Soutěže krásy pro děti patří v USA mezi dlouholetý fenomén. Reality show Toddlers & Tiaras tento svět přivedla na televizní obrazovky a z nevinného pózování v šatech udělala celospolečenské téma. Přinesla úsměvy i lesk, ale také obrovskou vlnu kritiky kvůli tlaku na malé soutěžící a předčasné sexualizaci dětí.
Když v roce 2009 spustila stanice TLC pořad Toddlers & Tiaras, zasáhla Ameriku přímo do citlivého místa. Najednou se do obýváků dostal svět dětských soutěží krásy, který do té doby žil hlavně na regionálních pódiích a v hotelových sálech. Teď ho sledovaly miliony diváků a s úžasem i rozpaky pozorovaly, co všechno dokážou rodiče a jejich malé děti pro blyštivou korunku udělat. Z přehlídek pořádaných v hotelech a kulturních sálech se tak stala podívaná sledovaná miliony lidí u obrazovek. Kamery zachycovaly malé dívky v bohatě zdobených šatech, s nánosem make-upu a kadeřnickými účesy, které připomínaly spíš dospělé modelky než děti. Pro jedny to byla show plná roztomilosti, pro druhé znepokojivý důkaz, jak daleko může zajít touha rodičů po úspěchu.
Děti si hrají s make-upem, v soutěžích je však líčení povinností. | Zdroj: Shutterstock Amerika a tradice soutěží krásy Dětské soutěže krásy mají v USA dlouhou historii, sahající až do 60. let. Na první pohled jde o přehlídku talentu a elegance, kde děti vystupují v šatech, zpívají, tančí nebo recitují. Jenže realita je mnohem tvrdší. Soutěžící se připravují dlouhé týdny, trénují pózování, choreografie a jejich rodiče utrácejí tisíce dolarů za kostýmy i líčení. Toddlers & Tiaras tento skrytý svět nejen odhalila, ale také ho proměnila v televizní hit.
Formát přitahoval pozornost především díky kontrastu. Publikum sledovalo čtyřleté děti, které si nechávaly nanášet umělé opálení, měly umělé řasy a pózovaly před porotou s naučenými úsměvy. Zábava, která měla být hrou, začala působit spíš jako seriózní byznys.
Kde končí hra a začíná tlak Od prvních epizod se kolem pořadu zvedla vlna kritiky. Nejčastěji zaznívalo, že malé dívky jsou oblékané do šatů připomínajících večerní róby a líčené tak, aby působily jako dospělé modelky. Psychologové upozorňovali, že takové prostředí může dětem narušit sebevědomí a naučit je hodnotit se jen podle vzhledu.
Čtěte také : PR vztahy: Na oko spolu měli být i Harry Styles a Olivia Wilde
Silná kritika směřovala také na rodiče. Kamery zachytily situace, kdy dítě plakalo a chtělo soutěž vzdát, zatímco matka ho nutila pokračovat. Podobné scény vyvolaly otázku, zda jde o nevinnou hru, nebo už o psychický nátlak.
Na problém upozornila i média. Podle jejich analýz mohou mít tyto soutěže dlouhodobý vliv na psychiku soutěžících. Ve Francii proto v roce 2013 přijali zákon, který zakazuje soutěže krásy pro děti do šestnácti let, protože sexualizace ohrožuje zdravý vývoj.
V soutěžích krásy se malé dívky učí gesta dospělých žen. | Zdroj: Shutterstock Divácký úspěch i kulturní fenomén Navzdory kritice měla show vysokou sledovanost a z některých malých účastnic se staly mediální hvězdy. K nejsledovanějším tvářím patřila Alana Thompson, kterou si diváci zapamatovali pod přezdívkou Honey Boo Boo. Díky popularitě v pořadu získala vlastní reality show a stala se malou celebritou. I díky ní se Toddlers & Tiaras proměnila z běžného televizního formátu v součást popkultury, o níž se psalo a mluvilo daleko za hranicemi soutěží krásy.
Pro část publika byla show zdrojem bizarní zábavy, jiní ji sledovali s nevolí. A právě tato polarizace byla důvodem, proč se o pořadu tolik mluvilo. Televize ukázala něco, co bylo dříve za zavřenými dveřmi, a tím otevřela společenskou diskusi o dětské nevinnosti, rodičovských ambicích a hranici mezi hrou a vykořisťováním.
Odkaz pořadu Toddlers & Tiaras skončila v roce 2016, ale téma, které přinesla, žije dál. Ukázala, že dětské soutěže krásy nejsou jen roztomilou podívanou, ale i místem, kde se střetává lesk korunek s náročnými otázkami o dětství a psychickém zdraví. Připomněla, že i když svět reflektorů může působit lákavě, skrývá v sobě i stinné stránky.
Čtěte také : Reklamní filmy za socialismu: Inzerovalo se i zelí
Odkaz pořadu zůstává dodnes připomínkou toho, jak televize dokáže zvednout téma k veřejné debatě. A také varováním, že mezi hraním si na princezny a životem pod tlakem médií je jen velmi tenká linie.
Zdroje: Wikipedie , Smithsonian Magazine , CNN , Business Insider