Život je kolotoč: Vášeň

Sdílet

Jsem vášnivá. A aby nedošlo k omylu, hned to upřesním. Vášnivá čtenářka. Tak mi připadá příhodné, v Měsíci knihy, se ze své vášně vyznat. I když, jak jsem se dočetla, od roku 2009 se březen označuje spíš jako měsíc čtenářů. Ať je to, jak je to, jsem vášnivá.

Zdroj: i60.cz

Ilustrační foto: Freepik

Život je kolotoč: Vášeň

12. 3. 2026

28. 2. 2026
Jako státní rentiérka, jsem milovnice rána. Ticho, klid, nekonečné množství času, voňavá kávička. Usedám do svého čtenářského koutku, beru do ruky knihu, dnes Patti Smith - M Train a nořím se s paní zpěvačkou, básnířkou, fotografkou do vzpomínek. Po odložení knihy mi vytanou na mysl mé vlastní vzpomínky…

Píše se rok 1962. Poprvé je vyhlášena anketa Zlatý slavík, vznikla skupina Rolling Stones, mně je pět let a právě jsem se naučila číst. Zjistila jsem, jak se z písmenek dají poskládat slova. Dokonce si pamatuji, že jako první jsem přelouskala nadpis pohádky Živá voda. A tak si sama znovu pročítám knížky, které mi máma četla a už mě to nebaví. Umím je téměř nazpaměť. Beru síťovku a vyrážím u nás na vsi do knihovny.

Stojím před oprýskanými dveřmi a nevím, jestli mám zaklepat. Máma vždycky na dveře ťuká. Opatrně klepu, nic se neozývá. Nesměle mačkám kliku a nakukuji dovnitř. Velká místnost, obložená regály plnými knih, všechny v hnědých papírových obalech. Za stolem sedí starý pan Šácha, který bydlí u nás v ulici. Přestala jsme se bát. Dožaduji se půjčení knížky. Pan Šácha mi vysvětluje, že musím mít čtenářský průkaz a ten se může vystavit jen těm, kteří chodí do školy a tudíž umí číst. Beru ze stolu jednu knížku a kousek překoktám. Pan Šácha se nade mnou smiluje a jednu knížku mi ze známosti půjčí. Je v ní spousta obrázků a hodně velká písmena. Za tři dny stojím v knihovně znovu. Dostávám slavnostně průkazku čtenářů a odbornou pomoc při výběru. Jsem nejmladší člen Místní lidové knihovny v Kunovicích. A jsem na to náležitě pyšná. V síťovce tři knížky, průkazku žužlám v ruce, abych ji nikde nevytrousila. Doma jsem dostala pohlavek, protože máma teprve zjistila, že jsem odešla sama z domu…

Od té doby se datuje moje celoživotní láska. Věčně jsem seděla někde v koutě, na kolenou knížku a četla a četla. Máma nadávala, protože čtení nepovažovala za žádnou pořádnou práci. „Radši kdybys utřela prach, vysála nebo napiš s bratrem úkoly, pojď se mnou vařit, ať něco umíš…“

Táta sice taky četl, knížky mi kupoval, ale občas vedl řeči na téma: „Naše dcera si myslí, že až se vdá, chlapovi bude stačit k večeři, když mu zarecituje Máchův Máj.“

No, jó, no… odkládám Dostojevského, Steinbecka či Václava Hraběte a jdu škrabat brambory. Jestli tyhle události neměly negativní vliv na můj další intelektuální vývoj a vůbec... Moji dva manželé se opravdu dožadovali večeře. Možná i něco víc. Jednou mi manžel šátral rukou pod noční košilí.

„Já mám i duši,“ ozvala jsem se.

Odpověď zněla: „Já ji hledám. Jsem přesvědčen, že tady někde musí být.“

No a pak se vytaste s Apollinairem či jiným veršotepcem…

A jednou mi máma řekla, že moje dioptrie jsou výsledkem „mého neustáleho čumění do čtení.“ Konzultovala jsem to s paní doktorkou, která se výroku smála a pravila, že je to, jako bych si uchodila nohy po kolena, protože je používám.

No prostě obrýlená intelektuálka. Ale nakonec umím i líčka na červeném víně nebo panenku Wellington. Taky díky knihám. Kuchařským.

2. 3. 2026
Kniha, nejen zdroj poučení a zábavy. Mnohdy prožiju až meditativní stav. Nevnímám okolí, chlad, hlad…Obohacena o zážitky z cizích příběhů, poučena, jak se zachoval ten či onen hrdina, potěšena, že cosi tak hrůzného jsem nemusela prožít já… některé příběhy nosím v sobě dost dlouho.

Dřív jsem přečetla téměř vše (snad kromě červené knihovny). Postupem času jsem si začala vybírat, čemu věnuji svůj čas. Ale k poznání dobré literatury se člověk musí „pročíst.“

Zeptáte-li se mě na nejoblíbenější knížku, neumím odpovědět. Spíš mám oblíbené autory. No a pak také ty knížky, které mě formovaly.

M.S.Peck - Nevyšlapanou cestou, K.Kostka Cubeca - Kdo jsme, knížky od Yaloma, Bruntona. Z novějších knížek G. Braden Čistý člověk.

Velmi ráda čtu psychologii a memoáry. Teď jsme dočetla Deníky Pavla Juráčka. Skvěle je tam zachycena generace režisérů a scénáristů šedesátých let. Vzápětí knížku jeho manželky. D. Horákové O Pavlovi. Ta spíš pojednávala o nelehkém životě s panem režisérem. Skvělá reflexe lidských povah, soužití muže a ženy, dějinných událostí.