Vojáci 4. divize československé armády v noci na devatenáctého června roku 1945 v Horní Moštěnici u Přerova popravili během sedmi nočních hodin sedmdesát jedna mužů, sto dvacet žen a sedmdesát čtyři dětí mladších čtrnácti let. Nejmladšímu bylo pouhých osm měsíců. Byli to karpatští Němci, kteří se chtěli vrátit do svých domovů na Slovensku, kde jejich předkové žili už od dvanáctého století, píše Jan Urban v knize „České průšvihy 1945–1948“ připravené redakcí HlídacíPes.org. Text publikujeme v souvislosti s konáním festivalu Meeting Brno a Sudetoněmeckých dnů v Brně.
Oficiální interpretace na základě pozdějšího „vyšetřování“ OBZ zdůrazňovala, že šlo o osamělý čin mravně méněcenného jednotlivce, poručíka Karola Pazúra z Obranného zpravodajství jednotky.
Ten měl obelhat svého velitele, štábního kapitána Eugena Surovčíka, od kterého „vylákal“ minimálně dvacet samopalníků s tím, že OBZ má právo popravovat „esesáky“. Vybraní vojáci byli k vraždění civilistů údajně motivováni také tím, že některé z popravovaných měli osobně znát z Dobšiné a okolí.
Čtete ukázku z knihy
České průšvihy 1945–1948
Publikaci, jež se věnuje období takzvané třetí republiky, můžete získat pouze jako odměnu za dar v minimální výši 699 korun na činnost redakce HlídacíPes.org.
Podpořte nezávislou žurnalistiku!
Předchozí díl kapitoly si můžete přečíst ZDE.
Na první pohled jde o snadno uvěřitelnou interpretaci. Díky soudnímu vyšetřování z roku 1947 se však dochovala řada výpovědí a soudních spisů, náčrty a fotografie místa popravy. Se znalostí kontextu a při podrobnějším zkoumání však začínají vyplouvat na povrch nečekané souvislosti, které původní oficiální verzi více než zpochybňují.
Bod první – Kontext
Poválečné vysídlení německé menšiny z Československa patřilo po celou dobu války k základním tématům diskusí londýnské exilové Státní rady, kterou Edvard Beneš bez konzultací osobně jmenoval. Vědomě do ní přizval radikály, jako byli Václav Nosek a Josef Kalla, které postupně posiloval přijímáním dalších jim podobných horlivců.
V memorandu „Náš boj“ napsal Kalla už v lednu 1940 (tedy na samém začátku druhé světové války) o svojí představě konce války: „Část jich povraždíme, část jich vyženeme, mnoho jich uteče před pomstou a zbytku se zbavíme přestěhováním (...) potřebujeme, aby v Sudetech teklo hodně krve (...) Hrůzy musí být tak veliké, aby strašily sudetské Němce po desítky let.“
Beneš podporoval hlasy domácího odboje, které taktéž už od roku 1940 stále radikálněji požadovaly odstranění Němců z poválečného Československa. Dochované odbojové depeše do Londýna ze září 1944 pak už požadovaly dokonce očištění republiky od všech „Němců a Židů“.
Otázka: Jak pravděpodobné je, že v rozporu s rozkazy a praxí na celém území státu dostane jedna jediná velká uprchlická skupina karpatských Němců ze Slovenska cestovní doklady, prověření NKVD a OBZ a povolení k návratu ze západočeského pohraničí na Slovensko – tedy přes a na území, pro která platily zcela opačné rozkazy?
Od 27. února přitom platilo „Nařízení předsednictva Slovenské národní rady č.4/1945 o urychleném rozdělení zemědělského majetku Němců, Maďarů, jakož i zrádců a nepřátel slovenského národa“, potvrzené Košickým vládním programem i vyvlastňovacím dekretem prezidenta č.5/1945 z devatenáctého května. Němečtí uprchlíci ze Slovenska se měli vracet „domů“, kde jim mezitím konfiskační komise zabavily bez náhrady nemovitosti, půdu a veškerý majetek? Proč?
Už 23. května vydává velení 1. ukrajinského frontu rozkaz všem vojskům frontu na území Československa „podporovat československé ozbrojené síly při očištění území od zbytků německé branné moci a jiných nežádoucích osob“.
6. června informuje ministr obrany Svoboda na poradě vojenských velitelů u prezidenta republiky o spolupráci s Rudou armádou při odsunu Němců, a dokonce o zapůjčování jejich nákladních automobilů pro urychlení odsunu. Hlásí, že už v této chvíli „překračuje hranice“ několik tisíc lidí denně.
7. června – Rozkaz VO 1 (vojenská oblast) „k okamžitému zahájení příprav na odsun německého obyvatelstva z českých krajů“.
12. června – dochovaný rozkaz Hlavního štábu Ministerstva národní obrany pro velitelství VO 1 k „vystěhování německého a maďarského obyvatelstva za hranice státu“.
V případě masakru na Švédských šancích jde o jediný známý případ z území Československa, Polska a Maďarska, kdy byl povolen návrat organizované skupiny karpatsko-německých uprchlíků východním směrem.
Bod druhý – Náhodné setkání?
V červnu 1945 měly vojenské transporty na železnici absolutní přednost a armáda – a její řídící sovětské vojenské a zpravodajské složky – zodpovídaly v podmínkách stále platného stavu branné pohotovosti státu i za sestavu každého civilního transportu.
18. června 1945 v 6.40 ráno přijel na takzvané přednádraží v Lověšicích u Přerova vojenský transport č. 2059 z Prahy. Jednalo se o jeden z deseti vlakových transportů, které převážely část jednotek 4. divize z jejího rozmístění v Praze na místo jejího nového působení na jižním Slovensku.
Dodnes novináři sdílené tvrzení z „výslechů“, které formálně provádělo Obranné zpravodajství po zveřejnění informací o masakru v roce 1947, že se nejednalo o řízený přesun celé divize, ale že se jednotka jakéhosi 17. pěšího pluku prostě vracela z Prahy z vojenské přehlídky, nikdy neodpovídalo pravdě.
Velitelem transportu byl nadporučík Felix Lehotáň od dělostřeleckého oddílu polního pluku č. 41. Ve vojenském vlaku mělo cestovat šest různých jednotek 4. divize, kterým dohromady velel štábní kapitán Eugen Surovčík.
Transport zastavil na koleji č. 7, a měl údajně počkat na uvolnění přetížené trati na Bratislavu. Vojenské transporty měly přitom v podmínkách stavu branné pohotovosti státu na všech spojích absolutní přednost.
Kolem poledne pak na spádoviště v Lověšicích dorazil i zmíněný repatriační vlak s uprchlíky z několika zemí, který zastavil na koleji č. 9. Velitelem tohoto vlaku byl původně Gejza Šrankel, jehož výpověď se dochovala ve Státním okresním archivu v Přerově. Tam ji objevil docent František Hýbl, dodnes plně nedoceněný autor knihy „Krvavá noc na Švédských šancích u Přerova“.
„... Na ceste z Chebu do Prahy, asi tri stanice za Prahou pripojili k mojmu transportu 13 vagonov transportu s civilistami. Keď som prezrel, kto sú títo civilisti, zistil som, že sú to evakuovaný Dobšinčania, ktorých som velmi mnohých poznal, možem povedať, že skoro všetkých. ...V Českej Třebovej od mojho transportu bolo oných 13 vagónov odpojených, kedže moj transport sa musel velmi ponáhlať do Bratislavy“.
Do Lověšic pak dorazil vlak s větším počtem vagónů, z nichž každý byl ozdoben vlajkou státu, odkud uprchlíci pocházeli. Podle vzpomínek byly na lokomotivě portréty prezidenta Beneše a Stalina a sovětská i československá vlajka.
Doposud se věřilo, že toto setkání bylo úplně náhodné. Ale co když tomu tak nebylo? Oba vlaky přijely do Lověšic nejspíše po stejné trase z Prahy v rozmezí necelých šesti hodin.
Všechny jednotky nové československé armády povinně vedly i po skončení války v režimu branné pohotovosti státu takzvaný válečný deník. Ten, který patřil 4. divizi, se uchoval ve Vojenském ústředním archivu. Byl evidentně zpětně upravován a přepisován, a o podílu důstojníků a vojáků jednotky na masakru civilistů není v deníku, samozřejmě, ani slovo.
I přesto je to i dnes neocenitelný zdroj informací. Z porovnání tabulky deseti železničních transportů, vypravených z Prahy, se záznamy v deníku vyplývá, že divizní transport číslo 3, ve kterém cestovala pozdější popravčí banda, odjel ze železniční stanice Praha-Smíchov 15. června 1945 v pravé poledne.
Na stejné stanici se už od sedmi hodin ráno nakládal transport číslo 4, který převážel velení a štáb divize a část spojovacího praporu. Na cestu vyrazil ve 20 hodin 45 minut. Oba transporty tedy vyjely z Prahy s rozdílem necelých devíti hodin a měly stejný cíl, slovenskou železniční stanici Zohor.
Podle záznamů v deníku 4. divize však transport č. 4 o den později dorazil pouze do Blanska, kde přenocoval. Transport č. 3 ze záznamů zmizel.
Za celý další den 17. května prioritní transport č. 4 s velitelstvím divize ujel jen něco přes padesát kilometrů (!) a přenocoval pod Brnem ve stanici Hrušovany. Transport č. 3 opět nemá žádný záznam.
18. června transport č. 4 „presunul sa v skorých ranných hodinách zo železničnej stanice Hrušovany do železničnej stanice Kúty“. Z Brna totiž vedla přes Břeclav a Kúty do Bratislavy přímá trať. Do Břeclavi je po ní pouhých šedesát kilometrů a do první slovenské stanice Kúty jen dalších osmnáct.
Transport č. 3 se však, jak víme, přesně ve stejnou dobu objevuje o devadesát kilometrů dál na východ ve stanici Lověšice u Přerova. Proč nejel stejnou trasou jako štáb divize, když jejich transporty z Prahy vyjížděly jen pár hodin po sobě a mířily do stejné cílové stanice? Proč musel jet o skoro dvě stě kilometrů delší cestou?
Záhadná odbočka transportu číslo 3
Transporty č. 3 a 4 vyjížděly z Prahy do stejné cílové stanice s časovým odstupem necelých devíti hodin. Zatímco transport č. 4 s velitelstvím divize se zastávkami v Blansku a Hrušovanech jel na Slovensko nejkratší možnou cestou přes Břeclav a Kúty, dřívější transport č. 3 byl poslán o téměř 200 kilometrů delší cestu přes Přerov. Válečný deník divize dovoluje přesně sledovat pouze velitelský čtvrtý transport, zatímco třetí na několik dní zmizí a objevuje se až v Horních Moštěnicích u Přerova, kde stráví těžko vysvětlitelných třicet pět hodin.
Štáb divize cestoval s částí spojovací roty a podle válečného deníku udržoval rádiové spojení s velením armády v Praze a nutně i s podřízenými jednotkami na přesunu.
Všechny uprchlické transporty sestavovala podle jmenných seznamů československá armáda. Obranné zpravodajství, v úzké spolupráci s orgány Směrš a NKVD, detailně prověřovalo každého jednotlivce, aby se mezi uprchlíky nebo odsunovanými neukrývali nacisté nebo příslušníci SS.
Otázka: A co když OBZ setkání obou transportů předem připravila? Nemohla o něm totiž nevědět.
Bod třetí – Znepokojivé nelogičnosti
Pokud totiž připustíme možnost, že přerovský masakr byl cynicky a předem připravenou provokací k vyvolání strachu a paniky mezi karpatskými Němci, začne řada zdánlivých nelogičností dávat smysl.
V těch dnech se už naplno rozeběhl tzv. divoký odsun. Výjimku tvořily jenom západní Čechy, kde ještě stála americká armáda. Tam byl klid.
Prakticky u všech násilností na území státu z těchto pár týdnů (Postoloprty, Krnov, Brno, Ústí nad Labem, Praha) bylo Obranné zpravodajství. Armáda neudělala nikdy nic k jejich zastavení. Prezident Beneš (Plzeň, Praha, Tábor 15. a 16. června) i členové vlády ve veřejných projevech naopak vědomě protiněmecké vášně rozněcovali.
Co když ve skutečnosti šlo o připravenou vraždu, která měla vyvolat paniku a zabránit tak všem dalším pokusům karpatských Němců o návrat na Slovensko?
Přerov byl pro něco podobného ideální scénou. Od začátku května, kdy jednotky SS brutálně potlačily přerovské povstání, uplynulo jen několik týdnů. Desítky mučených a popravených vlastenců, mosty vyhozené při ústupu do vzduchu – to všechno bylo pro město stále ještě palčivou a žhavou přítomností.
Hodně o tom věděl i velitel jednotek z transportu č. 3 štábní kapitán Eugen Surovčík. Velel totiž jednomu z posledních útoků brigády, která se po obsazení Holešova snažila 5. a 6. května postupem přes Rymice zabránit ústupu jednotek wehrmachtu z Přerova.
Válku skončil o dva dny později – právě v blízkém okolí Lověšic. Surovčík byl od roku 1941 důstojníkem Rychlé divize Slovenského štátu a byl dvakrát nasazen na východní frontě. Za své bojové zásluhy v boji proti sovětské armádě dostal nejenom dvě vyznamenání fašistického Slovenského štátu Za statečnost v boji, ale i německý Železný kříž. Po zranění a léčení se zúčastnil jako velitel Slovenského národního povstání a po jeho porážce se podle vlastní výpovědi ukrýval pod cizí identitou.
Je velmi pravděpodobné, že byl převerbován orgány NKVD už ve chvíli, kdy v únoru 1945 nastoupil k nově formované 4. brigádě. Obranné zpravodajství vedlo na každého z bývalých důstojníků armády Slovenského štátu podrobnou osobní složku.
Mimořádně zajímavé je nové zjištění, dokazující, že Surovčík byl počátkem května 1945 jako velitel elitního 1. československého úderného praporu v posledních bojích války přímým podřízeným velitele 1. brigády brigádního generála Oldřicha Španiela, od září 1944 velitele Vojenské kanceláře prezidenta republiky. Minimálně v případě přípravy červnového masakru německých civilistů v Postoloprtech se podle vlastního přiznání před parlamentní vyšetřovací komisí v roce 1947 osobně podílel na udílení rozkazů důstojníkům OBZ k vraždění německých civilistů.
Poručík Karol Pazúr, který popravám bezbranných uprchlíků velel, měl velmi podobný osud. Příslušník Hlinkovy gardy a účastník antisemitských kraválů byl dobrovolně nasazen v Říši, zúčastnil se bojů Rychlé divize na východní frontě, byl zajat (tvrdil, že přeběhl) a naverbován ke spolupráci s NKVD…
18. června, necelé dvě hodiny po příjezdu svého vlaku, už požadoval na ONV v Přerově, aby mu byli vydáni věznění nacisté. Naskýtá se otázka proč? Pokud věděl o blížícím se příjezdu uprchlického vlaku a zatčené gestapáky chtěl zamíchat do připravované masové popravy německých civilistů, aby jí dodal zdání oprávněnosti, dávalo by to smysl. Ale jak věděl, že bude mít dost času do odjezdu transportu na Slovensko?
4. brigáda, čerstvě přejmenovaná na 4. divizi, byla velmi zvláštní jednotka. Vznikla teprve v polovině února 1945 na Slovensku pod přímým sovětským dohledem ze zbytků jednotek slovenské armády a partyzánských oddílů, které bojovaly v povstání, doplněných o znovu mobilizované vojáky a důstojníky Slovenského štátu. Od prvního dne byla součástí jejího velení i skupina sovětských důstojníků a celá divize byla doslova prolezlá agenturou OBZ.
Ještě v první polovině května do ní bylo zařazeno i osm stovek americkou armádou u Písku zajatých příslušníků posledních bojových jednotek Pohotovostných oddielov Hlinkovej Gardy. Stali se z nich muži na tu nejšpinavější práci. Ministr národní obrany Ludvík Svoboda už 21. května osobně přivezl 3. prapor brigády do Jihlavy, odkud 9. a 10. června tito „samopalníci“ vyhnali a vyvezli během jednoho dne deset tisíc jihlavských Němců až za hranice.
Najdeme je i u vyhánění německého obyvatelstva ze Svitav a okolí, stejně jako u brněnského pochodu smrti a všech dalších vyháněcích akcí a násilností na Moravě. Ještě koncem června a v červenci 4. brigáda provozovala u bratislavské Petržalky soukromý koncentrační tábor, ve kterém bylo umučeno a zavražděno možná až několik stovek Němců a Maďarů, především maďarských skautů.
Bod čtvrtý – porušení řádů nebo lži
Podle dodnes převládající verze událostí to muselo na přednádraží v Lověšicích vypadat takto: Pazúr spolu s osvětovým poddůstojníkem Bedřichem Smetanou označili všechny osoby z šesti vagonů repatriantského transportu včetně dětí za nacistické pomahače a zločince.
Bedřich Smetana, skutečným jménem Fridrich Schmitzer, byl podle všeho skutečným organizátorem celé akce. Byl agentem NKVD a největším masovým vrahem československých moderních dějin. Za svoje zločiny nebyl nikdy potrestán. Ze Slovenska zmizel podle některých zpráv na konci roku 1947 pod další identitou do Izraele, kde měl pracovat jako policista. Podle stejné informace zemřel až po roce 2000 jako penzista na Novém Zélandu.
Po domluvě s velitelem své jednotky štábním kapitánem Surovčíkem a neznámým sovětským styčným důstojníkem dostali od první roty k volnému použití asi dvacet samopalníků. Surovčík při pozdějším vyšetřování uvedl, že mu řekli, že OBZ jen musí popravit „několik esesáků“.
Z oněch šesti vagónů odvedli až na dvě výjimky všechny přítomné. Z transportu se zachránilo pouze osm až deset lidí, protože někteří odešli ještě před Pazúrovým příchodem do nádražní budovy pro oběd. Vojáci vedli vězně nejprve po cestě do nejbližší obce Dolní Moštěnice. Směřovali do tamní cihelny, kde podle informací badatele docenta Hýbla chtěli těla popravených spálit ve velké peci. Jak o ní mohli vědět? Teprve na místě ovšem zjistili, že pec je poškozená. Kolonu tedy obrátili a vyvedli na kopec zvaný Švédské šance.
Po vykopání jámy místními občany, které Pazúr pod pohrůžkou násilí „mobilizoval“, bylo po půlnoci dvě stě šedesát pět osob postupně popraveno. Střelba trvala nejméně pět hodin. Na nádraží si však údajně nikdo ničeho nevšiml a místní občané ze strachu mlčeli.
Máme tedy věřit, že v rozporu s vojenskými řády nebyly transport a nádraží zabezpečeny postavením stráží. A nikdo si také hned na začátku nevšiml, že vojáci z nádraží odvádějí pod hlavněmi samopalů velkou skupinu více než dvou set padesáti lidí, ponejvíce žen a malých dětí do deseti let věku včetně kojenců? Opravdu máme věřit, že velitel transportu nebyl informován o pohybu desítek svých vojáků mimo prostor nádraží, takže Pazúrova skupina jen „vypůjčených“ samopalníků se bezprostředně po vraždě dokonce ráno mohla ubytovat v jednom z lověšických domů?
Velitel transportu a nikdo z nejméně dvaceti důstojníků nezasáhli ani při zjevném rabování všech šesti uprchlických vagónů a přenášení kradených věcí do vojenského vlaku č. 2059.
To už není jen nepravděpodobné, ale zcela nemožné.
Místo popravy na Švédských šancích leželo totiž na dohled, na návrší pouhých několik set metrů vzdušnou čarou nad nádražím a dva kilometry od centra Přerova. Po celou noc hořely na místě popravy dva velké ohně.
Na takovou vzdálenost je fyzicky nemožné, aby nikdo neslyšel stovky výstřelů, většinou v salvách deseti až patnácti samopalů, a neviděl ohně nad vesnicí.
Na fotografiích pořízených na místě popravy při tajné exhumaci hrobu v říjnu roku 1947 jsou přitom na konci pole, na kterém se vraždilo, jasně vidět první obytné domy vesnice…
Podle některých výpovědí musely stráže, hlídající popravované na místě nad vesnicí, zastavovat i několik místních zvědavců. Jeden z nich, v uniformě československé armády, si mohl se svolením Karola Pazúra dokonce zastřílet do lidí…. Nikdy nebyl obviněn. Při vyšetřování v roce 1947 si dotyčný stěžoval, že s ním kvůli jeho účasti na popravách místní dívky odmítají na zábavách tancovat...
Několik výpovědí zmiňuje nejmenovaného nadporučíka Rudé armády, který se měl podílet na rozhodování o popravě civilistů. Takoví styční důstojníci ale v té době byli přiřazováni výhradně ke štábům vyšších jednotek československé armády. Další z příliš mnoha podivností.
Jednoduše řečeno, buď v podmínkách branné pohotovosti státu došlo v tomto případě k řetězovému a masovému porušení vojenských předpisů a v desítkách případů k selhání velení, nebo je nám ještě dnes předkládána k uvěření jenom sprostá a ponižující lež. Rabování, vraždění civilistů, banditismus, stejně jako doprovodné krádeže osobních dokladů a cenností byly i podle tehdy platných vojenských předpisů zločinem trestaným smrtí.
Bod pátý – Vyšetřování, které nesmělo odkrýt pravdu
V Přerově noční incident přece jenom vzbudil pozornost. V dopoledních hodinách se proto ONV domluvilo s velitelem sovětské posádky, plukovníkem Popovem, a ten s nimi poslal k vyšetření věci do Lověšic důstojníka NKVD.
Pazúra našli v jednom z lověšických domů nad velkou hromádkou šperků a peněz. V té chvíli měli pachatele vražd i přiznání vojáka před domem, že v noci zastřelili „asi 242 kusů“.
Toto setkání však netrvalo ani minutu. Pazúr se nejprve odmítl s představiteli československé civilní moci vůbec bavit a sovětskému důstojníkovi ukázal jakýsi rusky na stroji psaný papír s razítkem.
Ten poté jenom zasalutoval, s úsměvem odvedl šokovanou skupinku přerovských úředníků ven a beze slova vysvětlení odjel. Konec vyšetřování.
Existovala jedna jediná organizace, nadřízená za všech okolností jinak všemocné vojskové NKVD, a tou byla její výkonná složka, obávaná Směrš. Název vznikl z ruského hesla Směrť špionam.
Nebyla to normální kontrarozvědná služba, protože měla zároveň soudní i výkonnou pravomoc a podléhala pouze nejvyššímu politicko-vojenskému velení frontu. Měla svoji agenturní síť i ve Svobodově armádě.
OBZ, které ve všem podléhalo sovětskému velení, sice provedlo zcela formální výslech Pazúra 27. července 1945 v Ružomberku a Surovčíka 21. srpna 1945 v Levicích, ale celou věc okamžitě uzavřelo. Nic se nestalo.
Výsledek šetření provedeného přerovskými civilními orgány byl s celým spisem podle rozkazu poslán na komunisty ovládané Ministerstvo vnitra do Prahy, odkud po čase přišel vzkaz, že šlo o čin revoluční doby, který nebude dále vyšetřován…
Teprve v létě 1947, když se po několika článcích Svobodného slova začali o přerovský incident zajímat interpelující poslanci Národního shromáždění, začaly věc souběžně vyšetřovat vojenská i civilní prokuratura.
Od prvního okamžiku jim ve vyšetřování bránila Státní bezpečnost. Olomoucký státní zástupce František Doležel se o tajné exhumaci hrobu na Švédských šancích v říjnu 1947 dozvěděl náhodou až den po jejím provedení.
Šokovalo ho, že exhumaci nařídil osobně komunistický ministr vnitra Nosek, ale prováděl ji v režimu utajení zvláštní asanační oddíl armády z Terezína. Těsně před 24. únorem 1948 musel odeslat vyšetřovací spis do Prahy. Den po Vítězném únoru byl zatčen a osm let vězněn…
Vojenská prokuratura vyslechla řadu svědků, ale daleko se také nedostala. Eugen Surovčík byl osvobozen pro nedostatek důkazů, Bedřich Smetana, obžalovaný kvůli desítkám vražd v koncentráku na Petržalce, zmizel v zahraničí a nikdo z důstojníků a vojáků osudného repatriantského transportu nebyl nikdy obviněn.
Jediným „potrestaným“ byl Karol Pazúr. Jeho trest požadoval i komunistický ministr informací Václav Kopecký, rozezlený publicitou, které se masakru civilistů na Švédských šancích dostalo na pár týdnů v roce 1947 v západním tisku.
Konečný trest dvaceti let žaláře padl až po Únoru. Prezident Gottwald ho nejprve snížil na osm let a v lednu 1953 masového vraha Pazúra omilostnil.
Sovětský agent a donašeč StB získal status odbojáře, přestože byl členem Hlinkovy gardy. Ještě koncem sedmdesátých let byl místopředsedou středoslovenského Zväzu protifašistických bojovníkov. S pomocí StB získal bez problémů i potvrzení o účasti v odboji.
Československá armáda, a po rozdělení společného státu armády česká a slovenská, se ani po osmdesáti letech nedokázaly omluvit a vyjádřit lítost nad masovými vraždami a násilím proti civilnímu obyvatelstvu, jichž se v roce 1945 dopouštěly a jejichž šetření bránily. Naprostá většina obvyklé úřední dokumentace z prvních poválečných měsíců byla zničena. Některé fondy archivů Ministerstva vnitra a obrany nejsou dodnes přístupné.
Nobelovka pro Edvarda Beneše
Třetí československá republika zločiny proti Němcům prostě netrestala. Ze sto padesáti soudních případů šetření takzvaného „gestapismu“, tedy hrubého násilí, vražd, znásilnění a krádeží proti německým civilistům, včetně dětí, žen a starců, které měly jít před soud, byly nakonec odsouzeny jenom čtyři (!) osoby.
Záznamy z jednání československé vlády v letech 1946–1947 jasně prokazují politické intervence do resortu spravedlnosti, cenzurní zásahy do svobody tisku či nátlak na soudce tak, aby došlo buď k zastavení trestního stíhání, nebo k jeho utajení. Téměř všechna zdokumentovaná provinění, včetně vražd, znásilňování nebo krádeží, byla v praxi zahrnuta pod mimořádně nedůstojný amnestijní zákon č.115 z května 1946.
Tento zákon, jednomyslně přijatý všemi poslanci Prozatímního shromáždění, byl pro svou otevřenou neprávnost po letech zcela správně s výrazem politování zmíněn i v česko-německé deklaraci z roku 1997. Všichni čtyři odsouzení byli brzy po komunistickém převratu osvobozeni a často i odměněni vysokými funkcemi.
V roce 1946 a znovu v roce 1948 navrhla Filozofická fakulta Masarykovy univerzity Edvarda Beneše na Nobelovu cenu míru.
Epilog
Schopnost národa přijmout celou a úplnou pravdu předurčuje jeho skutečnou svobodu. Ano, zní to nepříjemně. Češi se po válce chovali k Němcům stejně, jako se Němci chovali předtím k Židům, protože v obou případech svými vůdci zfanatizovaná společnost schvalovala „konečné řešení“. A obě společenství stejně tupě následovala své vůdce do nejstrašnějších diktatur svých dějin.
Ta československá měla svůj počátek dávno před únorem 1948. Skoro osmdesát let po válce by pravda dávno neměla bolet. Třetí republika byla fašistickým státem. Dokud ale Edvard Beneš a Ludvík Svoboda budou považováni za hrdiny a ulice či nábřeží ponesou jejich jména, bolest zůstane.
