V pondělí 18. května 1987 se okolo půl desáté večer v restauraci Studentská v Dejvicích blížila zavírací hodina. Vtom někdo vběhl do místnosti. Muž se samopalem Škorpion vz. 61 a vypálil několik dávek směrem k výčepu. Číšník se skácel k zemi.
V restauraci v tu dobu bylo osm hostů. Žena za pultem, vedle které padl mrtvý kolega, začala ječet. Střelec vyběhl ven na ulici, kde na něj čekal komplic s pistolí. Oba se rozběhli směrem k Evropské třídě, tehdy Leninově. Jak se později ukázalo, šlo o důstojníky StB.
Tento nepochopitelný případ vraždy spáchané estébáky z veřejné paměti úplně zmizel.
Redakce Paměti národa pátrala několik měsíců v archivech a zjišťovala, co a proč se tehdy vlastně stalo. Proč estébáci vraždili? Byli dopadeni a dočkali se trestu?
Když se ptá Charta 77
Restaurace Studentská v pražských Dejvicích nebyla ničím výjimečná. Klasická „čtyřka“: umakartové stoly pokryté plastovými ubrusy, dřevotřískové obložení stěn, zápach z kuchyně, špinavé lino na zemi. A místnost utopená v cigaretovém kouři.
Tehdejší nálevnu dnes připomínají jen tři schody vedoucí ke dveřím vietnamské restaurace. Nájemníci bytů nad bývalým výčepem, se kterými jsme mluvili, o estébácké vraždě na sklonku komunistického režimu nic nevědí. Vesměs zde žijí lidé, kteří se přistěhovali až po Sametové revoluci.
[caption id="attachment_140277" align="aligncenter" width="550"]
Výčep, kde došlo k vraždě, z vyšetřovacího spisu. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
V ten květnový den si ale lidé museli všimnout blikajících sirén vozů Veřejné bezpečnosti a sanitek. Dokonce i Rudé právo uveřejnilo v krátkém odstavci 20. května tuto zprávu:
„Obsluhující číšník byl postřelen v pondělí večer v restauraci v Praze 6 po rozepři mezi návštěvníky. I přes poskytnutí rychlé lékařské pomoci po převozu do nemocnice na následky zranění zemřel. Podezřelí dva pachatelé byli zadrženi občany a příslušníky Veřejné bezpečnosti. Vyšetřování pokračuje.“
O tom, že tehdy střílel příslušník StB, se veřejnost nedozvěděla nic. Ticho prolomili jako první lidé z Charty 77, kteří 24. června 1988 odeslali oficiální dopis Federálnímu shromáždění, České národní radě a Obvodnímu výboru v Praze 6, kde mimo jiné psali:
„Uplynul více než měsíc ode dne, kdy ČTK i některé deníky přinesly zprávu o násilném usmrcení číšníka v Praze 6 střelnou zbraní (!) (…) Výsledkem informování jsou fámy. (...) Navrhujeme k případu vytvořit vyšetřovací komisi Federálního shromáždění, která zjistí, jak proběhlo vyšetřování případu a jaké jsou důvody jeho utajování. A posléze výsledky tohoto šetření oficiálně publikovat.“
Zprávou se důkladně zabývaly i Svobodná Evropa a Hlas Ameriky.
Charta 77 se kupodivu od státních orgánů dočkala oficiální odpovědi již 27. června: „Šetření probíhá nezávisle na jakémkoliv politickém vlivu systémem padni komu padni.“ O tom, kdo střílel, opět ani slovo. Ani v dopise, ani v tehdejších médiích.
Případ téhle šílené střelby nicméně vyděsil i samy „vládce státu“. Ještě ten večer, kdy se vražda stala, policie zajistila oba estébáky a zahájila vyšetřování.
První výslechy zadržených i svědků prováděl příslušník VB Andrej Tvare a už druhý den dopoledne bylo oběma sděleno obvinění ze spáchání trestného činu vraždy, podílu na vraždě a nedovoleného ozbrojování.
Ze samopalu střílel tehdy čtyřiačtyřicetiletý kapitán Rudolf Herzlík z IX. správy StB (ta prováděla „kontrarozvědnou ochranu čs. ekonomiky před nepřátelskou činností kapitalistických rozvědek a mezinárodních organizací pronikajících do československého národního hospodářství“), s nabitou pistolí před restaurací pak byl čtyřicetiletý nadporučík ze stejné správy Jiří Gráf.
Oba byli okamžitě vzati do vazby a už pět dní po činu jim byly odňaty hodnosti a následně byli zproštěni služby.
Číšník, kteří zemřel už při převozu do nemocnice, se jmenoval Jiří Selement a tehdy by za měsíc oslavil 31. narozeniny. Byl rozvedený a měl sedmiletého syna.
Těžká pracovní náplň v StB
Vyšetřovatelé případu se snažili dát dohromady průběh celého osudného dne hodinu po hodině. Zatímco pro dopoledne se jim to ještě dařilo, s přibývajícími hodinami se obraz všech událostí značně rozostřoval.
Jisté je, že Rudolf Herzlík se v ono pondělí vrátil do práce po čtrnáctidenní zdravotní dovolené. Podle svých slov „odpočat a s dobrou náladou“. Přivítal jej přítel a kolega Jiří Gráf a zhruba v deset dopoledne společně odešli do bufetu v areálu pracoviště. Tam společně vypili první pivo toho dne.
Když přišel čas oběda, zašli do restaurace Studentská, chtěli si dát dršťkovou polévku. Nejprve si objednali pivo „na stojáka“ a pak se usadili ke stolu naproti výčepnímu pultu, kde vydrželi asi do tří odpoledne. Vypili čtyři dvanáctky a „frťana slivovice“. Na chvíli se pak ještě vrátili na pracoviště, pracovní doba jim končila v 16.30. Dohodli se ale, že ještě půjdou zpátky do restaurace Studentská.
Následně se výpovědi obou soudruhů začínají rozcházet. Rudolf Herzlík vypověděl, že ten den brali v práci výplatu a on požádal Gráfa, jemuž dlužil peníze, aby mu se splátkou ještě počkal. A že mu za posečkání koupí láhev rumu. To skutečně udělal a láhev donesl do jejich kanceláře, kde později byla nalezena vypitá.
[caption id="attachment_140278" align="aligncenter" width="572"]
Gráf předává zbraň Herzlíkovi. Z vyšetřovacího spisu. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Zatímco první návštěvu restaurace Studentská oba aktéři popisují relativně shodně, jejich popis průběhu závěru pracovní směny se liší. Herzlík například svůj stav popsal tak, že už si prý neuvědomoval, zda okolo půl páté odpoledne skutečně zabezpečoval svou kancelář a zda klíče od trezorů se zbraněmi odevzdávali operačnímu důstojníkovi.
Vše ale naznačuje, že Gráf i Herzlík byli už hodně opilí. Když se vrátili do restaurace Studentská, posadili se ke stejnému stolu jako předtím a pokračovali v pití piva, podle svědků ho prokládali tvrdým alkoholem.
V restauraci si náhodně povídali s každým, kdo si k nim zrovna přisedl. Rudolf Herzlík se několikrát dostal do slovní potyčky, poté měl následovat incident na toaletách, který Herzlík (Gráf se ho neúčastnil, seděl v lokále u stolu) a také všichni svědkové popisovali různě i v jiný časový okamžik.
Vypovídala i servírka Věra Skleničková. Ta byla v té době partnerkou jednoho z přítomných hostů Jaroslava Šimůnka a právě do ní se měl rozkurážený Herzlík navážet. Šimůnek proto vyrazil za Herzlíkem na záchod, aby si s ním vše „chlapsky“ vyříkal.
„Zkurvený fízle!“
Podle všeho hned na chodbě už značně opilý Herzlík utržil pár facek, zůstal sedět na zemi a kryl si hlavu. Přišel sem i číšník Jiří Selement, aby potyčku ukončil. Podle svědectví se postavil na stranu Šimůnka, s nímž se dobře znali.
Pomohli Herzlíkovi zvednout se z podlahy, přičemž měla padnout slova „zkruvený fízl“. Taková nadávka za socialismu nebyla jen tak, za podobné hospodské výroky na adresu tajné policie a za urážky Sovětského svazu si šli kupříkladu sednout na rok do vězení filozof Eugen Brikcius, překladatel Jaroslav Kořán či básník Ivan Martin Jirous.
O tom, co se dělo dál, oba příslušníci StB měli – jak plyne z jejich výpovědí – jen mlhavou představu. Tvrdili, že na ně ze všech stran létaly nadávky, až to jejich nervy prý nevydržely. A dospěli k závěru, že nejlepší by bylo restauraci rozstřílet na kusy a už nikdy více do ní nepřijít.
Žádný ze svědků si však prý nevšiml, že by pak jejich chování nějak vybočovalo: nikomu nevyhrožovali, pokračovali v pití. Vše se nejspíš odehrávalo jen v tichém dialogu mezi nimi dvěma.
Nabitý samopal, prostřelený květináč
Ke zlomu došlo okolo půl deváté večer, kdy číšník Selement už oběma odmítl znovu nalít a požádal je o zaplacení, protože provoz restaurace končí. Přitom však bez řečí obsloužil sousední stůl.
Jiří Gráf se následně zvedl a opustil restauraci, Rudolf Herzlík zde ještě chvíli setrval, potom u pultu zaplatil útratu a vyšel před restauraci na roh ulice. Své tašky oba tajní policisté nechali u stolu v restauraci.
[caption id="attachment_140279" align="alignleft" width="223"]
Vrah při rekognici, procesu ztotožnění osoby svědkem, z vyšetřovacího spisu. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Krátce po 21. hodině se Gráf objevil na vrátnici svého pracoviště v Thákurově ulici, prokázal se služebním průkazem a vyzvedl si plastovou krabičku s klíči a pečetidly jejich společné kanceláře. Tady otevřel trezor se služebními zbraněmi – dvěma pistolemi vzor 50 a dvěma samopaly Škorpion vzor 61.
Zbraně postupně nabil a natáhl, přičemž z jednoho samopalu nechtěně vypálil střelu, která přes květinu v květináči prošla oknem ven.
Pod bundu nakonec schoval Herzlíkův nabitý samopal a sám si vzal taktéž ostře nabitou pistoli. Gráfův výstřel operační důstojník na vrátnici slyšel a poslal pomocnou stráž, vojína základní služby, nahoru do kanceláře, aby zjistil, co se děje.
Voják našel jen otevřenou kancelář a nabité zbraně na stole. Gráf už tam nebyl, odešel bočním východem. Nalezené zbraně strážný zajistil, zároveň však nikdo nepodnikl žádné další kroky. Krátce před půl desátou se Gráf vrátil před restauraci Studentská a tam předal samopal čekajícímu Herzlíkovi.
Opilec střílel jako smyslů zbavený
Gráf pak na ulici ze své pistole dvakrát vystřelil do vzduchu. Herzlík si vzal samopal, vběhl do restaurace a rovnou ode dveří dvěma dávkami zasáhl výčep. Zarachotilo sklo, několik kulek se zavrtalo do dřevěné skříně za pultem, výčepní padl k zemi a jeho kolegyně začala křičet.
Všechno se stalo tak rychle, že událost samu nikdo z přítomných prakticky neviděl. Jeden z hostů restaurace Zbyněk Mísař později vypověděl:
„Nikoho jsem neviděl, Selement za pultem nebyl, tak jsem vstal od stolu a šel se podívat, protože ta Šimůnkova ženská pištěla u pokladny. (…) Selement tam ležel na břiše na podlaze, krev jsem neviděl. Tak jsem hned vyběhl ven na roh Leninovy ulice, je to pět metrů k prodejně zeleniny, a tam jsem uviděl, že někdo běží nahoru po Leninově třídě, rozběhl jsem se za ním. U cukrárny stáli tři vojáci a já jsem na ně křičel, aby toho člověka chytili. (…) Protože byl hodně opilý, neutíkal tak rychle jako já, takže jsem ho chytil v parku a strhnul ho za sako na zem. Pak nás dohonil Šimůnek a začal do něho kopat, já jsem se ho snažil krotit. Pak jsem tomu člověku vzal samopal, který měl, ale který já jsem předtím neviděl. Chlap jen ležel a nijak se nebránil. Já jsem stál asi tři metry od něj a čekal, až někdo dojede.“
Druhým mužem, který z lokálu vyběhl za střelcem, byl jeho soupeř z toalet, zmíněný Jaroslav Šimůnek. Samotnou střelbu neviděl, protože byl zrovna v jídelně, ale vzpomíná si na tyto momenty:
„Vyběhl jsem k výčepnímu pultu a viděl Selementa ležet na zemi a Zbyňka Misaře, jak za někým běží, tak jsem se rozhodl vyběhnout z lokálu taky. (…) Cestou jsem našel ležet na zemi průkaz příslušníka SNB, ale jak se ukázalo potom, byl to průkaz toho druhého. Misař po chlapovi skočil, srazil ho k zemi a vyhrnul mu sako přes hlavu, než přišli další. Misař pak běžel volat VB a my s těmi vojáky ležícího chlapa hlídali.“
Zajímavé je i svědectví policisty Františka Charváta ze zásahové jednotky, která byla na místě činu první. Charvát žije v malé obci u Příbrami a my jsme za ním vyrazili. Souhlasil s rozhovorem:
[caption id="attachment_140280" align="alignright" width="215"]
Zastřelený Selement (figurant), z vyšetřovacího spisu. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
„Zadáním práce naší hlídky bylo dohlížet na klid a pořádek ve čtvrti, kde jsou ambasády, takže jsme k tomu místu byli nejblíž. Mám z toho rozmazané vzpomínky, před námi ležel chlap se samopalem, v hospodě vedle ležel někdo mrtvý a druhý střelec se pohyboval někde okolo nás. Mělo to strašně rychlý průběh, takže nervy pracovaly. Tím spíš, že to byl můj vůbec první výjezd k vraždě. Prostě jsme hlídkovali venku a zároveň se kryli, dokud nepřijely další zásahové hlídky. Mrtvého uvnitř jsem neviděl, mým úkolem totiž bylo držet podezřelého na místě. Podle dokladů jsme pak rychle zjistili, že jde o příslušníky Státní bezpečnosti, ale nijak se to v tu chvíli neřešilo. Vražda je vražda,“ vzpomíná Charvát.
Druhý z estébáků Jiří Gráf se po střelbě v restauraci rozběhl pryč z ulice a zamířil do nedaleké kanceláře StB v Thákurově ulici. Tam byl policisty také zadržen.
Výpovědi dalších svědků střelby uváděly, že nic neviděli, dokud „se nespustil ten kravál“. Sami útočníci postupně měnili výpovědi, nejprve že prý zbraň chtěli jen ukázat zvědavcům, potom že proto, aby si jako policisté zjednali před ostatními autoritu.
Až pod tíhou důkazů a vlastních protiřečících si výpovědí rezignovali na jakoukoliv obhajobu. Herzlík se jí vzdal úplně, Gráf se snažil hájit tím, že byl jen pod Herzlíkovým vlivem a věřil tomu, že zbraň nakonec nepoužije. Proč předtím všechny zbraně v kanceláři nabíjel, dokonce z jedné i omylem vystřelil a sám na ulici použil nabitou pistoli, vysvětlit nedokázal.
Za dobré chování na svatbu dcery
Rudolf Herzlík se podle vyšetřovacích protokolů během psychiatrického vyšetření „dlouze a usedavě rozplakal“, když došlo na otázku ohledně samotné střelby. „Takový mladý kluk, celý život ještě před sebou a já jsem ho zabil...“ odpovídal přerývaně.
Případ od Veřejné bezpečnosti převzala vojenská prokuratura a vyšetřovatel kpt. Martin Krajčír odvedl důkladnou práci. Výsledkem jeho činnosti byl spis s výpověďmi padesáti šesti svědků, jakkoliv většina z nich byla z hlediska vyřešení případu zbytečná.
Nasbíral také množství svědectví o tom, že oba obvinění žili ve svém soukromí spořádaně, že byli oblíbení a nekonfliktní sousedé a podobné s činem viníků ostře kontrastující výpovědi. Rozhodující nakonec byly odborné expertízy a svědectví tří svědků: Hany Růžičkové, Zbyňka Mísaře, Jaroslava Šimůnka a také přiznání viny samotných pachatelů.
[caption id="attachment_140281" align="aligncenter" width="554"]
Identifikace vraha, z vyšetřovacího spisu. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Soudní řízení před vojenským soudem v Příbrami bylo veřejné, ale o ukončení vyšetřování ani o samotném procesu se v tehdejším tisku neobjevily žádné informace. Dne 22. července 1988, tedy rok a dva měsíce po střelbě, vynesl vojenský soud tresty odnětí svobody za trestné činy vraždy, napomáhání k vraždě, obecného ohrožení a nedovoleného ozbrojování.
Rudolf Herzlík byl odsouzen ke třinácti letům odnětí svobody ve třetí nápravně-výchovné skupině, Jiří Gráf k pěti letům ve druhé nápravně-výchovné skupině.
Následovalo odvolání obou odsouzených k Nejvyššímu soudu ČSSR, který 25. října Jiřímu Gráfovi trest potvrdil a Rudolfu Herzlíkovi přidal ještě rok vězení navíc.
[caption id="attachment_140282" align="alignright" width="281"]
Použité zbraně, z vyšetřovacího spisu. Zdroj: Paměť národa, se souhlasem Paměť národa[/caption]
Jiří Gráf se ještě pokusil o udělení všeobecné prezidentské milosti, kterou Gustáv Husák vyhlásil 27. října 1988, ale byla mu zamítnuta. Pro dobré chování byl nicméně propuštěn 7. září 1989 s podmínkou na dobu trvání zbytku vyměřeného trestu – dva roky, dva měsíce a dvanáct dní. Této podmínky si však dlouho „neužil“, neboť se na jeho případ vztahovala nová amnestie Václava Havla z 16. února 1990.
Jiří Gráf tak mohl začít nový život, po kterém jsme chtěli pátrat, ale nebyli jsme úspěšní. Vyptávali jsme se na něj na tehdejší adrese, nikdo si Gráfa nepamatuje. Dnes by mu bylo 78 let.
Rudolf Herzlík se amnestie nedočkal, zamítl mu ji i tehdy velkorysý nový prezident Václav Havel. Pro dobré chování však byl v první polovině 90. let přeřazen do mírnější nápravné skupiny, a jednou za čas ho dokonce propustili z vězení na víkend k rodině; mohl například jet na svatbu své dcery.
Svobody se dočkal po osmi letech vězení, 6. března 1996 byl usnesením soudu pro Prahu 4 podmíněně propuštěn. Na své tehdejší adrese na Praze 8 už nebydlí. Letos by mu bylo – nebo je – 82 let.
Redakce Paměti národa dál pátrá po osudu obou bývalých příslušníků StB Hrzlíka a Gráfa. Jaký byl jejich život po propuštění? Litovali svého hrůzného činu z roku 1987? Jak žijí? Pomozte nám tyto příběhy objevit a zdokumentovat. Napište na paametnici@postbellum.cz.
Děkujeme!
Autor textu Robert Sedláček působí v projektu 
Paměť národa – jedinečné rozsáhlé sbírce vzpomínek pamětníků, kterou řadu let buduje nezisková organizace Post Bellum se svými partnery – Českým rozhlasem, Českou televizí a Ústavem pro studium totalitních režimů. Ve sbírce je shromážděno víc než pět tisíc výpovědí. Z Paměti národa vznikají každý týden rozhlasové dokumenty Příběhy 20. století. Jde o subjektivní vzpomínky pamětníků, které nemusejí vždy zcela odpovídat skutečnému průběhu historických událostí.
