První setkání nám kvůli ruským náletům nevyšlo. Na druhém aktivistka Olena Ševčenko, která před dvaceti lety založila lidskoprávní neziskovku Insight, energicky přibližuje aktuální situaci queer lidí na Ukrajině. Zákon o registrovaném partnerství je zaseklý v parlamentu, a nejspíš ještě dlouho bude, a církve mají pořád vliv – stejně jako zažité představy o tom, jak má vypadat pořádný chlap a správná ženská. Přesto se ukrajinská společnost rychle vyvíjí a svou roli v tom hraje i probíhající válka.
Podle průzkumů Kyjevského mezinárodního sociologického institutu (KIIS) podpora LGBTQ+ lidí v zemi roste. Během posledních čtyř let jejich obecné přijetí vzrostlo z dvanácti na osmnáct procent. Co chtěl ale takhle obecnou otázkou KIIS zjistit? Podle Oleny Ševčenko je toto zjištění podstatné.
„Upřímně řečeno byla většinová společnost ještě v roce 2013, během Euromajdanu (řady demonstrací, jež vedly ke svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče, pozn. red.), i poté naprosto proti čemukoli, co mělo s queer lidmi nějakou souvislost,“ říká Olena s tím, že první lidskoprávní aktivity v této oblasti v zemi zaznamenala až kolem roku 2003. Předtím to nebylo téma. Potvrzuje to i jeden můj známý původem z Ukrajiny, který v Česku žije už několik let: „Dřív jsme prostě neexistovali.“
Generace dvacátníků má už ale jiné zkušenosti. Jaroslav a Andrij se navzájem neznají, ale jejich život je do jisté míry spojen se západoukrajinským Lvovem. Zatímco pro Jaroslava je to rodné město, z něhož nedávno odešel studovat do Vídně, Andrij se do Lvova dostal z Kyjeva po začátku invaze a dnes tam hraje v divadle. Oba mají s přijetím i nepřijetím konkrétní zkušenosti.
„Když nezapadáš do obecné představy (o genderových rolích, pozn.), chce se po tobě, aby ses změnil,“ vysvětluje Andrij. „Jako muž musíš nenávidět všechno, co není chlapácké, maskulinní nebo orientované na rodinu,“ říká Jaroslav, podle kterého v tom hrají roli nejen dozvuky sovětské propagandy, ale i ve Lvově zásadní vliv katolické církve.
Olena Ševčenko pak zmiňuje hlavně aktivity Ukrajinské rady církví a náboženských organizací. Podle ní jde o lobby, která dlouhodobě hází klacky pod nohy LGBTQ+ aktivismu v zemi a která má s vírou pramálo společného. „Snaží se stavět proti všemu, co souvisí s genderovou rovností, ženskými právy, interrupcemi a queer tématy,“ vyjmenovává Olena a dodává, že boj probíhá i o podobu nového občanského zákoníku, který by práva LGBTQ+ lidí v zemi mohl omezit.
Zástupci rady církví se v půlce října setkali s Ivanem Kalaurem, jedním z významných politiků, kteří nový zákoník připravují. Prezident Zelenský sice podepsal návrh nové antidiskriminační strategie, jež se má výslovně týkat i queer lidí, podle Oleny však jde jen o deklaratorní dokument a o možnosti uzavírat partnerství nebo uznání LGBTQ+ rodin se nezmiňuje.
Zatímco určité vlivové skupiny se snaží pokrok v oblasti rovných práv zmrazit, válka s sebou přináší situace, v nichž by se jinak queer lidé neocitli. Organizace Insight loni uspořádala lesbickou konferenci, na které byly jedním z témat zkušenosti lesbických párů, které během války odešly do zahraničí a pak se vracejí. „Většinou odešly do zemí, kde existuje registrované partnerství nebo dokonce sňatky. Teď tedy žijí v manželství a mají děti. Problém nastává, když se chtějí vrátit na Ukrajinu a začít zde nový život. Jakmile překročí hranice, jedna pro druhou jsou z právního hlediska cizí,“ vysvětluje Olena s tím, že organizace Insight už podpořila zhruba pět tisíc rodin, které z Ukrajiny odešly.
Během ruské invaze se také ukázalo, že queer lidé svou domovinu brání stejně jako jejich heterosexuální spoluobčané, a tato skutečnost se stala tématem veřejné debaty. Právě vojačky a vojáci reprezentují ukrajinskou LGBTQ+ komunitu i v zahraničí. Podle Yaroslava jsou právě oni hlavním důvodem, proč podpora rovnoprávnosti roste. „Pokud bojují za to, abys mohl v noci klidněji spát, musíš je respektovat.“ Podobně odpovídá Andrij: „Je těžší nesnášet vojáky, když brání celou zemi.“ Podle něj to však může být dvousečná zbraň a někdo si může naopak říct, že do té armády berou už i gaye a lesby.
Pro Olenu je zásadní skutečnost, že jsou queer lidé vidět, upozorňuje ovšem, že i kyjevský Pride se potýká s policejní blokádou i pravicovými radikály v centru města. K tomu, aby byl oslavou, je podle ní ještě daleko. „Vlastně jsme nikdy neměli důvod ani příležitost oslavovat. Vždycky to byl boj o každý krok na ulici,“ říká.
Herec Andrij se sice kromě nadávek s diskriminací či šikanou nesetkal, popisuje však pocit nejistoty, který na ukrajinských ulicích zažívá. Když se jednou vydal na divadelní festival do Brna, hned měl jiný pocit. Byla to jeho první cesta za hranice a v moravské metropoli se seznámil s klukem. „Byl úplně v pohodě s tím, když mě líbal na ulici,“ vzpomíná Andrij. Pro něj to bylo něco nového. „Věděl jsem, že je to OK, ale ani tak jsem se necítil komfortně, protože by to přece mohlo mít následky,“ říká. „Na Ukrajině máš pocit, že tě budou soudit, i když nejsi vidět. Cítíš to ve vzduchu.“
Jaroslav objevil liberálněji smýšlející svět v rakouské metropoli. „Vidím Ukrajinu, která by se mohla přiblížit tomu, jak to funguje ve Vídni, kde církev a LGBTQ+ komunita mohou koexistovat a navzájem se respektovat. Některé rakouské církve dokonce oddávají gay a lesbické páry. To je pro mě něco nového.“
Aktivistka Olena vidí další krok v registrovaném partnerství. „Je velice důležité, ale přitom je vlastně už zastaralé,“ vysvětluje. „Mysleli jsme, že se to vyřídí na začátku invaze. Vzhledem k tomu, jak Rusko queer lidi vykresluje, to dávalo smysl. Zdálo se, že Ukrajina se tomu postaví a bude muset opravdu nahlas říct, že chrání všechny bez ohledu na orientaci nebo genderovou identitu,“ říká. „Takhle jsme to vnímali, jenže se to pořád neschválilo.“
Naději dává další otázka z již zmíněného průzkumu. Více než sedmdesát procent ukrajinské populace v současnosti podporuje rovná práva queer lidí. „Jsme na cestě do EU a ve Lvově jsme viděli, jak se za hranicí v Polsku po vstupu do EU zlepšil život. Někdo bude možná skřípat zuby, ale lidi to přijmou,“ myslí si Jaroslav.