Psychoterapeutka Helena Klímová, žena spisovatele Ivana Klímy, pochází z česko-židovské rodiny, kterou poznamenal holocaust. Jako osmiletá se kvůli němu ocitla bez rodičů a celý život pak přemýšlela, jak podobným katastrofám předcházet i jak léčit jejich důsledky.
V pekle holocaustu zmizela většina jejích příbuzných z matčiny strany, ona sama musela po deportacích rodičů na čas do ústavní péče. To ji později vedlo k zájmu o psychoterapii.
Helena Klímová Patří k osobnostem, které u nás jako první otevíraly téma traumatu holocaustu, jeho přenosu na další generace i možnosti terapie traumatického prožitku. Je manželkou spisovatele Ivana Klímy, také on má židovské kořeny, a podepsala Chartu 77.
Za židovskou hvězdu se matka styděla
Narodila se v roce 1937 v Praze na Smíchově do „smíšené“, česko-židovské rodiny. Její otec Josef Malý byl inženýrem továrny Ringhoffer-Tatra. Maminka Marie, která byla židovského původu, pečovala v domácnosti kromě Heleny ještě o mladší dceru Hanu.
[caption id="attachment_141146" align="aligncenter" width="552"]
S rodinou na Jiráskově mostě. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Z Helenina života zmizela v roce 1942 nejprve maminčina matka Barbora Katzová, která s nimi do té doby žila v třípokojovém bytě na Janáčkově nábřeží. Pětiletá Helena ještě nechápala, co se děje, ale vycítila napětí, které v rodině zavládlo.
„V den, kdy babička odcházela, udělala máma slavnostní oběd na rozloučenou: škubánky s mákem. To dnes asi nikomu nepřipadá nějak slavnostní, ale bylo to za války a mák jsme nesměli mít,“ vzpomínala Helena Klímová v rozhovoru, který s ní v roce 2015 natočil dokumentarista Paměti národa Jakub Anderle.
Babičku Barboru nacisté deportovali do Terezína a odtamtud později do Treblinky, kde zemřela. Současně s ní odjela i maminčina sestra Andulka se svým manželem. Maminku Marii i její děti pak po několik rozhodujících let chránilo smíšené manželství.
„Tatínek byl pozván k esesákům a tam mu doporučili, aby se s maminkou rozvedl. Tatínek odmítl, takže ho fyzicky napadli – ale poslali domů.“
[caption id="attachment_141147" align="alignright" width="278"]
Se sestrou Hanou, asi 1944. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Nežidovští manželé Židovek, kteří se odmítli rozvést, však poté byli deportováni obvykle ještě dřív, než došlo na jejich židovské ženy: Josef odjel v roce 1943 do pracovního tábora Klettendorf u Vratislavi a po zrušení tohoto lágru pak putoval do podobného zařízení v Bystřici u Benešova.
V pražském bytě po jeho deportaci zůstala se dvěma dcerkami už jen maminka. „Začalo to být špatné... Maminka těžce nesla, že tam zůstala jako jediný dospělý člověk. Plakala, nevěděla si rady.“
Helena nicméně i za takových okolností mohla díky svému smíšenému původu nastoupit v září 1943 do první třídy obecné školy. „Měla jsem tam zvláštní pozici, které jsem úplně nerozuměla. Některé děti měly zakázáno si se mnou hrát. Na druhou stranu tam byla jedna spolužačka, jejíž maminka naopak chodila za mámou a podporovala ji.“
Jako dítě nežidovského otce Helena nemusela nosit židovskou hvězdu, to ale neplatilo pro její matku. Za viditelné označení svého židovství se prý Marie styděla a snažila se hvězdu zakrývat kabelkou, což se nesmělo.
„Když jsme byly venku společně, šla kousek za námi nebo před námi, abychom kvůli ní nebyly ostrakizovány.“
Maminka se podle své dcery velmi trápila, cítila vinu za to, že kvůli jejímu židovství rodina strádá. „Protože kupříkladu jsme měli nižší příděly. Nebo směla chodit ven jen v určitou denní dobu, takže jsem za ni odmalička zařizovala různé věci.“
Do paměti se Heleně vryla i nepříjemná vzpomínka na den, kdy byla se sestrou bruslit. Matka pro ně po chvíli přišla, a protože nesměla na kluziště, zůstala stát za plotem. Když si jí hlídač všiml, nevybíravě vyhodil i obě děvčata.
Shledání s rodiči jsem příliš nevnímala
Brzy poté pak přišly týdny, které Helena Klímová podle svých slov z velké části z paměti naopak vytěsnila. Ke konci války někdy počátkem jara 1945 dostala předvolání do transportu i její maminka Marie... Dcera si uchovala jen obraz jejího odchodu:
„Pamatuju si, jak sestupovala s kufrem po schodech dolů. My jsme stály nahoře, držely jsme se zábradlí – moje sestra a já – jinak tam nikdo nebyl. Dívaly jsme se na ni dolů a ona se na každém odpočívadle zastavila, podívala se na nás a usmála se... To jsem vůbec nechápala. Měla jsem zkušenost, že když někdo takhle odchází, už ho neuvidím. Napřed babička, potom teta a strejda, táta a teď máma.“
„Měla jsem za to, že už ji neuvidím, a nechápala jsem, jak se může smát. Teprve dodatečně jsem pochopila, že nám tím vysílala nějaké poselství – že máme být statečné.“
[caption id="attachment_141148" align="alignleft" width="302"]
Helena Klímová (vlevo), sestra Hana (vpravo) a diakonka Heřma Klesnilová, evangelický sirotčinec v Krabčicích, 1945. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Matně si vybavuje také cestu vlakem s cizí paní, během níž čtyřletá sestra Hana „velmi zlobila“. Ta paní byla členkou smíchovského evangelického sboru a vezla dívky do evangelického sirotčince v Krabčicích nedaleko Roudnice nad Labem.
Tam poté sestry strávily několik měsíců. Byť obě trpěly odloučením od rodiny, které podle Heleny obzvlášť mladší Hanu celoživotně poznamenalo, v sirotčinci o ně bylo relativně dobře postaráno.
Bylo tam jen minimum zaměstnanců, starší děti se prý staraly o mladší a všichni dohromady tvořili „fungující velkou rodinu“. Helena chodila v Krabčicích i do školy, kde hodný pan řídící mazal o přestávce dětem ze sirotčince chleby vlastnoručně vyrobenou marmeládou.
V Krabčicích se pak obě dívky dočkaly německé kapitulace a brzy poté je do sirotčince přijel navštívit i jejich tatínek Josef. Ten v posledních válečných dnech utekl z pracovního tábora v Bystřici u Benešova a vrátil se do pražského bytu, kde ovšem místo své rodiny našel jen sovětské vojáky.
Josef Malý se pak rozjel do Terezína hledat svou ženu. Našel ji živou, ale těžce nemocnou. Koncem války totiž v Terezíně vypukla tyfová epidemie, tyfus dorazil spolu s transporty na smrt vyčerpaných vězňů, které nacisté „evakuovali“ z likvidovaných táborů na východě.
Když do Terezína začaly tyto transporty z východu přijíždět, lidé v nich pátrali po svých příbuzných. Jak Heleně později její maminka vyprávěla, když se vrata dobytčáků otevřela, z vagónů padali na násep lidé mrtví a polomrtví.
„Moje máma tam našla svoji sestru, naši tetu Andulku. Ležela tam úplně vysílená, měla pod 40 kilogramů a tyfus. Máma si svou sestru naložila na záda a odnesla ji do nemocnice. Tam se o ni starala a samozřejmě tyfus také dostala.“
[caption id="attachment_141149" align="alignleft" width="295"]
Helena Klímová, zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Teta Andulka se postupně zotavila a nakonec žila relativně šťastně ještě mnoho let. Také maminka Marie tyfus překonala, ale zároveň ji potrápil zánět středního ucha, který byl bez možnosti léčby antibiotiky těžkou nemocí.
Marie podstoupila trepanaci lebky, zotavovala se velmi dlouho a zůstala celoživotně postižena. „Od té doby špatně slyšela, měla následky na nervové soustavě a celkové imunitě.“
Helena s Hanou proto dál zůstávaly v sirotčinci a jejich otec pendloval mezi Prahou, Terezínem a Krabčicemi a střídavě své nejbližší navštěvoval. V srpnu 1945 si je konečně odvezl do Prahy.
„Já jsem měla emoce utlumené a nepouštěla jsem je k sobě. Takže jsem to příliš nevnímala. Ale vím, že když máma chtěla obejmout sestru, které byly čtyři roky, začala sestra nepříčetně křičet. Maminka byla úplně změněná, jednak hrozivě hubená a druhak byla celá ovázaná, koukaly jí jen oči.“
Psala o citové deprivaci dětí
Také Helena se po válce léčila s tuberkulózou. V 50. letech vystudovala jedenáctiletku a pak český jazyk a literaturu na filozofické fakultě. V době studia se seznámila se spisovatelem Ivanem Klímou, který byl jako dítě internován v Terezíně, a provdala se za něho. Promovala v roce 1960 s diplomovou prací na téma literatury o koncentračních táborech.
[caption id="attachment_141151" align="aligncenter" width="576"]
Promoce, 1960, Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Brzy poté se jí narodilo první dítě, takže zůstala v domácnosti. Už v té době ale psala reportáže, které vycházely v Literárních novinách, a po mateřské dovolené v roce 1962 nastoupila do Literárních novin jako redaktorka.
Vládlo tam prý svobodné, inspirativní prostředí, byť k samozřejmostem doby patřilo umění „psát tak, aby to prošlo“. Našla si ale téma, které ji bytostně zajímalo a kde se cenzura příliš neprojevovala: téma péče o děti a citové deprivace dětí v jeslích.
V roce 1963 dětští psychologové Zdeněk Matějček a Josef Langmeier totiž vydali přelomovou knihu Psychická deprivace v dětství. Klímová začala jejich poznatky propagovat a rozvíjet v článcích pro Literární noviny a k jejímu úžasu texty vzbudily obrovský ohlas. Sama pak napsala knihu Nechte maličkých přijíti, kde o dětech pojednala jako o svébytných subjektech, které cítí a které mohou trpět citovou deprivací způsobenou odloučením od matky.
„Téma se stalo velmi sledovaným. Pustily se do nás některé noviny jako Rudé právo a zejména Rudým právem pověřený ženský časopis Vlasta, který nás začal napadat. Vznikla veliká diskuse. Ale společnost už byla připravena k protestu proti komunistickému režimu a i na vysokých místech se vyskytovali lidé naklonění vidět kriticky. Kupříkladu ve Státní populační komisi byli lidé, kteří ze své pozice naše myšlenky podepřeli.“
Jedním z výsledků veřejné debaty nakonec bylo i prodloužení mateřské dovolené na čtyři roky.
„Od té doby máme nejdelší mateřskou dovolenou na světě.“
„Což ale souviselo také s tím, že v té době u nás byla celosvětově nejvyšší zaměstnanost žen. Celá polovina všech pracujících byly ženy. Takže téma péče o děti bylo velice aktuální.“
[caption id="attachment_141152" align="alignleft" width="237"]
Helena Klímová. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Ostrůvky pozitivní deviace
V roce 1968 odjela s přáteli do Izraele a v letech 1969–1970 pobývala s manželem v USA. Myšlenku na emigraci ale zavrhli a vrátili se do normalizačního Československa, kde se Ivan Klíma pak stal zakázaným autorem a pracoval v dělnických profesích.
Také Helena přišla o zaměstnání, když byly Literární noviny zrušeny. Pomohly jí kontakty, které v novinách získala – díky nim se na čas třeba stala tazatelkou v sociologických výzkumech a s kufry plnými dotazníků jezdila po moravských železárnách.
Dostala se ale také k práci pro psychologa Zdeňka Matějčka, jemuž pomáhala provádět výzkum „nechtěných“ dětí, přesněji dětí narozených po zamítnutých žádostech o interrupci.
[caption id="attachment_141153" align="aligncenter" width="404"]
S manželem Ivanem Klímou. Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Odtud již nebylo daleko k psychoterapii: během 70. a 80. let absolvovala několik psychoterapeutických výcviků S U R (Skála–Urban–Rubeš). Šlo o legendární komunitu, která u nás po roce 1967 zaváděla principy komplexního sebezkušenostního výcviku.
Režim ji do značné míry toleroval, podle Klímové proto, že peníze i moc šly jednoznačně mimo ni – psychoterapeutické výcviky, všude ve světě velmi drahé, byly zde například zdarma.
Svou roli zřejmě sehrálo i to, že v 70. letech se u nás s požehnáním komunistických úřadů budovala celá síť manželských poraden, neustále stoupající rozvodovost totiž režimu nedělala dobrou vizitku. Nastala tak ojedinělá situace, kdy stát potřeboval armádu psychologů a terapeutů.
„Chodili jsme do výcviků strašně rádi, protože jsme měli pocit, že je to jediné místo, kde můžeme být v pravdě s ostatními. Začali jsme tomu říkat ‚ostrůvky pozitivní deviace‘.“
„Režim nám v tom nebránil, poněvadž vůbec nechápali, o co jde.“
„Domnívali se, že se školíme, abychom zvládali alkoholismus a rozvodovost – což také byla pravda. Ale ty vedlejší zisky byly nepředstavitelné.“
Jsme vnitřně bohatší
V lednu 1977, kdy byla zveřejněna Charta 77, se starala o svou matku a tetu, obě ženy umíraly. Vedle toho silně prožívala i nenávistnou kampaň, kterou režim rozpoutal proti jejím přátelům z řad prvních chartistů. V létě 1978 dospěla k názoru, že již nemůže zůstat stranou. Chartu podepsala u evangelického duchovního Miloše Rejchrta.
„Velice se mi ulevilo. Byl to opravdu jeden z nejnádhernějších pocitů v životě: že jsem udělala něco, co chci. A že z toho můžu mít radost.“
Také ji pak čekalo pronásledování ze strany Státní bezpečnosti, výslechy, provokace, domovní prohlídky a odposlechy. Potíže měly i děti ve škole. Zároveň jim mnoho lidí ale pomáhalo a v době, kdy znovu přišli o zaměstnání, jim dohazovali různé kšefty.
Dva roky pracovala v Ústavu zdravotní výchovy, a když byla i odsud přece jen nakonec vyhozena, nabídl jí statečný doktor Lukavský místo v manželské poradně v Mělníku. Zde se pak mohla v praxi věnovat psychoterapii. Zabývali se i osvětou, pořádali přednášky pro veřejnost, a uprostřed normalizačního marasmu si tak byli jisti, že „dělají užitečnou práci“.
[caption id="attachment_141154" align="aligncenter" width="544"]
V tanečních, Helena po pravé ruce tanečního mistra (osmý zleva ve druhé řadě odshora Václav Havel). Zdroj: archiv pamětnice, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Kromě práce v manželské poradně psala také články na podporu perzekvovaných lidí, ty pak vycházely v zahraničí, zejména v Pelikánových Listech. Pracovala na vlastní pěst, kvůli bezpečnosti se vyhýbala organizované skupinové činnosti, jakou by byla třeba práce pro VONS. Nechtěla na sebe příliš upozorňovat. Jezdila na psychologické konference, navazovala odborné kontakty, snažila se doplnit si vzdělání.
Po sametové revoluci dostala různé nabídky ke vstupu do politiky, žádnou z nich ale nepřijala. Spíš než přímo politicky se vždy angažovala na poli občanské společnosti. Když se počátkem 90. let rozpadlo společenství Charty 77, chtěla na sounáležitost chartistů navázat.
„Stýskalo se nám po Chartě, a tak jsme v roce 1992 založili organizaci, která se tehdy jmenovala Tolerance.“ Spolek, u jehož vzniku stála spolu s ní další psychoterapeutka a disidentka Věra Roubalová, organizoval dětské tábory a koncerty proti rasismu, monitoroval rasismus, zastřešoval právní poradnu a skupinový dialog. Později se ve spolupráci s britskou psychoterapeutkou Irene Bloomfieldovou začali věnovat také psychoterapii přeživších holocaustu a jejich potomků.
Nástupnickými organizacemi Tolerance jsou dnes dvě sdružení, prvním je Rafael Institut, poskytující psychoterapeutický výcvik zaměřený právě na terapii holocaustu a obecněji traumatu vzniklého nepřátelstvím mezi skupinami. Druhým je Spolek Irene, který vydává knihy a pravidelně uděluje cenu za budování míru mezi lidskými skupinami.
Z bezmála čtyř desetiletí komunismu jsme si podle Heleny Klímové odnesli zvyk „remcat“ a nespolupracovat. Mladí lidé, kteří vyrostli ve svobodě, už jsou ale prý jiní.
„A jsem přesvědčena, že i starší generace se proměnily, vidím to i na sobě. Jsme vnitřně bohatší, rozvinutější, diferencovanější,“ říká Helena Klímová. „Souvisí s tím i to, že mezilidské konflikty už nejsou jen bipolární – oni a my – ale jsou rozmanitější. To patří ke svobodě: máme různé názory a zastáváme je beze strachu.“ Zatím.
[caption id="attachment_141155" align="aligncenter" width="543"]
Helena Klímová v roce 2015. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Autorka textu Kristýna Himmerová působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
