7 min

Klempíř má vlastenectví plná ústa, neumí si však ani řádně připnout vlajku

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Současná česká vládní reprezentace si na vlastenectví zakládá způsobem, který již dávno překročil hranici…

Klempíř má vlastenectví plná ústa, neumí si však ani řádně připnout vlajku.

Zdroj: inregion.cz

Současná česká vládní reprezentace si na vlastenectví zakládá způsobem, který již dávno překročil hranici běžné politické symboliky a začíná připomínat téměř permanentní marketingovou kampaň postavenou na mávání vlajkami, kulturních válkách a teatrálních projevech o národní identitě. Prakticky neexistuje týden, aby někdo z představitelů ANO, Motoristů sobě, SPD nebo jejich spojenců znovu neotevřel debatu o české státnosti, údajném ohrožení národních hodnot, Bruselu, sudetských Němcích, „pražské kavárně“, vlastizrádcích nebo lidech, kteří podle nich nejsou dostatečně hrdými Čechy.

Česká vlajka se v jejich podání změnila v téměř povinnou součást politického kostýmu. Je připnutá na klopách sak, objevuje se ve videích, příspěvcích na sociálních sítích, i diskusích. Právě v tom je celé kouzlo soudobého marketingového vlastenectví. Čím hlasitěji politici mluví o národu a úctě ke státním symbolům, tím častěji se ukazuje, že právě k těm symbolům přistupují s neuvěřitelnou povrchností, amatérismem a v některých případech téměř komickou neznalostí. Naposledy to předvedl ministr kultury Oto Klempíř během debaty Za pět minut dvanáct na TV Nova, kde seděl s českou vlajkou připnutou tak absurdním způsobem, že to jako projev vlastenectví, nýbrž coby improvizovaná dekorace člověka, který si spletl státní symbol s plackou z hudebního festivalu.

Celá situace byla groteskní už sama o sobě, téměř dokonalou ji však udělalo hlavní téma celé televizní debaty. Politici totiž diskutovali o „toxicitě české politiky“, úpadku veřejné debaty, nevhodném chování ve veřejném prostoru a celkovém zhoršování politické kultury. Jinak řečeno, ministr kultury seděl v televizním studiu a debatoval o kulturní úrovni české politiky, zatímco měl českou vlajku připnutou svisle dolů, modrým klínem nahoře a červeným pruhem vlevo, tedy způsobem, který působil dojmem, že si ji těsně před vysíláním připnul někdo, kdo vůbec netuší, jak se státní symbol správně nosí, ale zároveň moc dobře ví, že bez vlaječky na klopě dnes žádný pořádný marketingový vlastenec do televize nesmí. Tady se celý český vlastenecký marketing rozpadl do naprosté absurdity. Vlajka zřejmě podle Klempíře není symbolem republiky, ani výrazem úcty ke státu, leč pouhou součástí vizuální identity politické značky, tedy rekvizitou a demonstrativní dekorací. Něčím, co má dobře vypadat v televizním záběru i vytvářet dojem „správného Čecha“. Posléze se ukáže realita a prásk. Člověk, který neustále mluví o národu a státnosti, si ani nezjistí, jak se česká vlajka vlastně správně nosí.

Klempířův trapas není drobným detailem. Naopak. Je to naprosto dokonalou metaforou současné české politiky. Té, která se utápí v nekonečných kulturních válkách, teatrálních projevech o vlastenectví a hysterických debatách o tom, kdo miluje republiku dostatečně silně, leč současně není schopná zvládnout ani ten nejzákladnější symbolický respekt ke státním symbolům. Současní marketingoví vlastenci vedou téměř permanentní bitvu o českou identitu. Neustále se řeší sudetští Němci, Evropská unie, údajné ohrožení národní suverenity nebo potřeba chránit české tradice před liberálními elitami. Pak přijde obyčejná vlaječka na klopě a ukáže se, že za tím vším často nestojí žádná hlubší úcta ke státu. Jen povrchní branding. Pak česká vlajka končí připnutá vzhůru nohama, bokem nebo v nějaké podivné vertikální improvizaci, která připomíná spíš reklamní cetku než státní symbol republiky.

Přitom nejde o první podobný trapas. Naopak. Tohle už je téměř tradice dnešní české národovecké politiky. Už loni předvedl podobnou grotesku Andrej Babiš, když na CNN Prima News dramaticky , že bývalý premiér Petr Fiala prý nikdy nenosil českou vlajku na klopě saka, protože „není hrdým českým premiérem“. Jenže krátce nato si lidé začali všímat velmi zvláštního Tento samozvaný symbol českého patriotismu měl vlajku opakovaně připnutou vzhůru nohama. Jinými slovy – politik, který poučoval ostatní o národní hrdosti a českém vlastenectví, nebyl schopen správně nosit ani základní státní symbol. V tom spočívá celé kouzlo české vlastenecké estetiky. Obrovská slova o národu, teatrální pózy obránců republiky, agresivní kulturní války a permanentní moralizování o české identitě. Naprosté selhání v okamžiku, kdy přijde na úplný základ.

Podobnou ostudu si v minulosti vystřihl i ministr zahraničí Petr Macinka, který byl rovněž za špatně připnutý odznak české vlajky. Jenže zatímco Macinka ji alespoň otočil nesprávným směrem, Klempíř přišel s téměř kreativním řešením. Připnul si ji vertikálně, jako by šlo o experimentální grafický prvek. Výsledek působil tak absurdně, že za několik hodin začal kolovat po sociálních sítích jako další dokonalá ukázka toho, jak dnešní marketingoví vlastenci často nerozumí ani symbolům, které neustále používají jako součást své image. Celý obraz je proto naprosto směšný. Politici, kteří vedou hysterické debaty o české identitě a pořádají kulturní války kolem osmdesát let starých historických událostí, současně nedokážou ani správně připnout českou vlajku na sako. Člověk skoro získává pocit, že kdyby současná vládní reprezentace vedla bitvu o státní znak, skončil by lev otočený hlavou dolů a ještě by u toho někdo mluvil o obraně českých tradic.

Na celé věci je navíc fascinující i to, jak přesně celá tahle situace zapadá do širšího obrazu dnešního českého „vlasteneckého marketingu“. Stačí se podívat na nedávnou aféru kolem videí z Úřadu vlády, kde se při natáčení válely české vlajky po zemi. Záběry tehdy dokonale ukázaly podstatu celé dnešní politické estetiky. Vlajka není chápána jako státní symbol, ke kterému je potřeba přistupovat s respektem. Je to rekvizita. Kus látky určený pro promo video. Součást dekorace. Něco, co má dobře vypadat v záběru a dodat celé scéně správnou národoveckou atmosféru. Jakmile se ale vypnou kamery, skončí klidně pohozená na zemi mezi kabely a technikou. V tom spočívá největší pokrytectví dnešního vlasteneckého marketingu. Na jedné straně nekonečné řeči o národu a české hrdosti, na druhé straně naprostá banalizace symbolů, které mají údajně představovat samotnou podstatu české identity.

Klempířův trapas navíc působí mimořádně pitomě i proto, že právě ministr kultury by měl být člověkem, který chápe význam veřejné symboliky možná více než kdokoli jiný ve vládě. Ministerstvo kultury přece není jen technický úřad rozdávající granty na divadla a festivaly. Je to instituce, která spoluvytváří vztah společnosti ke kultuře, historii, symbolům a veřejnému prostoru. Její šéf pak přijde do televizní debaty o úpadku veřejné kultury s vlajkou připnutou způsobem, který připomíná improvizaci člověka, jenž si těsně před vysíláním řekl, že nějaká vlaječka na saku by mohla vypadat dobře do kamery. To už není drobný přešlap. To je téměř dokonalý obraz dnešní české politiky, kde je důležitější póza než skutečný obsah.

Celá situace navíc mimořádně sedí i k současnému působení Oty Klempíře ve vládě. Jeho návrh zákona o médiích veřejné služby totiž v posledních týdnech čelí stále ostřejší kritice nejen od opozice, ale i od odborníků a dokonce některých částí samotné vládní koalice. Čím dál častěji se o něm mluví jako o legislativním paskvilu plném chaotických formulací, nejasností a problematických zásahů do fungování veřejnoprávních médií. Ministr si tak znovu potvrzuje pověst člověka, který dokáže zkomplikovat i věci, které vyžadují jen základní orientaci a elementární pečlivost. Jeho špatně připnutá vlajka nepůsobí jako izolovaný detail, nýbrž jako další střípek do obrazu politika, který neustále vytváří dojem improvizace a amatérismu.

Na celé věci je možná úplně nejdůležitější právě ten kontrast mezi slovy a realitou. Současní marketingoví vlastenci neustále určují ostatním, kdo je dostatečně český, kdo údajně republiku poškozuje a kdo není správným patriotem. Stačí jiný názor na Evropskou unii, zahraniční politiku nebo historické otázky a okamžitě přichází obvinění z vlastizrady, odtrženosti od národa nebo nedostatku patriotismu. Jenže právě ti lidé, kteří se do role arbitra českého vlastenectví stylizují nejhlasitěji, pak opakovaně předvádějí, že k samotným symbolům státu přistupují s neuvěřitelnou lehkovážností. Česká vlajka pro ně není symbol republiky. Je to marketingový doplněk. Součást vizuální identity politické značky.

V tom je rozdíl mezi skutečným vlastenectvím a dnešním agresivním vlastenčením. Skutečné vlastenectví nepotřebuje permanentní teatrální demonstrace. Nepotřebuje každodenní kulturní války ani hysterické vykřikování o národu. Skutečné vlastenectví se pozná právě na maličkostech. Na elementární úctě k symbolům, institucím a veřejnému prostoru. Jenže právě tam dnešní marketingoví vlastenci opakovaně selhávají. Proto pak vznikají situace, kdy člověk, který se stylizuje do role obránce české identity, sedí v televizi s vlajkou připnutou jako dekorativní cetkou z festivalového stánku.

Proto je vlastenecký marketing směšný. Politici pořádají hysterické debaty o české státnosti, vedou kulturní války o minulost a snaží se občanům diktovat, kdo je dostatečně vlastenecký. Jenže současně nejsou schopni ani úplného základu, tedy projevit elementární respekt ke státním symbolům, které sami neustále vytahují do veřejného prostoru. Česká vlajka pro ně není symbolem republiky, nýbrž kulisou, dekorací a povinnou součástí uřvaného videokostýmu. Proto pak končí připnutá vzhůru nohama, bokem nebo v podivné vertikální improvizaci.

Možná by tedy stálo za to připomenout úplně jednoduchou věc. Česká vlajka není reklamní placka, ani módní doplněk, či dekorace pro promo fotku. Jde o státní symbol České republiky. Pokud si z něj politici dělají povinnou součást své image, mohli by začít tím nejjednodušším. Tedy zjištěním, jak se vlastně správně nosí.

Reklama

Další články z Inregion.cz

Babiš to podělal. Havlíčkovi spletl věk na dortu, Jezulátku připsal déšť a zmasakroval češtinu

Batoh do školy musí víc než dobře vypadat. Test narazil na slabou voděodolnost i špatné reflexní prvky

Výběr školního batohu pro dítě na prvním stupni není jen otázkou barvy, obrázku na…

Komunisté si v Praze vysnili patnáct procent. Do boje jdou s ČSSD, KSČ a heslem proti developerům

Pražští komunisté rozhodli, že skromnost je buržoazní přežitek, a do komunálních voleb vyrážejí s…

Tomio řeší toaletní papír. Okamura kvůli chybějícím ruličkám zapojil ministra i koaliční partnery

Předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura našel problém hodný zásahu na nejvyšší politické úrovni.

Havlíček naznačil úplatné novináře, Kupkovi prý přeskočilo. U kolon na D1 ale našel pochopení

Karel Havlíček se v dalším dílu svého pořadu Na rovinu pustil do novinářů, opozice…

Tento článek byl publikován ze zdrojů Inregion.cz

Web přináší pestrý mix článků z oblasti politiky, společnosti, bezpečnosti i aktuálních událostí doma i ve světě. Nejde jen o krátké zprávy, ale i o texty, které dávají tématům širší souvislosti a prostor pro hlubší pohled.Obsah kombinuje rychlé přehledy s publicistickými články a komentáři....

Klempíř má vlastenectví plná ústa, neumí si však ani řádně připnout vlajku

Děsivé tajemství z KLDR: Kim posílá Putinovi záhadné monstrum

Za pár hodin dorazí do Čech extrémně silná bouřka - podívejte se na mapy i družicový snímek

„Arabové na sále? Ženy a Židy tam nepošlu.“ Šokující výpověď z berlínské pohotovosti

Kniha z lidské kůže i „hlava číslo 7“. Nikdo netušil, co se v harvardské márnici ve skutečnosti děje

John Dee chtěl od andělů získat ztracené vědění lidstva. Místo toho po něm zůstal jazyk, jehož původ neumíme vysvětlit