Prochází bytem a vidí, jak se změnil. K horšímu, samozřejmě, když z něj zmizely jeho věci a vyprchala jeho energie. Odnesl si Houllebecqovi romány, šachy i sbírku vinylových desek po svém tátovi. Takže už ji asi nezahraje Michelle, my belle..
V koupelně je ještě slabě cítit Eternity, ale flakon chybí, chybí i ten jeho stoletý pruhovaný župan. Jediný zubní kartáček na umyvadle jí žaluje na svou samotu. Zmizelo všechno, co bylo jeho, ale bohužel i to, co si myslela, že patří jí. Totiž on. Její kluk, její láska.
V tom zažbluňkal mobil a na WhatsApp dorazila zpráva: Promiň, už jsem to nedával. Díky za vše. No, asi není zač děkovat, pomyslela si hořce, když se to se mnou nedalo dát. Asi ani snést? A já jsem si, naivka, myslela, že si to užíváme.
Jejich vztah trval dva roky. Dva roky se spolu milovali, jedli, spali, chodili na treky a na večírky, jezdili na dovolené. Dokonce přemýšleli nahlas o svatbě a o dětech. A on se s ní rozejde přes aplikaci. Zbabělec. Mohli si přece sednout, všechno si vysvětlit, třeba by pochopila, co dělá špatně a mohla by se polepšit… Zavolá mu! Určitě hned přijde a všechno se vysvětlí. Nevadí, že telefon nebere, asi má ještě v práci jednání, že už je večer? Tak šel asi k rodičům. Napíše mu! Na zprávy ovšem neodpovídá a vyzváněcí tón je nekonečný.
Upřela tedy pohled plný naděje na bar. Vida, z toho si neodnesl nic, a ona si může vybrat, co jí bude dělat zbytek večera společnost. Zlatá tekutina do ní stéká pomalu, pak rychleji a ona chce věřit, že utlumí tu bolest, která ji zatnula drápy do celého těla i mysli. Jedna sklenička nestačí, tak pozve do boje proti tomu utrpení další a další....
Probudí se v noci, leží na zemi, prázdná láhev Balantinky, kterou mu koupila k narozeninám, vedle ní. Bolest se vrací, neutopila ji, plave na povrchu a vystrkuje ostré bolavé růžky. Nedá se to vydržet, musí je otupit, ale když vstane, zapotácí se a upadne. Všechno se s ní točí, bojí se vstát, tak doleze po kolenou do kuchyně, aby prozkoumala lednici. Tvrdý alkohol už nemůže ani cítit, ale je tu bílé víno. Otevřené, bohudík. Nezvládla by ho odšpuntovat. Pije ušlechtilé Chardonnay rovnou z láhve, na žízeň a na bolest.
A tak to pokračuje večer, večer co večer, noc co noc. Psaní zpráv, marné vytáčení jeho čísla a pití. Spoustu pití. Bar už je dávno prázdný, nejdřív zmizely lahve Whisky, pak drahé koňaky a módní rumy, došlo i vaječňák od Vánoc, slivovici od strejdy ze Zlína i to – pro ni dříve nepoživatelné – Ouzo z dovolené na Korfu. S Alešem pili málo, občas si udělali slabý koktejl, tím se ovšem ona teď nezdržuje. Proč snižovat účinek alkoholu ředěním, že. Nakupuje dole ve večerce. Vietnamec už ji zná, každý večer má pro ni připravenou její dávku lahví bílého vína, občas si mu řekne i o něco důraznějšího.
V práci to zatím zvládá, ale kolegyně v lékárně si ji ráno podezíravě prohlížejí, když dorazí pozdě nebo na poslední chvíli.
„Dala jste mi jiné léky, paní magistro!“ upozorňují ji zákazníci a vedoucí to slyší. „Tak to bylo naposledy, Lado,“ zasyčela na ni, „seber se, dej se dohromady, nebo tady končíš. Nebudu čekat, až někoho otrávíš!“ Skvělý nápad, pomyslela si Lada, někoho otrávit... Nejlépe sebe, sebe otrávím, konečně vím, jak na to. Tentokrát si totiž udělám koktejl, nebudu spěchat, dám si záležet.
Nic není tak jednoduché pro magistru farmacie, jako vybrat správnou směs do posledního koktejlu zbytečného života. To déle přemýšlí o tom, zda médiem, které ten dar konečného zapomnění ponese, bude whisky nebo snad lehčí gin? Zvolí whisky, protože tou začala a také tedy skončí. Oblékne si černý splývavý overal, vyčeše vlasy, ale pak je zase rozpustí, aby jí v dlouhých vlnách padaly na ramena. Tak to měl Aleš rád. Je zaskočena slavnostním pocitem příprav na smrt, docela si to užívá. Postaví koktejl na stolek, ale není kam spěchat, není důvod si nedat před koktejlem ještě sklenku Chardonnay, aby se jí lépe psala zpráva na rozloučenou.
Zvonek zadrnčí tak nečekaně, že Lada málem převrhne svůj smrtící arzenál. Rozhodne se nereagovat, ale zvonění nepřestává a dokonce jej doplňují rány do dveří.
Ani ve smrti nemám chvilku klidu, pomyslí si a jde otevřít. Za dveřmi stojí její těhotná sousedka, za ruku brečící holčičku, které visí od nosíku neuvěřitelně dlouhá nudle. Nudle jak opratě, pomyslí si Lada, skutečně to existuje.
„Přišlo to dřív, nikdo mi nebere telefon, ani máma ani ségra,“ naříká žena, spíš ještě dívka, navzdory dvojnásobnému mateřství.
„A kde máte manžela?“ ptá se Lada celkem zbytečně, vždyť ji s mužem naposledy viděla v době, kdy na ní ještě nebylo těhotenství vidět. Tatíček se asi vypařil, říká si, možná je v tomhle baráku nějaký virus, který nutí muže opouštět své partnerky...
„Zavolala jste si sanitku?“ Rodička přikývne a v tom se úplně zlomí návalem bolesti. „Mohla bych ji u vás nechat?“ strká před sebe řvoucí holčičku. Snad mi tady nakonec neporodí, křižuje se v duchu Lada. Bere ji dovnitř a snaží se lovit v hlavě polozapomenuté vědomosti o porodu. Bohudík už slyší dusat zdravotníky po schodech, následuje běžná rutina a jsou pryč.
Lada stojí v předsíni, drží v náručí holčičku, která už nepláče, ale jen tak tichounce pípá, jako malý vyčerpaný ptáček. Odnese ji do obýváku, posadí na sedačku. Co teď. Tak jedno po druhém. Začít s tím nejdůležitějším, říká si, a uklidí svůj smrtící koktejl z konferenčního stolku do kuchyně. Nahoru na polici, z dívčina dosahu. Možná i ze svého dosahu? To teď neřeší. Utře holčičce nos, do ručičky strčí kousek čokolády a pustí dětský kanál. Odnese i sklenku bílého, psaní dopisu na rozloučenou se odkládá.
„Jak se jmenuješ?“ zeptá se dívenky, která poulí své velké hnědé oči na obrazovku, kde právě rybička Nemo prožívá své dobrodružství. „Sofinka,“ obrátí se na Ladu a zeptá se: „Kde máš děti, teto? Chtěla bych si s někým hrát!“ Lada ji vysvětlí, že žádné děti nemá, ale to ji v tu chvíli nepřipadá jako problém, přestože Sofinka trochu posmutní. Lada totiž nemá hlavně plán, co bude dělat dál. Nemá telefonní číslo na sousedčiny příbuzné, nemá doma nic k jídlu pro dítě, neví, kam dá Sofii zítra, pokud se o ni nikdo nepřihlásí. Ona přece musí do práce. Vlastně nemusí, ona má být zítra mrtvá!
„Půjdeme nakupovat,“ oznámí holčičce, která se celkem ochotně odtrne od obrazovky. Vietnamec ve večerce už chce připravit její pravidelnou dávku, ale ona ho zarazí a bere si džus, pečivo, šunku, pribináčky a pexeso. Po jídle ji Sofinka pětkrát za sebou v pexesu porazí, a když se konečně karta obrátí, zjišťuje Lada s úžasem, že je šťastná! Jen nerada odevzdá holčičku babičce, která si pro ni přišla hned poté, co navštívila v porodnici svou dceru s tím novým nedočkavým vnoučkem.
Někdy stačí tak málo, aby se změnilo nejdůležitější rozhodnutí v životě, v mém případě paradoxně rozhodnutí zemřít, pomyslí si Lada, když likviduje svůj koktejl. Myslí na malou Sofii, možná by ji mohla někdy pohlídat, až se sousedka vrátí z porodnice. Bude mít práci s miminem, třeba by to uvítala. Lada si představuje, jak vezme Sofinku do parku, na hřiště nebo do ZOO a na Aleše už si ani nevzpomene.