Každé náboženství hlásá dobro a lásku, realita je však často plná konfliktů, dogmatismu a pokrytectví. Nebylo by proto snazší odhodit nedokonalé církve a jít cestou jednoho univerzálního duchovna? Zkušenost z Indie i sikh ismus ukazují, že tato lákavá myšlenka má své háčky.
Taková cesta člověka promění. V indických městech vidíte na každém kroku mandir – hinduistickou svatyni, kde věřící ráno i večer vykonávají svou púdžu, rituál uctívání božstva. Pozorujete třeba prodavače v malém krámku: každých patnáct minut se otočí ke svému ostrůvku s Ganéšou, zapálí vonnou tyčinku a hluboce se ukloní.
Jeho náboženské zaujetí působí neuvěřitelně autenticky. A člověku při tom pohledu okamžitě relativizuje naučené poučky typu „je jen jeden Bůh, a to ten náš“.
Historie i současnost znají tisíce bohů a tisíce náboženství. Znají ale i úplně jiné cesty hledání smyslu než uctívání konkrétního božstva. Klasickým příkladem je buddhismus, který nabízí spásu bez uctívání Boha. Své k tomu umějí říct i esoterici, sekulárně meditující nebo stoupenci hnutí „spiritual but not religious“.
Zároveň však historie i dnešek znají nespočet konfliktů, násilí a zla páchaného ve jménu duchovna. Téměř každá tradice přitom hlásá lásku a dobro, realita ale bývá odlišná.
Nebylo by proto skvělé, kdyby existovalo jedno univerzální náboženství lásky a dobra, které by se těmto neduhům vyhnulo? Nebylo by možné takové náboženství vydestilovat napříč všemi tradicemi a transformovat je do jednoho společného jmenovatele?
Takové lákavé úvahy se objevují znovu a znovu. Pro příklad jednoho konkrétního hledání můžeme zůstat v Indii – tentokrát však u sikhismu.
Cesta k univerzální lásce podle Khojiho V sikhském chrámu můžete dostat do ruky knížku s názvem Božská láska – univerzální, věčné, živé, všezahrnující náboženství. Jejím autorem je Bauji Jaswant Singh Ji, známý jako Khoji (1903–1999).
Khoji se řídil heslem „láska ke všem, nenávist k nikomu“ a uvažoval právě o všelidské duchovní cestě. Píše o „Pandořině skříňce náboženství“, která plodí netoleranci, pýchu, bigotnost a konflikty. Tvrdí, že všichni lidé potřebují něco jiného: vnímat dar lásky a vnitřní božské světlo. K tomu máme podle něj takzvané „třetí oko“ – intuici vlastní duše. Cesta k univerzálnímu náboženství tak vede skrze ponor do našich vlastních hlubin.
Odstupme od všech „kouzelných zrcadel náboženství“ – kterým je podle Khojiho třeba i pouhý počet následovníků – a začněme prostě žít v extázi božské lásky. Pravé náboženství pak nabídne dobro, soucit, laskavost, odpouštění a mír. Pokud to náboženství nežijí, pak to vlastně žádná náboženství nejsou.
Khoji tvrdí, že pestrost a různost náboženství je vlastně ostuda. Je to znamení, že lidé hledají všechno možné, jen ne božské vlastnosti. Všechny iluze (mája) je třeba odvrhnout a jít za jádrem. K tomu, aby se božská láska v srdci rozzářila, je však podle něj potřeba společenství věřících (sadh sangat) a osvícený průvodce – guru. Tuto cestu shrnuje do jediné výzvy: poddat se guruovi – a nic více není třeba.
Kdo se na této cestě vyhne „mělké teologii“, stane se ztělesněním lásky. Takový člověk pak – Khojiho slovy – „v lásce žije, v lásce se pohybuje, v lásce dýchá, spí, plave, nosí lásku, myslí lásku a mluví lásku“.
Nezní to lákavě? Nepotřebuje český katolík, unavený stereotypy lidové církve, přesně tohle? Ve chvíli, kdy ho drásá nevzdělaný farář a zpráv o sexuálním zneužívání v církvi neubývá? Není na čase dát vale oné katolické „máji“ plné pokrytectví, najít si svého gurua a učit se žít v čisté lásce?
Při bližším pohledu se ukazuje, že Khoji ve svých vizích sikhismus nezapře. Místo nadnáboženské cesty vlastně navrhuje nové konkrétní náboženství – se svým společenstvím, guruem i rituálem.
Kdybych se narodil v Indii, uctíval bych dnes pravděpodobně Ganéšu nebo Kršnu. Křesťanem je zase ten, kdo je oddán Kristu. Zatímco Khoji nabízí meditaci božího jména a vedení gurua, křesťanství vyznává, že skrze víru v Krista dostáváme Ducha a schopnost žít lásku v jeho síle. Podobnost je nepřehlédnutelná.
Khojimu i dalším hledačům univerzálního duchovna je však třeba položit jednu zásadní otázku: Kde je ono konkrétní „tělo“, na kterém se má tato láska žít tady a teď?
Křesťanství se nebojí poukázat na církev, přestože ta bývá zvnějšku vším možným, jen ne dějištěm univerzální lásky. Máme ale doopravdy něco lepšího?
Khoji ve své knize sní o dokonalosti. Vyhýbá se však otázce, zda je dokonalá láska v reálném lidském společenství vůbec možná. Křesťané jsou zvyklí na teologické „už ano, a ještě ne“. Sázku na nedokonalé „tělo“ církve přijímají jednoduše proto, že věří, že Bůh si pro realizaci své lásky na tomto světě už jedno konkrétní, nedokonalé lidské tělo vybral.