Kaspar Karl van Beethoven zemřel ve Vídni 15. listopadu 1815. Jeho závěť počítala s manželkou Johannou jako se spoluporučnicí syna a dodatek, který k ní připsal den před smrtí, výslovně žádal, aby chlapec nebyl od matky oddělen. Bratr Ludwig podal 20. prosince, tedy po pěti týdnech, petici k Dolnorakouskému zemskému soudu a v lednu následujícího roku dostal poručnictví sám. Poslední vůli zesnulého tím obešel dřív, než se rodina stihla s jeho smrtí vyrovnat, a otevřel rodinnou válku, která se táhla celou druhou polovinu desetiletí.
Proč se spor o Karla přesunul k soudu pro měšťany
Beethoven vedl proti švagrové celou sérii podání, odvolání a protipetic. Opíral se hlavně o rozsudek z roku 1811, kterým byla Johanna odsouzena za zpronevěru, a vyvozoval z něj, že je mravně nezpůsobilá dítě vychovávat. Johanna odpovídala tím, co měl proti sobě on: hluchotou, nemocemi a neschopností zajistit chlapci souvislou péči.
V roce 1818 soud zjistil, že částice „van“ v Beethovenově jméně není šlechtický predikát. Případ proto přešel ze zemského soudu, který byl určen šlechtě, na vídeňský magistrát, kde se řešily spory měšťanů. Pro skladatele, který se celý život pohyboval mezi šlechtickými mecenáši, to bylo ponížení. Magistrát pak v roce 1819 přiznal poručnictví zpátky Johanně.
Beethoven se odvolal k apelačnímu soudu a v dubnu 1820 získal definitivní potvrzení poručnictví. Spoluporučníkem se stal jeho přítel Karl Peters. Mezi první peticí a tímto rozsudkem uplynuly přes čtyři roky vyplněné výslechy a přesuny chlapce z jedné školy do druhé.
Podpis „otec“ a 2 000 zlatých na chlapcovu výchovu
Beethoven vlastní rodinu nikdy nezaložil a z Karla, kterému bylo při otcově smrti devět let, si chtěl udělat syna. Dopisy mu podepisoval jako „otec“. Příteli Josephu Karlu Bernardovi otevřeně psal, jaké naděje do chlapce vkládá.
Karlův den organizovali jiní: internáty, soukromí učitelé, hodiny klavíru u Czerného a návštěvy matky pod dozorem. V březnu 1820, měsíc před konečným rozsudkem, žádal Beethoven v dopise, aby se Johanna se synem stýkala co nejméně. Takový režim je soustavný dohled a matku z chlapcova života postupně vytlačoval.
O penězích se strany dohodly smlouvou už v roce 1817. Johanna na syna přispívala polovinou své vdovské penze a z otcovy pozůstalosti šlo na Karlovu výchovu 2 000 zlatých. Na výchovu dítěte, od kterého ji švagr soustavně odstrkoval, tedy platila z vlastního příjmu. Karl na strýcův tlak odpovídal útěky k matce a střídáním škol, přičemž strýcova očekávání, hudební, studijní i citová, ho dusila čím dál víc.
Devátá symfonie i Missa solemnis musely počkat na konec soudů
Před bratrovou smrtí měl Beethoven za sebou mimořádně plodné období. Dokončil sedmou a osmou symfonii, klavírní trio „Arcivévoda“ a sonátu op. 90.
Rok 1817 patří k nejslabším v celé jeho tvorbě. V nejhorší fázi sporu sice vznikly violoncellové sonáty op. 102 a sonáta Hammerklavier, tempo práce se ale výrazně zpomalilo.
Chronologie, kterou uvádí Cambridge Companion to Beethoven, ukazuje, že velká pozdní díla se rozběhla až po formálním dořešení poručnictví. Patří k nim sonáty op. 109 až 111, Missa solemnis, Devátá symfonie a Diabelliho variace. Přiřadit konkrétní soudní podání ke konkrétní skladbě z toho nelze, souběh v čase je přesto nápadný. Jakmile soudní tlak po dubnu 1820 polevil, vstoupil Beethoven do nejproduktivnějšího období svého pozdního života.
Dvě věty, kterými Karl na policii popsal strýcovu výchovu
Dne 6. srpna 1826 vylezl dvacetiletý Karl na ruiny Rauhensteinovy bašty nad Vídní. Dvakrát na sebe vystřelil a mířil přitom na hlavu. Jedna kulka mu projela kůží na lebce, druhá minula a Karl přežil. Beethoven okamžitě poslal lékaři Karlu Smetanovi krátký, zoufalý vzkaz.
Podle policejní výpovědi, citované až později, Karl uvedl, že ho strýc „příliš trápil“ a že se „zhoršil, protože ho chtěl zlepšit“. Šest let po rozsudku z dubna 1820 tak chlapec sám popsal výsledek výchovy, kterou si skladatel u soudů vybojoval. Spor o poručnictví Beethoven vyhrál, vztah se synovcem, kvůli kterému ho vedl, prohrál.
Jihlava: kde synovec našel pravidelný režim a manželku
Po zotavení se Karl nechal odvést do armády a sloužil u pěšího pluku v Jihlavě. Získal tam pravidelný řád, daleko od strýcova dohledu. Beethoven zemřel v březnu 1827, zhruba sedm měsíců po synovcově pokusu o sebevraždu.
Z armády Karl odešel v roce 1832 a oženil se s Karolinou, kterou podle Českého rozhlasu Vysočina poznal právě v Jihlavě. Vedl měšťanský život. Hudebníkem se nestal, práva nestudoval a o naplnění strýcových představ se nikdy nepokusil. Jeho vnější život se tedy prokazatelně ustálil, o jeho vnitřním klidu prameny mlčí.
Karl van Beethoven zemřel ve Vídni v roce 1858. Notářský záznam uvádí jeho manželku jako jedinou dědičku a zároveň jako poručnici nezletilých dětí.