Madam Lotta, matka tisíců sirotků

Přidejte si obsah Centrum.cz do oblíbených zdrojů pro Google hledání a Google zprávy

Sdílet

Dennívýzva

Před pětatřiceti lety zemřela v Ottawě žena, která se pravidelně umisťovala na předních místech žebříčku nejvlivnějších Kanaďanek a její podobizna se málem dostala na nové bankovky. Z jakého důvodu?

Madam Lotta, matka tisíců sirotků

Zdroj: i60.cz

Věčně usměvavá Lotta Hitschmanová ve své kanceláři. FOTO: Poskytnuto z archivu M. Nekoly

Madam Lotta, matka tisíců sirotků

5. 9. 2025

Jako obětavá sociální pracovnice a organizátorka péče o potřebné totiž ze země javorového listu učinila nejštědřejšího donora na světě co do humanitární pomoci. A proč jí věnujeme pozornost v našem seriálu? Narodila se totiž v centru Prahy. Seznamte se s Lottou Hitschmanovou.

Pravděpodobně znáte Berthu von Suttnerovou, rovněž pražskou rodačku, která se roku 1905 stala historicky první ženskou držitelkou Nobelovy ceny míru. Jako celoživotní pacifistka a šiřitelka humanistických idejí je někdy označována za nejvýznamnější ženu své doby, která položila základy feminismu a rovněž žánru science fiction v literatuře. Také například starší dcera našeho prvního prezidenta Alice Masaryková coby zakladatelka a dlouholetá předsedkyně Československého červeného kříže zanechala nesmazatelnou stopu v oboru, o němž dnes bude řeč v souvislosti s další dámou, která v Praze prožila část života, ale osud ji nakonec zavál na druhou stranu Atlantiku.

Dá se říci, že Lotta Hitschmanová (1909-1990) měla idylické dětství. Přišla na svět do zámožné židovské rodiny na Starém městě. Otec vlastnil prosperující sladovnu. Spolu se mladší sestrou Lilly měla chůvu a později guvernantku, které na děvčata hovořily česky a francouzsky, s rodiči komunikovaly ve čtyřech dalších jazycích podle toho, jaký byl zrovna den. Ve škole si Lotta osvojila ještě latinu a řečtinu, takže od raných let byla vychovávána v mimořádně multilingvním prostředí a motivována k zájmu o světové události, což formovalo její budoucí působení. V roce 1929 začala studovat Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, načež pokračovala na pařížské Sorbonně na obory žurnalistiky a politických věd. Toužila stát se novinářkou a diplomatkou. Po návratu do Prahy v polovině 30. let se živila jako dopisovatelka různých novin a ve svých textech především upozorňovala na nebezpečí nacismu. V Berlíně se tím ocitla na seznamu nepřátelských autorů, s nimiž bude třeba jednoho dne zúčtovat. Po Mnichovské konferenci Hitschmanová pochopila, že tato chvíle se dramaticky blíží. Než však německá armáda napochodovala do okleštěného Československa, stačila uprchnout do Bruselu. Když také v Belgii o rok později zavlál prapor s hákovým křížem, křižovala dále Evropou a jako tisíce jiných zoufalých uprchlíků zápasila s nedostatkem jídla a nuzným ubytováním.

Roku 1942 se dostala na jih Francie, kde díky své jazykové vybavenosti získala zaměstnání překladatelky pro mezinárodní agenturu pomáhající běžencům. Jednoho dne ve frontě na jídlo vyčerpaná a podvyživená mladá žena zkolabovala a dostala se do péče kliniky v Marseille, provozované americkými unitáři (protestantská víra povzbuzujícího člověka k sebepoznání a sebezdokonalování k práci pro lepší svět). To byl zásadní moment. Zapřísahala se, že zbytek života věnuje péči o uprchlíky, aby nikdo nemusel zažívat strasti jako ona. Neúspěšně žádala o vízum do USA, v červenci 1942 se jí podařilo sehnat přistěhovalecké vízum v Kanadě. Okamžitě se přihlásila do služby úřadům, chtěla pomoci spojeneckému válečnému úsilí. Stala se poštovní cenzorkou na ministerstvu války v Ottawě a ve volném čase organizovala humanitární pomoc pro uprchlíky ve Francii a zároveň finanční sbírky pro potřeby československé exilové vlády v Londýně. Hojně také publikovala články o Československu v angličtině a francouzštině a pro rozhlas připravovala krátké reportáže. Cestovala po celé Kanadě, hovořila v kostelech a veřejných shromážděních a žádala posluchače o jídlo, léky, přikrývky a oblečení, které by se poslaly lidem postiženým válkou. Žila velmi skromně, většinu platu rozdala na bohulibé aktivity. Vytrvale také pátrala po osudech rodiny. Sestře Lilly se podařilo zavčasu dostat do Palestiny, bohužel oba rodiče zahynuli v koncentračních táborech.

V 50. letech USC působila zejména v poválečné Koreji. FOTO: Z archivu M. Nekoly

Lotta Hitschmanová mezi dětmi v Indii. FOTO: Z archivu M. Nekoly

Druhá světová válka roku 1945 sice skončila, největší úkol Lotty Hitschmanové teprve začínal. Byla jím péče o bezpočet sirotků, válečných invalidů a přestárlých lidí, kteří přišli o své domovy. Pochopila, že skutečně efektivní a dlouhodobou péči musí zastřešovat jedna organizace. Stála proto za založení Kanadského unitářského pomocného výboru (Unitarian Service Committee of Canada (dále USC). V lednu 1946 se vypravila na velké turné po Kanadě, které se setkalo s mimořádným zájmem veřejnosti. Probudila mezi Kanaďany obrovskou vlnu sounáležitosti a štědrosti a vybrala téměř čtvrt milionu dolarů. Její motto znělo: „nejdříve je třeba naslouchat, poté pomáhat.“ Proto USC bedlivě sledoval vývoj v jednotlivých zemích, reagoval na aktuální potřeby a jim přizpůsoboval veřejné výzvy a finanční sbírky. Situace v Evropě se postupně stabilizovala, avšak o konflikty a přírodní katastrofy nebyla nouze na jiných světadílech. Madam Lotta se stala veřejně známou a výraznou osobností, díky zrzavým vlasům, silnému českému přízvuku, jímž pravidelně promlouvala na vlnách kanadských rádií, a především vojenské čepice a uniformy armádního střihu, které snad nikdy nesundala. Tehdy totiž platil požadavek OSN, že každý, kdo se podílí na humanitární pomoci v zahraničí, musí být nosit uniformu s jasnými insigniemi. Hitschmanová tedy střídala olivově zelenou po většinu roku a světlejší khaki při pobytu v horkém podnebí.

Od založení USC dlouhých pětatřicet let působila v oboru a motivovala generace Kanaďanů, aby přispívali na lepší život zejména dětí strádajících v Evropě, Japonsku, Jižní Koreji, Vietnamu, Palestině, Nepálu, Botswaně, Lesothu, Indii, Hong Kongu, na Kypru a dalších zemích po celém planetě. Sama se často vydávala do postižených oblastí a barvitě psala a vyprávěla rozhlasovým posluchačům o městech zničených povodněmi a zemětřeseními, dětech zmrzačených nášlapnými minami, hladomorech a epidemiích. Čím větší šok a hrůza, tím větší byla šance, že lidé s dobrým srdcem pomohou. Později zručně využívala ke kampaním i sílu a dosah televize. 56 Sparks Street, adresa ústředí USC v Ottawě, se stala opakováním v reklamních spotech notoricky známou. Hitschmanová byla pověstná svou šetrností a držela rozpočet organizace pevně na uzdě, aby ani dolar, který mohl být smysluplně vynaložen, nepřišel nazmar. Dlouho se například bránila sjednání pojištění pro budovy USC, protestovala proti navýšení svého platu, o němž rozhodla správní rada, všechen nábytek a vybavení kanceláří se muselo nakupovat jen z druhé ruky. Když odhalila plýtvání potravinami, neváhala odhodit masku vždy vlídné a usměvavé dámy a viníkům hlasitě vyčinit.

Pamětní deska na adrese 56 Sparks Street v Ottawě. FOTO: Martin Nekola

USC postupně rozšiřovala záběr aktivit, financovala ženské konference v Africe, školy a výcviková zařízení, očkovací kampaně, kulturní festivaly, zemědělské projekty a mnohé další. Podařilo se jí vymanit USC z vlivu původně americké unitářské církve a učinit ji zcela nezávislou, aby neodrazovala potencionální donory jiných vyznání. Z toho důvodu také odmítala příliš aktivisticky vystupovat ve prospěch antikoncepce. Vždy prohlašovala, že jejím úkolem je sociální služba, nikoliv aktivismus. Nechtěla si také znepřátelit žádnou z agentur, církví, komunit a zahraničních vlád, které financovaly projekty USC.

„Matka tisíců sirotků“, jak Hitschmanovou občas nazývaly sdělovací prostředky, se nikdy nevdala a neměla vlastní děti. Veškerý čas a energii věnovala své nekonečné misi. Držitelka mnoha ocenění, medailí a řádů onemocněla Alzheimerovou chorobou a roku 1981 musela odejít od rozdělané práce na odpočinek. Její odkaz dodnes žije, přičemž USC působí v celkem dvanácti zemích a věnuje se zejména práci s malými farmami v oblasti potravinové bezpečnosti a biodiverzity. Původem pražská dívenka Lotta by měla radost.

Autor: Martin Nekola

Reklama

Další články z i60.cz

Medardova kápě...

Dvě malá křídla

Podivný šramot za oknem mě probudil v čase mezi psem a vlkem. Váhám, jak jinak dobu, kdy se noc lomí s...

Obrázky z cest: Sraz íčka v Kácově

Letos, už potřinácté, se od 18. do 21. května konalo setkání účastníků portálu i60 pod vedením našeho...

Zdravím, pane inženýre! Češi si potrpí na tituly, ale přijde změna

Tak máme v rodině dalšího doktora. Inženýra. Právníka. Ať si každý dosadí co libo, jisté je, že když dítě...

Obrázky z cest: Světlá nad Sázavou - v zámeckém parku

Letos se setkání členů portálu i60 konalo na Sázavě s ubytováním v Kácově. Protože Posázaví téměř neznám,...

Tento článek byl publikován ze zdrojů i60.cz

Články z i60.cz se věnují tématům, která zajímají generaci 60+ – a to s respektem, optimismem a bez zbytečných klišé. Obsah zahrnuje životní styl, zdraví, vztahy, kulturu, cestování, osobní příběhy i praktické rady, které pomáhají prožít zralý věk naplno a s chutí. Texty oslovují čtenáře, kteří...

Madam Lotta, matka tisíců sirotků

Měla to být chvilková zábava u pláže. Otec se syny zůstal uvězněný na rozbouřeném moři

Poláci vysvětili 55,6 metru vysokou sochu Panny Marie, nejvyšší v Evropě

Brečela po pěti letech, Mäki dojal drtivý finiš. Ta prsa tam nějak byla, popisovala

Sabina promluvila o rozchodu s Bachelorem Honzou: Kope kolem sebe, nedokáže se poprat s pravdou

Pětiletý Luboš zmizel před svým domem. Pátrání zahrnulo hroby i staveniště a po 15 letech se ozval muž z Afriky