Vlak mířil do Hradce Králové a s trochou nadsázky lze říct, že je to město škol a především studentů. Ti právě teď mlčky a usilovně hleděli do svých mobilů, tabletů či notebooků.
I my jsme si prostřednictvím mobilů zkontrolovali svůj virtuální svět, ale dlouho jsme to nevydrželi. Při kávě z pojízdného minibaru jsme si začali povídat. Nejdříve o pokroku v dopravě, ale pak jsme nějakým kouzlem sklouzli ke vzpomínkám na začátky naší profese.
Oba jsme totiž programátoři v důchodovém věku. Můj muž letos s prací definitivně skončil, já v této profesi stále pracuji, i když jen na částečný úvazek. A oba poměrně intenzivně prožíváme, jak umělá inteligence mění naši profesi.
Ale začněme pěkně od začátku.
První krůčky do světa programování
S programováním jsem se poprvé setkala na vysoké škole. Nejen teoreticky, ale i trochu prakticky. Byla jsem nucena pochopit, k čemu je dobrý programovací jazyk, jak dostat program do počítače a jak počítač přimět, aby spočítal to, co chci. A hlavně aby mi výsledek předložil v nějaké srozumitelné podobě.
Ve škole jsme používali programovací jazyk Algol. Na papír jsme si napsali svůj prográmek, potom ho museli převést na děrnou pásku a odnést k počítači. Na výsledky jsme čekali třeba týden. Ne proto, že by počítač byl pomalý, ale protože trvalo, než se náš nicotný prográmek dostal na řadu. Někdy to bylo dost na nervy, zvláště když člověk potřeboval výsledek odladěného programu k zápočtu. Vždycky jsem to nějak zvládla, ale nijak zvlášť mě to nezaujalo.
Se svým mužem jsem se seznámila až nějakou dobu po ukončení vysoké školy. Líbilo se mi, jak mi nadšeně vyprávěl o své práci programátora, kterou už nějakou dobu vykonával. Rozhodl se pro ni hned po škole a přesvědčivě mi tvrdil, že je to profese, která má budoucnost.
Časem mě dokonce přemluvil, abych si programování vyzkoušela. Sám mi připravoval jednoduché logické úlohy, nosil je na rande a testoval, zda zvládnu napsat drobné prográmky. Musela jsem se tehdy popasovat s programovacím jazykem Assembler. Za schopnou (alespoň co se programování týče) jsem byla uznána poté, co se mi podařilo napsat program generující náhodná čísla.
Náš vztah se časem posunul a já jsem se za ním odstěhovala do Hradce Králové. Nechtělo se mi dojíždět, a tak jsem si začala hledat novou práci. Tentokrát už na pozici programátorky. A časem se to podařilo.
Začala jsem pracovat v Orgatexu, ekonomicko-organizačním ústavu bavlnářského průmyslu. Vytvářely a udržovaly se zde programy pro vedení účetnictví, evidenci majetku, fakturaci, skladové hospodářství, dopravu i výpočet mezd. Mým úkolem bylo zorientovat se v procesech souvisejících s prodejem a fakturací a naučit se programovací jazyk Cobol.
Snažila jsem se, trochu se rozkoukala, napsala pár prográmků, ale pak jsem skončila na rizikovém těhotenství. V následujících čtyřech letech jsem byla naplno vytížena péčí o dva syny. Svět počítačů se ocitl na vedlejší koleji.
Když počítač zabíral polovinu budovy
Návrat do práce po mateřské dovolené mi usnadnilo nejen to, že se náš ústav přestěhoval do nové budovy, ale také to, že dostal nový počítač. Šlo o sálový počítač třetí generace EC 1034, který včetně příslušenství zabral polovinu přízemí. Tento typ počítače byl výsledkem spolupráce SSSR a PLR.
K základní jednotce byly připojeny magnetické páskové a diskové jednotky, snímače a děrovače děrných štítků i řádková rychlotiskárna. Počítač měl k dispozici překladače tehdejších vyšších programovacích jazyků a operační systém OS/EC.
Část sálového počítače EC 1035. Byl hodně podobný tomu našemu EC1034.
Počítače třetí generace řady JSEP se koncem 70. a v 80. letech minulého století v Československu vyskytovaly již poměrně běžně. Bylo to výsledkem dohody členských států RVHP o společném postupu při výzkumu, vývoji a výrobě těchto zařízení.
Používání nového počítače vyžadovalo, aby všichni zaměstnanci ústavu absolvovali řadu školení. Učili se všichni a já se svezla s nimi. Dokonce jsem poprvé (a naposledy) využila i své znalosti ruštiny, protože všechny manuály k tomuto počítači byly k dispozici pouze v tomto jazyce.
Pracovala jsem v kanceláři se dvěma dalšími programátorkami a vzájemně jsme si pomáhaly. Hledaly jsme místa, kde je třeba program opravit, a určovaly, jak to udělat. Vše probíhalo vlastně naostro. Programy už tehdy musely reagovat na aktuální legislativu, i když zdaleka nebyla tak složitá jako dnes.
A jak vypadala samotná práce programátora? Programy jsme psaly tužkou do předtištěného formuláře a doufaly, že si najde čas nějaká žena-děrovačka, která naše duševní výplody převede do děrných štítků. V krajním případě jsme zasedly k děrovacímu zařízení samy. Poté se balíček naděrovaných štítků musel doplnit formulářem s pokyny pro obsluhu počítače a odevzdat do krabice v předsálí.
Spolupracovníci v Orgatexu (z archivu autorky)
Přístup přímo k počítači měly jen osoby zajišťující jeho provoz. Programátoři si občas zašli zkontrolovat druhou krabici, kam putovaly výstupy z počítače. V ideálním případě se k výsledku dostali následující den. Pokud nebyl uspokojivý, celý proces se opakoval. Vytvořit a odladit větší program tak trvalo týdny, ba dokonce měsíce.
Jako matka dvou malých dětí jsem to v pracovním procesu rozhodně neměla jednoduché. Vstávala jsem ráno po páté. Mladšího syna jsem musela dopravit do jeslí, staršího do školky. V jeslích vyžadovali dítě ještě nenasnídané, protože snídani dostávalo až tam. Ve školce pro změnu chtěli dítě po snídani, protože prvním jídlem byla svačina. Pak následoval běh do ústavu s cílem odpíchnout si ještě před sedmou hodinou.
Krátké vydýchání na židli, ranní káva a rychle se pustit do práce. Žádný zkrácený úvazek! Poctivých osm a půl hodiny s půlhodinovou přestávkou na oběd. Odpoledne naštěstí většinou děti vyzvedával manžel nebo tchyně. Pokud jsem se o ně musela postarat já, často jsem se s nimi znovu vracela do práce, abych ji mohla dokončit. Naštěstí se v té době dokázaly zabavit hromadou nepovedených děrných štítků nebo nekonečným papírem z tiskárny.
Ukázka nepoužitých děrných štítků. Fotografie pochází z Aukro, kde se nabízejí k prodeji.
Osobní počítače mění pravidla hry
Významným mezníkem byl rok 1989. Sametová revoluce přinesla zásadní změnu společenských a politických poměrů. Změnilo se i zaměření ústavu Orgatex, kde jsem do té doby pracovala. Začátkem roku 1991 proto přešla většina programátorů, včetně mě, do nově založené softwarové firmy.
Československo se rychle otevíralo západním technologiím. Začaly se dovážet počítače zahraničních výrobců a postupně vznikal trh s osobními počítači a jejich komponentami. Pamatuji si, že první dovážené osobní počítače byly velmi drahé. Firma zakoupila pouze dva, umístila je do zasedací místnosti a programátoři se u nich podle předem stanoveného plánu střídali po hodinách.
Zpočátku šlo často o samostatné počítače, mezi nimiž se data přenášela na disketách. Později se začaly budovat lokální počítačové sítě, které umožňovaly sdílet data, tiskárny a další prostředky.
Do takového monitoru jsem zírala v práci desítky let. Fotografie je z Retro v srdci - Nepřenosný počítač :) | Facebook
Přechod od sálových počítačů k osobním byl postupný a trval řadu let. Nešlo však jen o výměnu velkého počítače za menší. Programátor si už musel řadu věcí zařídit sám. Nestačilo pouze umět programovat, musel se naučit s počítačem přímo pracovat. Sám zadával příkazy prostřednictvím klávesnice, na obrazovce sledoval reakce počítače, psal programy a rovnou je spouštěl. Výsledky mohl okamžitě zobrazit nebo vytisknout.
Na jedné straně to znamenalo naučit se spoustu nových věcí, na druhé straně se vytváření programů neuvěřitelně zrychlilo. Programátor už nemusel čekat den či více, aby zjistil, zda opravil případnou chybu. Právě vytvářený program si mohl spustit a nechat zkontrolovat třeba několikrát denně. Záleželo jen na jeho šikovnosti a pracovitosti.
Současně se měnily i požadavky na to, co má software umět. Už nestačily týdenní či měsíční výstupy ve formě sestav. Aktuální informace musely být uživatelům dostupné prakticky okamžitě, a navíc v různých podobách.
Internet a další nové výzvy
Práci programátora v následujících letech ovlivňoval neustálý technický rozvoj počítačů, zdokonalování operačních systémů, nové nástroje pro tvorbu programů a stále rostoucí požadavky uživatelů. V mém případě, kdy jsem vytvářela ekonomický software, jsem navíc musela rychle reagovat na neustále se měnící legislativu.
Prakticky skoro každé Vánoce svého pracovního života jsem prožila ve stresu. Zákonodárci totiž schválili nějakou změnu na poslední chvíli a už je nezajímalo, že je třeba ji správně pochopit, promítnout do softwaru, důkladně odzkoušet všechny možné varianty a nakonec dostat aktualizovaný software včas k uživatelům. V době, kdy u nás ještě nebyl běžný internet, se nejnovější verze nahrávala na diskety, později na CD či DVD, a zákazníkům se doručovala poštou.
Dalším významným mezníkem byl 13. únor 1992, kdy došlo na půdě ČVUT v Praze k oficiálnímu připojení naší země k internetu. Nějakou dobu však ještě trvalo, než internet u nás zdomácněl.
Internet zásadně změnil práci programátora. Ovlivnil nejen technologie, které používal, ale také způsob, jakým vytvářel programy, získával informace, spolupracoval s kolegy a poskytoval hotový software zákazníkům.
Místo vyhledávání v knihách a papírové dokumentaci se začaly informace hledat na internetu. E-mail a diskusní skupiny umožňovaly rychlou výměnu zkušeností. Vedle vývoje klasických programů se začaly rozvíjet také webové aplikace a internetové služby.
Je však důležité zdůraznit, že internet programátory nenahradil ani nezrušil potřebu odborných znalostí. Změnil především prostředí, ve kterém svou práci vykonávali.
A teď přichází umělá inteligence
V současné době přináší výraznou změnu do práce programátorů umělá inteligence. Zatímco dříve programátor vytvářel většinu zdrojového kódu ručně, dnes může značnou část této práce přenechat nástrojům AI. Ty dokážou na základě kvalitního zadání vytvořit programový kód. Umějí ho také doplnit vysvětlením jednotlivých funkcí, hledat chyby, vytvářet testovací scénáře, analyzovat funkce starých programů, kterým už nikdo nerozumí, a pomáhat s dokumentací.
Poprvé jsem si programování s AI důkladně vyzkoušela před několika měsíci. Jeden z našich zákazníků si stěžoval, že náš software nedostatečně kvalitně zobrazuje organizační strukturu jeho firmy. A problém skončil u mě, protože jsem tuto část programu před mnoha lety vytvářela já.
Při představě, co všechno budu muset řešit a jak dlouho může trvat, než vytvořím něco lepšího, jsem trochu ze zoufalství připravila podrobné zadání úkolu pro AI. S jejími nástroji jsme tehdy začínali právě pracovat.
Už výsledek prvního pokusu mě příjemně překvapil. Po několika hodinách postupného dolaďování, zejména grafického vzhledu, a ověřování věcné správnosti byl program na světě. Nově navržené zobrazování organizační struktury se dnes již používá v praxi.
Vím, že umělá inteligence má své příznivce i odpůrce a existuje kolem ní spousta výhrad. V tomto případě jsem ale velmi ráda, že mohu i tuto významnou změnu v práci programátora zažívat na vlastní kůži.
Od děrných štítků až k AI
Když jsme se tehdy ve vlaku rozpovídali o svých profesních začátcích, mladý muž sedící vedle nás se nakonec přiznal, že píše diplomovou práci na podobné téma. Byl rád, že si mohl vyslechnout naše vzpomínky a zkušenosti.
A já jsem si uvědomila, jak zvláštní oblouk naše profese za ta léta opsala. Od děrných pásek a štítků přes sálové počítače a osobní počítače až k umělé inteligenci.
Možná právě taková setkání připomínají, že technický pokrok sice mění pracovní nástroje, ale lidské zkušenosti a chuť předávat si je z generace na generaci mají stále svou hodnotu.
Zdroje informací:
INFOPEDIA - Počítač EC-1033
Historie počítačů v Československu 1950–1975
www.retrobyty.cz
www.venclikovi.cz