, ta žije dál, v paměti lidí i v úsměvu, který se objeví pokaždé, když někdo řekne: „Pamatujete na tenkrát, kdy náš Jakub přinesl chléb od obrů?“

Cingilingy bom… Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec…

🪞Prečtěte si i další Pohádku o krásném králi, co nikdy nechtěl zestárnout

Reklama

Další články z Pohádky bez konce

Pohádka o baletce Evelínce, která bydlela na víčku hrací skříňky, a kouzelném zvonku, jenž rozezněl i to, co už skoro umlklo

Pohádka o hloupé husopasce Stázičce, která dostala k narozeninám mikroskop a uviděla svět, jaký ostatním unikal

Na kraji vesnice Chlumín, tam, kde cesta přecházela v louku a louka v mokřinu plnou rákosí, bydlela malá...

Pohádka o zrcadle, které ukazovalo vždy jen ryzí pravdu, i když se na ni nikdo neptal

V městečku Stříbroles, kde se domy leskly po dešti jako čerstvě umyté jablko a na náměstí rostla stará lípa...

Pohádka o pihaté andělce v pruhovaných punčochách, která uměla mluvit se želvami a naslouchat času pomaleji než ostatní

Nad mořem, které se každý večer lesklo jako rozlitý cín a každé ráno se tvářilo, že začíná úplně od...

Pohádka o babičce Marince a jejím kouzelném šátku, který uměl zašívat smutek

Na konci vesnice Lipová stála malá chaloupka s modrými okenicemi.

Tento článek byl publikován ze zdrojů Pohádky bez konce

Web nabízí pestrou sbírku pohádek plnou fantazie, kouzelných bytostí, dobrodružství i laskavého humoru. Čtenáři zde najdou klasicky laděné příběhy i modernější pohádky, které baví, poučí a inspirují. Texty jsou psané čtivě a srozumitelně, takže potěší děti, které pohádky poslouchají nebo čtou...

Pohádka o tom, jak sedlák k obřímu chlebu přišel

Velké zdražení tepla „bez boje“. Babiš slíbil levnější energie, lidé ve městě se diví

Před 90 lety zachytili v Česku první televizní signál, byl z nacistické olympiády

Česku roste ultra síla. Totální démon, diví se svět tenistovi, který láme rekordy

Nákup ojetiny na inzerát: Právník radí, co by nikdy nemělo chybět v kupní smlouvě

Hudba nemá slova. Přesto si při ní různí lidé dokážou představovat překvapivě podobný příběh