Kolářová, kterou diváci znají z filmů Na samotě u lesa, Kulový blesk, Léto s kovbojem nebo Vratné lahve, má na kontě Thálii i Českého lva, na karlovarském filmovém festivalu dostala v roce 2023 cenu prezidenta a předloni 28. října také medaili Za zásluhy.
Přestože z divadelního angažmá odešla před 11 lety, na odpočinek nepomýšlí. Z Vinohrad zamířila jako host na řadu menších scén, stále ji také vyhledávají televizní nebo filmoví režiséři. Před filmovou kamerou se objevila třeba před pěti lety ve filmu otce a syna Svěrákových Betlémské světlo, ve kterém si znovu zahrála po boku Zdeňka Svěráka, nebo ve snímku Bratři. Televizní diváci ji mohli v posledních letech vídat v seriálu Zlatá labuť.
„Když jsem se rozhodla studovat divadelní fakultu, nebylo zvykem, že by se člověk hned dostal na Barrandov. Dostala jsem angažmá na Vinohradech a s Jaromírem Hanzlíkem nás začali obsazovat do filmů i televize. A tak se moje herectví rozšířilo o další techniky, protože hrát divadlo je jiné než účinkovat před kamerou či v rozhlase,“ vyprávěla Daniela Kolářová před lety. „Před filmovou kamerou jsem poprvé stála vyděšená, musela jsem se přizpůsobovat situacím a učila se vlastně za pochodu,“ řekla také.
V Divadle na Vinohradech, kam nastoupila v roce 1971 a zůstala 44 sezon, podle svých slov i ve zlém období prožila krásné chvíle. Na jedné z nejprestižnějších pražských scén se potkala s Jaromírem Hanzlíkem - a vytvořili jednu z nejslavnějších divadelních a později i filmových hereckých dvojic. „Jaromír si vždycky dal říct, i když jsme se kolikrát na jevišti pohádali jako koně,“ vzpomínala Kolářová.
Vysněné role, mezi nimiž byla Líza v Obchodníkovi s deštěm či Markétka ve Faustovi, ji sice minuly, ale našla se v mnoha jiných. Třeba v německy psané dramatice režiséra Dušana Davida Pařízka; za výkon ve hře Thomase Bernharda U cíle získala Radokovu cenu. Divadlu přitom propadla rodačka z Chebu už jako malá holčička v Karlových Varech. Chodila za maminkou, která pracovala v tamním divadle, a režiséři si ji často půjčovali do pohádek.
Učitelé o ní říkali, že je chytrá, ale drzá. A občas překvapila i vlastní rodinu. „Do školy jsem začala chodit v roce 1952 a o prázdninách jsem křičela na babičku, že Stalin byl nejlepší člověk na světě. Babička plakala, protože měla ráda Masaryka,“ vyprávěla jednou Daniela Kolářová, která mezi roky 1964 a 1968 vystudovala pražskou Divadelní fakultu Akademie múzických umění, po které nastoupila nejprve do Divadla S. K. Neumanna.
Už na škole se začala objevovat před kamerou, po Soukromé vichřici (1967) následovaly Slasti Otce vlasti či Noc na Karlštejně. Velkou přízeň diváků jí vynesly role ve filmových komediích, hrála i v seriálech jako Sňatky z rozumu, Taková normální rodinka či Nemocnice na kraji města. Hrála také ve filmech režiséra Jana Svěráka, poprvé už v Obecné škole. „Je to moje nejmilejší role. Vedle mě byli obsazeni báječní herci v čele s Janem Třískou či Rudolfem Hrušínským,“ svěřila se.
V politice nechtěla podvést lidi
Po listopadu 1989 se krátce mihla i v politice, mezi roky 1990 a 1992 byla poslankyní České národní rady. Za tuto zkušenost je sice ráda, i když byla trpká a bolestná. „Cítila jsem se hrozně odpovědná a nechtěla podvést lidi, kteří mi dali hlas. Za dva roky jsem ale skončila absolutně zdevastovaná. Tam někde nastal zlom, kdy se otevřely cesty všemu rozkrádání a korupci,“ vyprávěla Daniela Kolářová, která se dvakrát provdala za herce, režiséra a překladatele Jiřího Ornesta (1946 až 2017).
O věci veřejné se ale nepřestala zajímat ani později, před lety se třeba zapojila do demonstrací pořádaných spolkem Milion chvilek. Spolu s filozofem Danielem Kroupou, zpěvákem Danem Bártou nebo hereckými kolegy Bárou Hrzánovou, Janem Potměšilem, Bolkem Polívkou a Ivanem Trojanem vystoupila na velké demonstraci na pražské Letenské pláni. V roce 2023 pak podpořila nynější hlavu státu Petra Pavla.