O pimpení, transformaci traumatu, Duhové stužce, queer identitě, Plešounech i vztazích.
Co ti dělá v poslední době největší radost?
Náš nový domov za Prahou, kam jsme se přestěhovaly s manželkou Julií. Baví mě ho postupně pimpit a zkrášlovat, aby nám tam bylo dobře. To mi teď dělá asi největší radost, vlastně bych se tomu nejradši věnovala pořád a tak trochu tím i prokrastinuju. Dále je to práce na projektu Plešouni. Máme teď skvělý tým, který se pořád formuje, a já už se o něj můžu opřít a důvěřovat mu. Není to všechno jen na mně, což je po těch letech obrovská úleva. A pak jsou tu samozřejmě i drobnosti jako dobrý čaj, jídlo nebo cestování. Takové ty každodenní radosti.
Je to tedy tak, že tě projekt Plešouni aktuálně zaměstnává nejvíc?
Ano, zhruba ze sedmdesáti procent. Zbytek tvoří spíš komerční práce, abych se mohla uživit. Mám to teď vybalancované úplně jinak než před třemi lety, kdy jsem se víc soustředila na vlastní tvorbu, výstavy a seberealizaci. Dnes se moje ambice naplňují hlavně v Plešounech. Projekt se rozjíždí, máme kapacity i finanční zázemí a dává mi to velký smysl. Vznikl z mé osobní zkušenosti s onkologií a mám potřebu v téhle oblasti nějak přispět. Myslím, že se nám to postupně daří. Často je to ale i o „prokopávání cest“, které před námi nikdo neprošel. Někdy je to složité, ale právě o to větší smysl to pro mě má.
V čem je to nejnáročnější?
Mám takovou skvělou vlastnost, že si vždycky vymýšlím projekty, které úplně nezapadají do existujících škatulek. A právě to je pak často nejnáročnější. Ocitáš se někde mezi a všichni si tě tak trochu přehazují z jedné strany na druhou. Plešouni propojují filmový průmysl a medicínu, což jsou světy, které se běžně moc nepotkávají. Na začátku to bylo o dost složitější, dnes už se nám to daří líp, zčásti i proto, že se mění situace. Projekt je hodně zaměřený na psychickou pohodu dětí s onkologickým onemocněním. Když jsem ho před šesti lety zakládala, nebylo tohle téma zdaleka tak viditelné. V posledních letech se o něm naštěstí začíná víc mluvit a bere se vážně, což nám otevírá dveře.
Foto: Antoan Pepelanov
Zmiňovala jsi osobní zkušenost s onkologií – je pro tebe projekt Plešouni svým způsobem i terapeutický?
To jsi trefil hřebík na hlavičku. Samozřejmě vnímám celou dobu, co na tom projektu pracuji, že mi pomáhá pochopit, co se tehdy stalo, ale zároveň v něm i částečně hledám příčinu toho traumatu – aby tím jiní nemuseli procházet stejně jako já, nebo aby se toho jejich rodiny alespoň částečně mohly vyvarovat.
Dlouho jsem si vlastně ani nepřipouštěla, že by to pro mě mohlo být trauma. Na první dobrou si nepamatuju žádný konkrétní moment z léčby, který bych označila za nějaký „trigger point“, co by mi okamžitě něco spouštěl. Spíš takový mix toho, co se tehdy dělo. Bylo mi patnáct. Měla jsem řešit úplně jiný věci. V podstatě až tehdy mi začínala puberta; byla jsem úplné dítě. Vůbec nic jsem neměla pod kontrolou – to, co se dělo se mnou nebo s mým tělem. V době, kdy jsem si měla začít budovat sebedůvěru, osamostatňovat se a hledat vlastní směr, jsem se naopak úplně odevzdala do rukou lékařů a rodiny. Neměla jsem ve svých rukou vůbec nic.
Přineslo to něco dobrého?
Díky tomu se ze mě možná stal takový vůdčí typ, lídr, který teď vede projekt a nějak se to učí. Možná k tomu mám i určité predispozice, ale to trauma se vlastně přetransformovalo – mám jakýsi motor, který mě žene a dává mi smysl. Mám na výběr: buď můžu dělat tohle, nebo se v tom celý život topit a patlat. A to už nechci a nedělám.
Zároveň jsem si poté, co jsem to řešila s terapeutem, říkala, že si asi skoro každý lídr nějakého projektu prošel něčím nepěkným. Je to taková rovnice, která funguje. Terapeut mi říkal, že to tak samozřejmě nebude ze sta procent, ale určitá pravděpodobnost existuje.
Foto: Antoan Pepelanov
Jakou roli vlastně v tomto období sehrálo to, že jsi queer? V takovém věku už si člověk svou jinakost většinou uvědomuje, nebo o ní začíná přemýšlet.
Na to tehdy právě nebyl vůbec prostor. Moji vrstevníci probírali, s kým jdou na rande, ale já řešila úplně jiný věci. Toto téma se mi otevřelo až o dost později, protože se tím vším hodně odsunulo.
Poprvé jsem to začala víc vnímat ve chvíli, co u nás doma bydlela americká studentka Zoe, která tu byla na studijním programu. Někdy v půlce semestru řekla: „Já jsem lesba, jsem queer.“ A já jí na to odpověděla: „OK… A co to znamená?“ Vůbec mi to nedocházelo. Queer lidi jsem do té doby viděla jen někde ve filmu a vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych mezi ně mohla patřit i já. Zoe mi to pomohla otevřít a vlastně se stala takovým mým osobním průvodcem. Říkala jsem jí to i ve svém svatebním proslovu; bylo to hodně silné a dojemné. Z té doby vlastně žádné trauma nemám a myslím, že právě i díky Zoe.
Když jsem potom bydlela v New Yorku, říkala jsem si: Dobrý, tady si můžu dělat cokoliv a nikdo to nebude řešit. Pak jsem přijela domů a došlo mi, že když to šlo tam, můžu to tak mít i tady a taky to nikdo nemusí řešit. Jenom jsem to potřebovala říct rodině a projít si tím nepříjemným okamžikem. Od té doby už to neberu jako nějakou svou slabost, jak to někdo může chápat. Příklad Zoe, která byla sama se sebou srovnaná a fungovala úplně přirozeně, mi hodně pomohl. Vlastně pro mě byla takovým „Plešounem“ v queer tématu.
Vnímáš, že i ty můžeš být pro celou řadu queer lidí vzorem nebo průvodkyní?
Nevnímám se tak, ale stávají se občas takové situace; je to vlastně strašně roztomilé a mám z toho velkou radost. Když jezdím s výstavou pro děti a rodiny do malých měst po České republice, někdy se stane, že na vernisáž spolu přijdou dvě holky a chtějí se pozdravit, seznámit – a vlastně možná vůbec nepřišly kvůli výstavě (smích). To je určitě hezký. Vnímám, že v Praze žiju v totální bublině a vůbec nevím, jak takový queer život probíhá někde na menších městech, jen doufám, že situace je lepší než dřív a že je s tím společnost lépe srozuměná a nedělá LGBTQ+ lidem peklo. Některé holky mi píší, že mé otevřené sdílení toho, že jsem lesba nebo jak žiju svůj život, je třeba i nějak inspirovalo k tomu svěřit se doma, že jsou na holky. A to si pak říkám: Ty vole, to je vlastně strašně heavy být takovouhle postavou. Navíc pro to nic moc nedělám, jen se snažím o tom mluvit veřejně, protože mi to přijde důležitý.
Cítíš pak větší zodpovědnost?
Snažím si to nepřipouštět, protože bych se tím jenom utloukla. Daleko větší zodpovědnost mám v tom druhém tématu, kdy mi to přijde velmi zásadní psychologicky a medicínsky. V oblasti LGBTQ+ témat se snažím sdílet nějakou svou vlastní zkušenost, ale jsem vlastně konzervativní lesba (smích) – plno dalších queer skupin samozřejmě respektuju, ale vlastně o tom tolik nevím. Často se ocitám v pozici, kdy po mně chce někdo vyjádření takřka za všechny LGBTQ+ lidi, jenže neznám jinou než svou lesbickou komunitu a zkušenost. Nechci předávat například informace za trans lidi nebo kohokoliv jiného, protože se mě to prostě netýká a nenáleží mi o jejich zkušenosti mluvit. Navíc jsem mileniálka a ne všechno úplně stíhám sledovat. Taky jsem jednou něco hodně špatně formulovala a dostala totální smršť od queer lidí, což mě mrzelo, protože jsem to vůbec nemyslela špatně a bylo mi líto, že se mezi sebou ještě poštváváme, i když jsem tehdy trochu chápala. Proto už si dávám určitě větší pozor.
Co pro tebe znamená slovo „queer“?
Myslím, že navzdory řadě věcí se dokážeme hodně probojovávat a mezi queer lidmi existuje velká sounáležitost a pocit, že někam zapadáme. V tomhle směru miluju Prague Pride Festival, který třeba není pro spoustu lidí, ale mít den, kdy se všichni společně potkáme, jdeme městem a můžeme se cítit absolutně bezpečně, je skvělé. Můžeš se ten den cítit sama nebo sám sebou a dělat si úplně, co chceš, co by sis jindy možná rozmyslel/a – třeba si dát pusu v metru. Jako kdybychom kolem sebe ten den měli měkoučký růžový mrak, do kterého jsme se všichni zabalili, byli v pohodě a nic nám nehrozilo. To pro mě Pride tvoří, což ostatně je i jeho účel. Nejen informovat svět, ale i tvořit zázemí a pospolitost pro queer lidi.
Ty ses letos se svou ženou Julií rozhodla stát ambasadorkou Duhové stužky. Proč?
Mně se před časem hrozně líbilo jedno zahraniční video, které ukazovalo různé situace, kdy je člověk například v MHD a naproti si sedne muž, který působí hodně maskulinně až nebezpečně, a najednou si odhrne kabát a má na něm přišpendlenou duhovou stužku. A tomu člověku se uleví, protože si řekne, že se ho nemusí bát a je v bezpečí. To pro mě symbolizuje význam duhové stužky, protože když ji u někoho vidíme, víme, že dotyčný je s naší identitou nebo orientací v pohodě a nic nám od něj nehrozí. Když jde třeba někdo na pohovor a má obavy, že ho tam zazdí jen kvůli tomu, že je lesba, jakmile u druhé strany uvidí duhovou stužku nebo klíčenku, napadne ho: Uf, tady to můžu nechat být a můžu se soustředit na to, v čem se dobrá.
Duhová stužka www.nosimduhovoustuzku.cz
Máš pocit, že se v Česku v přijetí queer lidí posouváme, nebo spíš přešlapujeme?
Já si myslím, že se posouváme, i když se to nemusí zdát. Jak dlouho jsem pryč z New Yorku? Jedenáct let. Když jsem se přestěhovala zpátky do Česka, viděla jsem ten extrémní rozdíl mezi tím, jak se to bere tam a jak se tady kolem queer témat chodí po špičkách, jak se s tím lidi vůbec neumí srovnat a neberou je jako součást naší společnosti. Ale myslím si, že se to každým rokem posouvá kupředu, i když nás pořád tlačí ta politika, konflikty nebo incidenty, které jsou samozřejmě nepříjemné a vždycky to tak trochu zašlápnou zase zpátky. Přesto doufám, že celkově se situace stále zlepšuje a posouvá. Samozřejmě zase mluvím ze svých zkušeností a někdo to může vnímat úplně jinak.
Foto: Antoan Pepelanov
Když jsi vlastně zmínila politiku, jak vnímáš současnou atmosféru ve vztahu k LGBTQ+ lidem?
Chceš mě rozčílit (smích)? Strašně vyčerpaná jsem byla už z toho, když se řešilo manželství pro všechny. Zároveň jsem ale samozřejmě měla radost, že se to někam hýbe a vlastně se vývoj nakonec posunul dobrým směrem. Už mě ale unavuje, že se o našich velmi osobních tématech vyjadřují lidi, kteří vůbec nevědí, o čem mluví, nějací páprdové ve sněmovně. Před očima snad měli jen holé zadky s koženýma páskama na Pride, protože ty jediné fotky a věci vnímají – například z médií, která tomu taky často nepomáhají. Už mě to fakt rozčilovalo a říkala jsem: Hej, tohle není fér. Tady se prostě rozhoduje o našich životech a osobních příbězích. O tom, koho si můžeme vzít, s kým a jak můžeme žít a trávit čas. O tom všem rozhodují ti, kteří s námi často mají absolutně nulovou zkušenost. Nevědí nebo nechtějí vědět, že duhový pár doma funguje jako kterýkoliv jiný. Hádáme se o to, kdo vynese odpadky tenhle týden a kdo příští, nebo kdo konečně umyje to nádobí, a naše životy jsou vlastně úplně stejný. Přiznám se, že teď už se občas i bojím to sledovat. Vlastně nevím, kam to teď směřuje, a jenom doufám, že se to nezvrtne, což by bylo šílený. Ale nepřipouštím si to. Když nad tím totiž začnu přemýšlet, bojím se třeba mít děti. Není to však jediný důvod. Děje se toho tolik a svět na nás vyvíjí takový tlak, že už to začíná být nepříjemný. O to větší má člověk potřebu bezpečí a místa, kde se cítí dobře, přijatý, respektovaný. Mně to určitě dávají přátelé a rodina. Lidi, se kterými můžu být sama sebou, kteří mě nebudou soudit, hodnotit ani přetvářet a se kterými si navzájem rozumíme.
Setkáváš se někdy s queerfobií?
Jo, jasně že se s ní setkávám. Převážně na internetu, ale to už mi neubližuje. To je spíš komický a nerozumím tomu. V reálném světě se mi to naštěstí relativně vyhýbá. Měla jsem před dvěma nebo třemi lety incident v letadle s nějakými dvěma idioty. To bylo nepříjemné a vlastně skoro poprvé, kdy jsem se s tím setkala přímo z očí do očí. Úplně mě to paralyzovalo, nebyla jsem schopná se za sebe postavit a prostě jsem klasicky zamrzla. Vlastně doteď lituju, že jsem se nedokázala nějak bránit.
Co se týče třeba držení za ruce, se ženou na to už dost prdíme a prostě si děláme, co chceme, a cítíme se dobře. Ale bohužel vnímám, že rozdíl je v tom, že jsme dvě holky a ne dva kluci.
Kde podle tebe končí tolerance a začíná skutečné přijetí?
Asi ve chvíli, kdy se ta protější strana… nechci říct, že se začne zajímat, ale zkrátka když vycítíš, že přestane bojovat a začne s tím prostě koexistovat. Mám ve svém okolí člověka, který měl s queer tématy dlouhodobě problém, ale teď vlastně vnímám, že je skoro po deseti letech začíná přijímat. Začíná se chovat tak, že to už trochu bere jako součást i svýho života a nebojuje proti tomu.
Myslím si, že pomáhá, když třeba i starší generace vnímají v českém prostředí známé queer lidi, jako je třeba Kovy a jeho partner Míra Romaniv, kteří otevřeně mluví o svém životě, a dělají tak skvělou i společensky záslužnou práci. To je přesně ta kombinace, kdy společnost možná začíná přehodnocovat svoje dosavadní postoje a pohled na věc. Takoví lidé jsou tak trochu mluvčí queer lidí, což fakt hodně pomáhá.
Vy jste se ženou měly nedávno svatbu. Jaké to je být vdaná? Změnilo se něco?
Myslím, že nás vlastně obě překvapilo, že ten milník se v našich hlavách zdál daleko větší, než jsme si připouštěly. Člověk si myslí, že je připravený, ale podle mě to tak nikdy úplně není. Ale nevím, beru to samozřejmě jen z naší zkušenosti. Byly jsme spolu deset let, takže jsme se vzaly po docela dlouhé době. Všechny ty roky jsme tak spíš proplouvaly, byly spolu šťastné a vlastně vůbec nic neřešily. A najednou nás čekalo mnoho rozhodnutí, věcí a velká zodpovědnost – jak vůči sobě navzájem, tak vůči sobě samým. Zároveň jsme se přestěhovaly za Prahu a dělaly jeden velký dospělý krok za druhým, což na nás vyvíjí docela velký tlak a nějak se s tím pereme. Ale naučilo nás to spolu daleko víc a líp komunikovat, hlouběji prožívat a řešit věci společně. Myslím, že to náš vztah daleko víc posiluje, že jsme to dokázaly přetavit v něco dobrého a ještě víc nás to stmelilo. Ale byla to bouře (smích). Vlastně jsme to ani jedna vůbec nečekaly, a tím to bylo samozřejmě těžší. Moc si vážím toho, že já i Julie jsme ochotné a zapálené do vztahu investovat víc energie i úsilí a že při sobě stojíme.
Foto: Antoan Pepelanov
Čeho bys ještě chtěla ve své tvorbě třeba v příštích letech dosáhnout? Máš nějaký cíl nebo milník?
Ne, už asi ne (smích). Už jsem si tím nějak prošla. Ne, že už by se všechno splnilo, ale spíš už jsem z cílů a milníků nějak vyrostla. Už chci mít klid a trávit míň času u počítače, chci dělat víc rukama a mít doma svoji dílnu. Je to takový divný a dospělý přání, ale mám pocit, že mi tyhle věci dělají hodně dobře na psychiku a usnadňují mi vnímání toho, co se děje kolem a ve světě. Jsou to pro mě takové malé body, ke kterým se můžu upínat, aniž bych měla nějaké šílené stavy. Mám ale samozřejmě plány s Plešouny a ty tedy malé nejsou. Takže si teď vlastně trochu nalhávám, že už žádnou vizi nemám. Plešouny ale beru tak trochu jako jiný, nějak oddělený svět. Dřív mě ambice, vize a cíle nabíjely a moc mě to bavilo. Ale už jsem tím nějak utlučená. Mám pocit, že jsem toho zkusila hodně a konečně se můžu opřít i o jiný lidi, třeba v týmu nebo o partnerku. Nepotřebuju mít výstavu v londýnské Tate Modern, fakt ne. Mou jedinou životní misí je udělat seriál, který někomu pomůže, a mít pocit bezpečí doma se svou ženou. A jestli k nám někdy přibude někdo další, budu nadšená, protože děti obdivuju, miluju a chtěla bych být dítětem celý život. Strašně mě inspirují. Takže jestli do našeho života přijdou, budu šťastná, ale nijak na to netlačím. Po té třicítce mám daleko víc potřebu se cítit bezpečně mezi svými, s rodinou, u sebe doma. To je jediná moje ambice.
