Za popularitou filmové herečky je ale také čtyřiačtyřicet let na jednom divadelním jevišti, zkušenost s okupací a normalizací, dva roky v politice, dlouhé manželství s Jiřím Ornestem a jistý druh nedůvěry k příliš velkým slovům. Možná právě proto se k ní tak dobře hodí rada, kterou kdysi dala začínajícímu Zdeňku Svěrákovi: hlavně netlačit na pilu.
Daniela Kolářová umí o herectví mluvit dlouze a přesně, ale jeden z nejvýstižnějších popisů její práce pochází odjinud. Zdeněk Svěrák vzpomínal, že když měl před natáčením filmu Na samotě u lesa obavy, protože proti zkušené filmové herečce stál jako víceméně začátečník, požádal ji o radu. Odpověděla mu: „Hlavně netlač na pilu. Teprve pak ti to lidi uvěří,“ připomněl Svěrák v roce 2007 pro iDNES.
Mohla by to být pracovní metoda i životní zásada. V herectví Daniely Kolářové totiž málokdy vidíte snahu diváka přesvědčit, jak dobrá herečka před ním právě stojí. Její postavy jsou často nejsilnější v okamžicích, kdy zdánlivě nedělá mnoho: poslouchá partnera, podívá se na něj, na chvíli se odmlčí, změní tón hlasu. V českém filmu hrála tolikrát manželku, matku, učitelku nebo ženu stojící vedle výraznějšího mužského hrdiny, že by ji podobné role mohly snadno proměnit v herečku jednoho typu. Nestalo se to.
Život za oponou
Daniela Kolářová se narodila 21. září 1946 v Chebu, ale podstatnou část dětství strávila v Karlových Varech. Její matka pracovala v tamním divadle, a tak dcera poznala poměrně brzy něco, k čemu se jiný divák nedostane: svět pokračuje i za oponou.
Když jí bylo šest let, dostala první příležitost v Andersenových Císařových nových šatech. Na dětské zkušenosti s divadlem ale po letech nevzpomínala jako na první krok k velké kariéře. Mnohem víc ji fascinovalo právě zákulisí, skutečnost, že všechno, čemu divák v hledišti věří, má zezadu docela jinou podobu.
„Když jsem pak jako malá holka vstoupila poprvé na jeviště, bylo pro mě objevem i zákulisí, o kterém člověk neměl do té doby vůbec představu,“ uvedla Kolářová v roce 2023 pro iDNES.
Možná je to docela dobrý obraz jejího dětství jako celku. Také Československo padesátých let totiž mělo jeviště a zákulisí. Něco se říkalo veřejně, něco jiného doma, něco dalšího si lidé pouze šeptali. Kolářová později vzpomínala, že jako dítě postupně poznávala „dvojí realitu“. Po maďarském povstání v roce 1956 například slyšela od kamarádky informace, které se nápadně rozcházely s tím, co se děti učily ve škole.
Čas tuto zkušenost příliš nezjemnil. „Byla to strašně zvláštní, hrozná doba, kdy si člověk musel pokoutně zjišťovat a domýšlet to, o čem se nemluvilo. Všechno bylo strašně pokrytecké,“ uvedla Kolářová v lednu 2025 pro Deník N.
Dětství ale samozřejmě nebylo jen politickou zkušeností. Bruslila, lyžovala, četla, poslouchala rozhlas a ráda se pohybovala mezi kluky. Doma neměli televizi, což dnes zní skoro jako pedagogický experiment, tehdy to byla prostě skutečnost. Chvíli uvažovala o studiu sportu. Nakonec se ale rozhodla pro DAMU, kam nastoupila v první polovině šedesátých let. Byla to šťastná doba pro člověka, který chtěl poznávat divadlo. Kulturní život se otevíral, na česká jeviště se dostávali noví autoři, vznikaly malé scény a ve filmu přicházela generace režisérů československé nové vlny.
Kolářová na tato léta vzpomínala jako na dobu, kdy člověk nechtěl nic zmeškat. „Divadla úžasně ožila pestrým repertoárem. Byla to hodně intenzivní doba,“ vyprávěla později pro Paměť národa. Vzpomínala na Činoherní klub, Divadlo za branou, Semafor, jazz, poezii a nové filmy. Právě tahle otevřenost podle ní později způsobila, že nástup normalizace působil o to tvrději.
Ráno, kdy se všechno změnilo
DAMU dokončila v roce 1968. Profesní život jí tak začal přesně ve chvíli, kdy jedna společenská naděje končila. Na ráno 21. srpna má konkrétní vzpomínku. Bydlela tehdy v Holešovicích a kolem čtvrté hodiny ji probudil soused. „Otevřete si okno. Obsadili nás Rusáci,“ vzpomínala Kolářová pro Paměť národa.
Později toho dne šla Prahou, v níž nefungovala běžná doprava. Nedaleko dnešní České národní banky zahlédla plakát s portrétem Alexandra Dubčeka, na který někdo namaloval hákový kříž. Strhla ho. Dva sovětští vojáci ji odvedli do budovy, kde ji asi dvě hodiny zadržovali. Doma podle svých slov dostala pár facek, protože rodina mezitím netušila, co se s ní stalo.
První angažmá získala v Divadle S. K. Neumanna, dnešním Divadle pod Palmovkou. Už předtím tam jako studentka hostovala v Shakespearově Bouři. Po srpnu sledovala, jak se v kulturních institucích začínají rozbíhat prověrky a jak lidé, kteří nesouhlasili s okupací, přicházejí o postavení nebo práci. „Bylo to opravdu hnusné,“ uvedla později pro Paměť národa při vzpomínce na normalizační čistky.
V roce 1971 přišla nabídka z Divadla na Vinohradech. Z původního angažmá se stal vztah, který vydržel čtyřiačtyřicet let.
Herectví jako partnerství
Vinohrady jsou možná nejdůležitější adresou v profesním životě Daniely Kolářové. Když tam nastupovala, patřily jí především mladé ženské role. Postupně se proměňoval repertoár, divadlo, společnost i ona sama a s věkem přicházely postavy, k nimž se člověk ve dvaceti jednoduše nemůže prožít.
Publikum si ji v prvních desetiletích často spojovalo s Jaromírem Hanzlíkem. Hráli spolu v divadle, televizi i filmu a jejich dvojice se stala natolik známou, že mohla působit téměř jako výrobní značka. Kolářová opakovaně popisovala herectví jako práci založenou na pozornosti k partnerovi a k celé situaci. „Herec musí nejdřív vědět proč, teprve pak přijde na řadu jak,“ uvedla v roce 2021 pro Týdeník Rozhlas. Když ve stejném rozhovoru vzpomínala na Danu Medřickou, Marii Rosůlkovou a Slávku Budínovou, oceňovala na nich, že se „naučily myslet jako figura, kterou mají hrát“.
V pozdějších letech dostávala role, které byly od mladých filmových hrdinek stále dál. Výrazným příkladem byla Matka v Bernhardově dramatu U cíle v Pražském komorním divadle, za kterou získala Cenu Alfréda Radoka. Když se dozvěděla o nominaci, žádná velká životní scéna nenásledovala. „Byla jsem nejdřív v rozpacích. Pak jsem šla kupovat brambory a vyřizovat věci na úřad,“ uvedla Kolářová v roce 2005 pro Lidové noviny; její tehdejší výrok vzápětí připomněl Český rozhlas.
Daniela Kolářocá v roce 2011. FOTO: René Flugar, ČTK
Filmové role
Filmová kariéra Daniely Kolářové nezačala jednou rolí, po níž by už navždy zůstala tou samou herečkou. Do společné paměti vstupovala postupně.
Soukromá vichřice. Slasti Otce vlasti. Taková normální rodinka. Noc na Karlštejně. Léto s kovbojem. Na samotě u lesa. Kulový blesk. Pak přišla Obecná škola, Akumulátor 1, Tmavomodrý svět, Vratné lahve, Kawasakiho růže, Polednice nebo Betlémské světlo. Seznam je dlouhý, ale jeho zvláštnost nespočívá jen v počtu titulů. Kolářová se přes ně dostala do několika různých období české kinematografie, aniž přestala působit současně.
O mnoho let později sama říkala, že ji příliš nezajímá herectví založené na zalíbení se publiku. „Buď vám jde o vnitřní podstatu a najít prostředky, jak to nejlépe sdělit, anebo můžete skákat po povrchu a být roztomilý,“ uvedla v roce 2023 pro Seznam Zprávy. Tahle věta možná vysvětluje, proč její staré komedie nestárnou tolik jako některé jiné filmy své doby. Kolářová v nich nepotřebuje hrát roztomilost. Pokud je postava protivná, nechá ji být protivnou. Pokud je unavená, nemusí její únavu zjemňovat.
Hlas místo tváře
Vedle divadla a filmu se celým životem Daniely Kolářové táhne ještě jedno médium: rozhlas. Rádio poslouchala od dětství. „Poslouchala jsem hry a pohádky a nevnímala nic jiného,“ uvedla v dubnu 2023 v pořadu Blízká setkání Českého rozhlasu Dvojka. Vzpomínala, že jako dítě dokázala u rádia sedět „absolutně soustředěná“, poslouchala opery a znala množství árií.
Když sama začala natáčet rozhlasové hry, zjistila, jak přísná disciplína to je. „Mikrofon odhalí každou faleš,“ uvedla v roce 2021 pro Týdeník Rozhlas. Na jevišti se dá pracovat s pohybem, vzdáleností, kostýmem a celým tělem, před kamerou pomůže detail. Před mikrofonem mnoho možností úniku nezůstává.
O dva roky později už mluvila o rádiu téměř jako o nutné součásti dne. „Miluji rozhlas a bez rádia bych nemohla existovat. Jsem na něm odrostlá. Je to moje hlavní médium,“ uvedla v roce 2023 pro Český rozhlas Dvojka.
Dva roky v jiném světě
Krátce po listopadu 1989 se ocitla v prostředí, v němž se zkušenost s publikem příliš nehodila. V roce 1990 byla zvolena do České národní rady za Občanské fórum. Původně chtěla podle svého pozdějšího vyprávění stát na kandidátce na místě, z něhož nebude reálné získat mandát. Preferenční hlasy ji však poslaly do parlamentu, a ona usoudila, že by nebylo odpovědné po volbách ustoupit. Později působila v Občanském hnutí a v politice zůstala do roku 1992.
Romantická představa veřejné služby dlouho nevydržela. „Ničilo mě to. Vnitřně jsem se úplně rozložila. Myslela jsem si naivně, že to bude o etickém fungování, což se nestalo,“ uvedla Kolářová v rozhovoru pro Paměť národa.
V roce 2019 pro Seznam Zprávy popisovala, jak se po počáteční porevoluční soudržnosti začaly vztahy mezi politiky měnit. „Nejdříve se všichni zdravili, byli slušní a pak se začali napadat, byli nepříjemní, arogantní,“ vzpomínala. „Ta prvotní euforie byla pryč,“ uvedla ve stejném rozhovoru. Po dvou letech odešla a vrátila se k tomu, co uměla lépe.
Působení v parlamentu skončilo, zájem Daniely Kolářové o veřejné dění nikoli. Její společenské postoje mají zřetelně generační základ: člověk, který prožil padesátá léta, okupaci i normalizaci, používá slovo svoboda s jinou osobní zkušeností než generace narozená po roce 1989.
V dubnu 2026 mluvila v Českém rozhlase Plus znovu především o paměti. „Nechápu, že lidé ztratili paměť,“ uvedla Kolářová v rozhovoru se Světlanou Witowskou. Připomínala přitom, že mladší generace rok 1968 nezažila, ale historická zkušenost se podle ní musí předávat mezi generacemi.
Manželství s Jiřím Ornestem
S Jiřím Ornestem, hercem a později režisérem, se poznali už na DAMU. Vzali se, později se rozešli a znovu k sobě našli cestu. Měli dva syny, Šimona a Matěje.
Mateřství bylo v tehdejším hereckém prostředí zvláštní zkouškou. „Když jsem si pořídila druhého syna, jeden starší kolega mě dokonce přestal zdravit. V té době nebylo zvykem, aby herečka měla děti,“ zavzpomínala Kolářová v roce 2019 pro Seznam Zprávy.
Po narození druhého syna navíc na čas téměř přestala dostávat role. Teprve po listopadu 1989 podle svého vyprávění zjistila, že jedním z důvodů mohl být také tlak na ni a Jaromíra Hanzlíka, aby vstoupili do komunistické strany; oba odmítli. Jde o její zpětné svědectví o tehdejším fungování divadelního prostředí, nikoli o veřejně doložené písemné rozhodnutí, a sama upozorňovala, že podobné zákazy nikde oficiálně napsané nebyly.
Ocenění
V roce 2023 převzala Cenu prezidenta Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary za přínos české kinematografii. Ve stejném roce dostala Cenu Thálie za celoživotní mistrovství v činohře. V říjnu 2024 jí prezident Petr Pavel udělil Medaili Za zásluhy I. stupně za zásluhy o stát v oblasti umění.
Když dostávala karlovarskou cenu, vracela se vlastně domů. Do města, kde jako dítě bruslila po zamrzlé Teplé, chodila za matkou do divadla a poprvé se ocitla na jevišti.
Na dlouhou kariéru Daniely Kolářové se nelze dívat jako na příběh hvězdy, ale jako na příběh řemesla, které se postupně proměnilo v umění. Daniela Kolářová nikdy nepotřebovala předvádět, že právě přichází velká herečka. Stačilo, že přišla postava. A byla pravdivá.
S využitím Wikipedie