8 min

Lze být opravdu out? Proměny coming outu

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Outování jako zlomový okamžik i každodenní vyjednávání bezpečí.

Lze být opravdu out? Proměny coming outu

Zdroj: Qult.cz

A pak se mě máma zeptala, jestli jí chci něco říct. Odpověděl jsem, že ani ne, ale tím jsem ji neodradil. Pokračovala: Víš, něco třeba osobního… Jsi gay?
Filip patří mezi čtyři neheterosexuální osoby, které se se mnou podělily o příběhy svého coming outu. Většina z nich už na něj vzpomíná jen jako na strašáka z minulosti, v určitých ohledech se však coming out do jejich každodenního života nepřestává vracet. Jsme vůbec někdy skutečně out? A lze coming out pojímat jinak?

Filip na máminu otázku nakonec přikývl a od rodiny se mu dostalo pochopení a podpory. Už předtím, v jeho třinácti letech, se ho na orientaci ptaly kamarádky a krátce na to i spolužáci během školního výletu. Také těm řekl, že je gay. „Pozitivní reakce okolí mi dodaly odvahu to říkat veřejně. Věděl jsem, že i doma mě budou stoprocentně respektovat, neměl jsem ale potřebu jim něco říkat, protože jsem myslel, že to tak nějak vědí,“ vysvětluje mi. „Když jsem měl pak o pár let později taneční, tak se rozkřiklo, že tam je nějaký Filip, co je gay. Dostalo se to právě až k mojí mámě, která se mě na to pak přímo zeptala,“ dodává.

S termínem gay přitom nepřišel sám. Ostatní ho tak označovali ještě předtím, než vůbec věděl, co to slovo znamená. Vysvětluje si to tím, že byl vždy feminní, a proto spolužákům nejspíš přišlo vhodné mu takto říkat. Pojem si později sám dohledal a ztotožnil se s ním.

Výzkumy ukazují, že coming out probíhá ve třech hlavních krocích, které jsou označovány jako přitažlivost, sebeoznačení a odhalení. Z české studie Michala Pitoňáka z Národního ústavu duševního zdraví (NÚDZ) vyplývá, že neheterosexuální lidé svou orientaci rozpoznají průměrně kolem třinácti let. Přibližně v patnácti letech ji poprvé pojmenují, další dva roky pak trvá, než se rozhodnou svěřit někomu dalšímu. Nejčastěji jde o kamarádstvo nebo sourozenectvo, protože v případě rodičů dospívající často pociťují větší nejistotu a strach z odmítnutí. První vnější coming out tak typicky přichází kolem sedmnácti let. Toto období je zároveň spojeno s nadměrným stresem, protože queer mládež vlastní identitu po nějakou dobu většinou skrývá.

Filip se svou orientací netají a je na ní pyšný. Dodává však, že on to měl „jednoduché“ a že akceptující reakce nejsou automatické. Tomu odpovídají i následující příběhy, které se od vyprávění Filipa liší.

Nikomu to nedlužíš

Adam stejně jako Filip svou orientaci nejprve sdělil nejbližším přátelům. „Když tahle fáze prošla celkem hladce, už nebylo moc důvodů nepostoupit k rodičům. Přesto jsem se asi půl roku zdráhal a připadal jsem si jako hrozný srab,“ popisuje. Rodiče ho vedli k respektu k druhým, včetně queer lidí. Měl tedy pocit, že půjde o formalitu a že je jeho stres iracionální.

„Tehdy jsem měl už dlouho přítele a naši společnou fotku na tapetě telefonu. Mamka si toho všimla a okomentovala to slovy, jestli spolu jako chodíme. Zasmáli jsme se tomu a odbyli to, ale nemohl jsem přestat myslet na to, jak si sám sobě připadám směšnej, že jí to nedokážu říct,“ vypráví Adam. Později ten večer se rozhodl, že si to jeho máma už zaslouží vědět. Šel za ní a řekl, že se svým přítelem opravdu chodí a že je bisexuál.

„Zareagovala hůř, než jsem si vůbec dokázal představit, a zavalila mě všemi klasikami jako třeba, že to je jen fáze nebo že se za chvíli určitě budu chtít nechat ‚předělat‘,“ říká. Na zbytek večera raději odjel za svým přítelem. Druhý den ho máma proti jeho vůli vyoutovala tátovi. Ten mu jen zklamaně řekl, že je to jeho život a ať si dělá, co chce. Následující dva roky byly pro Adama, který se nyní identifikuje jako gay, nepříjemné a o jeho sexualitě se doma nemluvilo v jiném než negativním kontextu. Nyní je podle něj atmosféra o dost lepší, konverzaci na toto téma ale raději nezačíná, protože nemá zapotřebí zjišťovat, kam by vedla. „Nikomu coming out nedlužíš, to je moje heslo,“ podotýká nakonec.

Deklarovat jinakost

Abychom pochopili, proč je některá sexualita nucena deklarovat svou jinakost od „normálu“, musíme jít do historie. Termín „homosexuál“ se, stejně jako pojem „heterosexuál“, začal poprvé objevovat na konci 19. století v medicínském prostředí. Tím, že lékařská obec tehdy vymezila heterosexualitu jako normu, oddělila také ve svém tehdejším slovníku osoby „normální“ (heterosexuální) od těch „deviantních“ (homosexuálních a dalších). Tento fenomén pojmenoval Jonathan Katz v uznávaném díle Vynález heterosexuality jako „erotický apartheid“. Právě proto, že je heterosexualita chápána jako norma, nevyžaduje pak vysvětlení ani veřejné „přiznání“.

Samotný význam pojmu coming out se přitom v průběhu času výrazně proměňoval. Americký historik George Chauncey například upozorňuje, že před druhou světovou válkou označoval coming out spíše moment, kdy se muži rozhodli vstoupit do gay subkultury a navázat kontakty s dalšími gayi. V 50. letech pak mohl odkazovat k první stejnopohlavní sexuální zkušenosti. Význam, který coming outu přisuzujeme dnes, se začal formovat až po Stonewallských nepokojích v 70. letech, kdy americká emancipační hnutí usilovala o to, aby neheterosexuální lidé svou orientaci – jako způsob odporu vůči studu a dlouhodobému utajování – veřejně a otevřeně deklarovali.

Co by o mně řekli?

Kateřina je podle svých slov vyoutovaná více méně všude. I přesto se dostala do situace, kdy se cítila nejistě: „Jednou se nás na hodině cizího jazyka během cvičné konverzace zeptali, kdo nám připadá přitažlivý. Byli tam převážně starší lidé a mně v mozku začaly svítit kontrolky a říkala jsem si, co mám dělat. Najednou jsem se v rámci nějaké internalizované homofobie bála, že by o mně řekli, že to někomu cpu“.

Její coming out mámě proběhl, když jí bylo šestnáct a měla svou první přítelkyni. „Řekla jsem jí prostě, že s tou osobou chodím, ale mamka to nevzala úplně dobře a druhý den brečela. Doma se o tom nebavíme,“ sděluje mi. Když se řekne coming out, vybaví se jí především ten své tetě. Tehdy jí řekla, že je na holky, a teta ji objala. Kateřina už předem tušila, že vše nejspíš proběhne hladce, protože věděla, že se teta kamarádí s kolegyní, která má manželku.

Kateřina o sobě říká, že vypadá jako stereotypní lesba a outovat se v podstatě nemusí. „Třeba řeknu, že jdu někam s přítelkyní a ani to neberu tak, že se v tu chvíli outuju. Je mi 25 a žiju ve velkém městě, v open minded prostředí, takže coming out už pro mě není v této chvíli otázka. Jiné to bylo, když mi bylo šestnáct a žila jsem v menším městě. To je ale naštěstí už minulost,“ uzavírá.

Zkušenost, kterou Kateřina popisuje, tak spíše než na jednorázový coming out, ukazuje na to, čemu se říká „management viditelnosti“ sexuální identity. Zatímco dříve teoretičky a teoretici na coming out nahlíželi jako na lineární proces (člověk je in, poté se odhalí a je out), novější výzkumy naznačují, že realitě lépe odpovídá chápat coming out jako kontinuální proces. Queer teoretička Eve Kosofsky Sedgwick navíc upozorňuje, že člověk nikdy není úplně „in“ (vevnitř), protože není jasné, kdo co ví či předpokládá. Zároveň ale není ani zcela „out“ (venku), protože přetrvávají předpoklady heteronormativity a nejistoty ohledně toho, co je známo a co zůstává skryté.

V praxi to znamená, že vyoutovanost není jednou pro vždy daná, ale odvíjí se od celé řady faktorů, na jejichž základě lidé zvažují možná rizika a přínosy odhalení své orientace. Jde o určitou formu adaptační strategie vůči diskriminaci a stigmatizaci neheterosexuality ve společnosti. Je však důležité mít na mysli, že dlouhodobé skrývání sexuální identity může mít negativní psychické dopady.

Nemožnost být out

Nela na rozdíl od ostatních oslovených přišla na to, že ji přitahují ženy, někdy po dvacítce. Do doby, než potkala svou přítelkyni, si totiž myslela, že je heterosexuální. Že to tak úplně není, si uvědomila, až když s partnerkou chtěla mít vážný vztah.

„Na to se ale váže i to, že to lidé budou zjišťovat. V ten moment jsem začala prožívat velmi negativní stavy, že to zjistí má homofobní rodina. Kamarády jsem nutila mazat usvědčující zprávy, některým jsem se i začala vyhýbat, protože jsem se bála, že to někomu řeknou. Zjistila jsem, že se heteronormativní společnosti vymykám a zbořil se mi svět. Nechtěla jsem taková být, nejspíš kvůli mé rodině, pro kterou je být homosexuální něco neodpustitelného,“ říká mi.

Nela si podle svých slov nějakou dobu srovnávala a ujasňovala, „co“ vlastně je. „Momentálně to beru tak, že jsem v lesbickém vztahu a jsem se ženou. Tím, že mí kamarádi reagovali pozitivně a říkali, že je to ani nepřekvapuje, tak jsem se s tím srovnala líp. Myslím si, že kdyby neexistoval ten aspekt mé rodiny, jsem plně spokojená,“ dodává.

Soumrak coming outu?

Kromě toho, že je coming out dost stresující, pro některé může být nevhodný nebo jej z principu odmítají. Oponentky a oponenti například tvrdí, že jím často nechtěně potvrzujeme existenci normy, od níž se máme odlišovat. Ne každý navíc může nebo chce svou identitu otevřeně deklarovat (ať už kvůli rodinnému zázemí, kulturnímu kontextu či obavám z odmítnutí). Jako možná úleva od tohoto tlaku se proto objevuje drobný významový posun v podobě pojmů „coming in“ nebo „inviting in“. K těmto konceptům dospěla během své psychologické praxe s muslimskou klientelou Sekneh Hammoud-Beckett. Coming in podle ní znamená, že si lidé vědomě a selektivně vybírají, koho pustí do svého života.

Tento přístup využívají také některé indigenní kultury, které uznávají tzv. „two-spirit identity“, tedy identity vymykající se západním binárním představám o genderu. V tomto kontextu je coming out často vnímán jako prohlášení, které člověka od domorodé komunity spíše odděluje. Coming in naopak znamená návrat a znovuzačlenění.

Nejde ale jen o teoretickou debatu nebo kulturní rozdíly. Jak ukazují výzkumy i výše zmíněné příběhy, mladí lidé v otevřenější společnosti často přistupují ke své sexualitě sebevědoměji a nevnímají ji jako něco abnormálního či vyžadujícího vysvětlení. I proto mnozí necítí potřebu používat tradiční termíny a procházet coming outem v jeho klasické podobě. Jak mi řekla Nela: „Být out pro mě znamená volnost. Ne, že to musíš říkat, ale že to nemusíš skrývat.“

Některá jména respondentstva (Adam, Kateřina a Nela) byla změněna kvůli ochraně soukromí.

Reklama

Další články z Qult.cz

Tento článek byl publikován ze zdrojů Qult.cz

Qult.cz přináší články, které se věnují současné kultuře, společenským tématům a životním zkušenostem lidí z různých prostředí. Obsah propojuje publicistiku, rozhovory, komentáře i osobní pohledy na otázky identity, vztahů, kultury a společenských změn.Texty často otevírají témata spojená s...

Lze být opravdu out? Proměny coming outu

V části Ruska mlčí sirény, když nepřítel útočí. Důvod je velmi překvapivý

Štěpán Benoni má novou lásku. Krásku po jeho boku fanoušci velmi dobře znají

Psychické týrání? Nezájem. Jak policejní elita potopila vyšetřovatelku a pomoc nepřišla

Ptáci masturbují. A dělají to opravdu často. Vědci zjistili, že je to mnohem normálnější, než jsme si mysleli

Štvanice bez české šampionky? Moc nechápu, přiznal Lojda. Krejčíková ukázala dvě zbraně