5 min

Moje tajná přání I

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Tak jsem si dnes, už po několikáté, zběžně projel svoji oblíbenou knihu Roberta Fulghuma – Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Ta kniha je v mnohém pro mne inspirativní svým pohledem na zcela normální život se všemi jeho radostmi i problémy.

Moje tajná přání I

Zdroj: Úvodní

Moje tajná přání I

23. 9. 2026

Tak jsem si dnes, už po několikáté, zběžně projel svoji oblíbenou knihu Roberta Fulghuma – Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem se naučil v mateřské školce. Ta kniha je v mnohém pro mne inspirativní svým pohledem na zcela normální život se všemi jeho radostmi i problémy.

Dnes mne zaujal článek, ve kterém se Fulghum baví se svou ženou o tom, co by ještě chtěl ve svém životě zažít. Nevím, proč mne to neupoutalo již při dřívějším pročítání té knihy. Ale asi proto, že je tam těch zajímavých témat daleko víc. Byla to Fulghumova až nostalgická přání, která se svou ženou probíral dlouho do noci. Fantazie, pečlivě ukrytá v jeho podvědomí. Nebylo to pouze opakování něčeho, již kdysi prožitého, ale byla to hlavně jeho tajná a nesplnitelná životní přání, vycházející z jeho životních prožitků, nálad a zkušeností.

Toto téma mě velice zaujalo. Už si o tom, bohužel, se svou ženou nepopovídám, tak, jak jsme si často povídali, když ještě žila. Prožili jsme spolu mnohé, jak v normálním životě, tak i na našich četných cestách po světě. Vzpomínky však zůstávají. Některé z nich jsou natolik živé, že bych je rád s ní prožil znovu a znovu. Zejména naše cesty kouzelným Středomořím, poznávání tamějšího života a naslouchání magickému hlasu moře. Pro zaujatého Středoevropana je to něco zcela mimořádného.

To vše vychází z prožité reality. Ale někde, v hloubi duše, zůstávají ještě tajná přání, která se jen okrajově dotýkají mnou prožitého života. Spíše vycházejí
z některých mých povahových rysů, z toho, co jsem za svůj život nestihl poznat, z nesplnitelné fantazie, z množství přečtených knih a podobně. Římský dramatik Publius Terentius Afer vyslovil kdysi tuto velmi pravdivou myšlenku:

„Jsem člověk, nic lidského mi není cizí.“

To je velká pravda. A část této pravdy zůstává obvykle navždy skryta v lidském vědomí. A v běžném životě člověka není příležitost, anebo vůbec možnost tuto skrytou část svého „já“, své osobnosti, naplnit. Může to být ale třeba i vhodný námět ke psaní. Proč to nezkusit?

Co bych dnes vlastně chtěl ještě zažít? Ve svém pozdním věku? Ať už by to byly návraty k tomu již dávno příjemně prožitému, nebo zabrousit hluboko do říše fantazie a vybavit si některá známá jména a jejich zážitky z množství knih, které jsem přečetl a ponořit se hluboko do knižního děje, který mě tehdy zaujal?

Moje celé mládí, to byly především knihy a potulky s přítelem Jiřím nelahozevským Ovčínem. Pokud bych tedy chtěl se hlouběji ponořit do svého mládí, musím otevřít ve svém podvědomí především tu kapitolu, která obsahuje některé příběhy z mých, tehdy oblíbených knih. Jsou to především knihy Julese Vernea. O Verneovi jsem ve svých knihách už napsal mnohé. Nechci se proto příliš opakovat. Uvádím zde pouze krátký výtažek z mé knihy – Kdo říká, že stáří je moudré.

„Ve vzpomínkách na knihy mého mládí bude mít Jules Verne vždycky to nejčestnější místo. Karel May bude vždy až v těsném závěsu za ním. Inženýr Cyrus Smith z Tajuplného ostrova mne totiž vždycky přitahoval daleko víc než Old Shatterhand i se svým věrným ořem Hatátitlou. Verneovy knihy byly plné dobrodružství, statečných hrdinů, podlých zločinců, vousatých džentlmenů v cylindrech a také šrafovaného moře, vlnícího se v rytinách pánů Férata, Riouxe či Benetta. Nebylo nutné příliš dlouho bádat nad charakterem postav, které byly vykresleny natolik černobíle, že i dětský rozum nemusel dlouho přemýšlet o tom, co je dobré a co špatné. Smál jsem se, když Verne líčí ve svých knihách nadutost Angličanů i rozpínavost Yankeeů, obdivoval jsem se jeho vizi, se kterou uváděl do života nejrůznější technické vynálezy a obdivoval jsem i jeho neochvějnou snahu o vítězství dobra nad zlem.“

Mým tehdejším favoritem byl jednoznačně inženýr Cyrus Smith z Tajuplného ostrova. Úžasná osobnost, skvěle vylíčená Julesem Vernem. Ve Verneových knihách bylo skvělých postav pochopitelně více, ale Cyrus Smith mezi nimi skutečně vyniká.

Jules Verne může také za můj, až důvěrný vztah k moři. V jeho knihách bylo sice moře v ilustracích pánů Riouxe a Benneta šrafované, ale utkvělo mi hluboko v srdci. Moc jsem ho chtěl vidět. Na Verneovy knihy jsem si vzpomněl kdysi dávno, když jsem poprvé stál na břehu Baltu, v dáli na obzoru kotvily trajekty a já s pohnutím sledoval hru vln a poslouchal zvláštní hlas moře. Na našich pozdějších středomořských cestách jsem si moře užil skutečně bohatě. Moc rád na to vzpomínám. Škoda, že už si dnes nemohu sednout se sklenkou vína na jeho břeh a nechat se unášet vzpomínkami.

Ale situací, které bych moc rád prožil znovu, mám ve svém vědomí, pochopitelně, daleko víc. Velmi jsem obdivoval, na příklad, cesty Jiřího Hanzelky a Miroslava Zikmunda po Africe, které velice poutavě popsali ve svém třídílném cestopise Afrika snů a skutečností. Když jsem ty knihy pročítal, moc jsem si přál být tam někde s nimi. A poznávat a prožívat. Ať už to byly knihy Julese Vernea, Hanzelky a Zikmunda nebo řada dalších cestopisů, které byly jednak v otcově velké knihovně, ale hlavně v knihovně obecní, ty všechny ve mně probudily touhu cestovat.

O našem velkém kamarádství s Jiřím, jsem toho už napsal, myslím, až dost. Prozářilo to celé mé dětství a mládí. Rád se k našemu velkému kamarádství v myšlenkách vracím. Ale nyní se posunu o pár let dál.

Bylo mi devatenáct a to byl čas na nějaká studia. Myslet na budoucnost. Zvolil jsem Plzeň. Je otázkou, čemu jsem se tam věnoval víc. Studiu, či kavárenským radovánkám a děvčatům. Studium nedopadlo dobře, na rozdíl od těch radovánek. Stále však mám před očima svůj tehdejší šestnáctiletý sen a naše intimní radovánky na nočním Lochotíně. Dnes jsem rád, že jsem to tehdy prožil.

Když bych to vše měl na závěr shrnout, sám přemýšlím, čemu bych z uvedených svých zálib dal dnes přednost. Verneovkám, cestopisům, kamarádství s Jiřím, či tehdejším milostným hrátkám. Já to mám vlastně už dávno ujasněné, ale raději si to nechám pro sebe. Věk už pokročil.

Skoro kompletní sbírka mých Verneovek

* * *

Autor: Jan Zelenka

Reklama

Další články z i60.cz

Vyprávění ženy, která měla jiný žebříček hodnot než její partner

Reforma zdravotnictví: Dostupnější péče, důraz na kvalitu a prevenci

Dostupnější zdravotní péče, udržitelnost a efektivní síť poskytovatelů zdravotních služeb, větší důraz na...

Za 70 let z pražského Domu módy dům všeho možného

Dům módy, první módní dům svého druhu v celém Československu, který v červenci 2026 oslavil 70 let svého...

Vládní dárek pro důchodce: Dva tisíce korun jako jednorázový příspěvek

Vláda schválila nařízení, které stanoví parametry valorizace důchodů od ledna 2027. Základní výměra všech...

Daniela Kolářová: Hlavně netlačit na pilu

Daniela Kolářová slaví osmdesátiny. Patří k hercům, jejichž tvář se během desetiletí stala součástí našeho...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Moje tajná přání I

Putinovci zřejmě nezískali ani 40 procent. Analytici ukázali skutečný výsledek voleb

Meteorologové právě vydali předpověď na říjen. Něco takového tu nebylo přes 100 let, říkají odborníci

Den s Pavlem a Macinkou v New Yorku. Jak vypadá zákulisí diplomatického mraveniště

„Zhaškoval ho.“ Ameriku baví Čechův remake ikonického momentu, navíc to zvládl čistě

Kdyby byla Nessie pořád stejná, měla by přes 1 400 let. Její nejstarší „pozorování“ ale skrývá ještě větší problém