4 min

V prezidentské kampani bude soupeřit Antibabiš versus Antipavel. Kdo chce pozitivní program, má smůlu

Sdílet

Dennívýzva

Česká politika si právě vynalezla volební kampaň, která podle zákona ještě ani nezačala. A místo programů nabízí dvě nenávisti.

Zdroj: Pražský hrad

Obsah článku

Léto 2026 přineslo důkaz, že prezidentské volby 2028 se nebudou rozhodovat na základě toho, co kdo nabídne, ale koho kdo víc nesnáší. Summit NATO v Ankaře, který měl být o obraně a aliančních výdajích, se stal startovním výstřelem předčasné kampaně, v níž se premiér a prezident přetahují o to, kdo vlastně zastupuje stát. Programové prohlášení vlády leží na serveru jako PDF, které si nikdo nestáhne, protože veřejný prostor žere personalizovaný konflikt. A ten je pro oba aktéry pohodlnější než cokoli jiného.

Ankara jako politická roznětka

7. července 2026 se v tureckém hlavním městě odehrálo něco, co by v normálně fungující zemi bylo protokolární rutinou. Prezident jede na summit NATO, premiér řeší domácí agendu. Jenže Andrej Babiš se rozhodl, že na summit pojede sám, a Petr Pavel musel sáhnout až po kompetenční žalobě u Ústavního soudu. Z dvaceti summitů NATO s českou účastí vedl delegaci prezident v devatenácti případech. Babiš tuhle zvyklost prorazil a nikdo se nemůže tvářit, že šlo o náhodu.

Celá ankarská epizoda je průhledný manévr. Babiš nepotřeboval být v Ankaře kvůli obraně. Potřeboval tam být kvůli fotografii s Trumpem a kvůli signálu domácímu publiku: tady vládnu já, ne Hrad. Pavel to samozřejmě ví. A právě proto reagoval tak ostře, protože i on hraje o rok 2028, i když to zatím říká jen v podmíněném způsobu. Oba se chovají jako kandidáti v kampani, která podle zákona formálně vůbec neexistuje.

Dva tábory bez programu

Říkejme věcem pravým jménem: „Antibabiš“ a „Antipavel“ nejsou kandidáti. Jsou to politické identity, emocionální příslušnosti, kmeny. Jeden tábor se formuje kolem Petra Pavla a mobilizuje lidi, kteří odmítají Babišovu verzi Česka. Druhý tábor zatím nemá ani tvář, jen záměr najít někoho, kdo Pavla porazí. Vládní blok veřejně mluví o společném kandidátovi, ale jméno nepředstavil. To je výmluvné. Nepotřebují program, nepotřebují vizi, potřebují jen anti.

A tady je jádro problému. Pro Babiše je útok na Pavla politicky levnější než dokazování, že jeho druhá vláda umí dodat reformy. Legislativní plán na rok 2026 je roztažený do dalších kvartálů, velké změny se odkládají na rok 2027. Programové prohlášení existuje, ale kdo ho naposledy citoval na tiskové konferenci? Nikdo. Protože konflikt s prezidentem generuje titulky spolehlivěji než novela zákona o důchodech.

Pavel je na tom paradoxně podobně. Data STEM/MARK mu dávají slušné hodnocení za reprezentaci státu navenek, ale horší známky za sjednocování společnosti. Jinými slovy: je dobrý v tom, že není Babiš. A to je přesně ta past. Čím víc se definuje opozicí vůči premiérovi, tím méně prostoru zbývá na vlastní pozitivní příběh.

Cohabitation po česku

Kdo si myslí, že jde o českou anomálii, ať se podívá do akademické literatury o semiprezidentských systémech. Když prezident a premiér čerpají legitimitu z odlišných voličských základen a tlačí se do stejného politického prostoru, konflikt není nehoda. Je to systémový výstup. Francouzi tomu říkají cohabitation a mají s tím desetiletí zkušeností. Evropský parlament už dříve mapoval otevřené spory o vedení delegací na summitech v Česku, Polsku, Rumunsku i Finsku.

České specifikum ale spočívá v načasování. Dva roky před volbami, které ještě nikdo nevyhlásil, se celý politický provoz přepnul do kampaňového režimu. Formálně nic. Politicky všechno. Babiš nepotřebuje oznámit kandidáta, aby vedl antipavlovskou kampaň. Stačí mu vládnout tak, jako by Pavel byl opozice. A Pavel nepotřebuje oznámit obhajobu, aby vedl antibabišovskou kampaň. Stačí mu chodit ke Sněmovně s vety a k Ústavnímu soudu s žalobami.

Kdo za to zaplatí

Zákony, pro které vláda udrží sněmovní většinu, projdou. Prezidentské veto je přehlasovatelné. Takže formální blokace nehrozí. Jenže skutečná škoda padá jinam. Na oblasti, které potřebují důvěru, koordinaci a dlouhý horizont: obranná politika, zahraniční reprezentace, personální nominace. Připomeňme, že spor Babiše s Pavlem nezačal Ankarou. Už v lednu 2026 se oba střetli kvůli návrhu jmenovat Filipa Turka členem vlády. Kapacita státu se pálí v kompetenčních přestřelkách, zatímco občan dostává víc politického hluku než jistoty, kdy co začne platit.

Řečnická otázka na závěr je zbytečná, protože odpověď znají všichni. Existuje někdo, kdo dokáže nabídnout pozitivní projekt a uspět? Teoreticky ano. Prakticky ale platí, že v zemi, kde se dva nejmocnější muži definují výhradně odmítáním toho druhého, je pozitivní program luxus, který si nikdo nechce dovolit. Ne proto, že by nešel napsat. Ale proto, že se s ním nedá vyhrát válka, kterou oba tak rádi vedou.

Zdroj: Kontext24

Autor: Vojtěch Havelka

Reklama

Další články z Kontext24

Tento článek byl publikován ze zdrojů Kontext24

Kontext24.cz přináší publicistické články, komentáře a analýzy zaměřené na domácí i zahraniční politiku, ekonomiku a společenské události. Nezaměřuje se pouze na samotné zprávy, ale především na jejich širší souvislosti, dopady a možné scénáře dalšího vývoje.Vedle aktuálních témat se věnuje také...

V prezidentské kampani bude soupeřit Antibabiš versus Antipavel. Kdo chce pozitivní program, má smůlu

„Jsme na konci cesty.“ Nové sankce proti Rusku nečekaně brzdí hlavní spojenci Ukrajiny

Toto jídlo chudých je zdravotní zázrak. Čistí střeva a upravuje cukr v krvi

„Osm měsíců nevěděl, že existujeme.“ Dcera Hájka promluvila, otec teď vrací tvrdý úder

Zdi tajného vojenského komplexu skrývaly zvrácené experimenty: Děsivá realita uvnitř zařízení vyvolává čisté zoufalství

Karlos Vémola vytáhl čísla: Na Lelu a děti platí balík. Nechybí ani luxusní Mercedes